Hilliard: Hlasy jasné, obrazy temné

4.6.2011 17:00 Svatava Barančicová

Otevře se opona a čtyři gentlemani v šedém pokoji, oblečení v šedých neutrálních oblecích, obřadně sklízejí a balí čajové šálky, ubrusy, vázu, květy, obrazy, záclony… Beze spěchu, po dlouhé minuty, to vše za absolutního ticha, do nějž zní jen nervózní pokašlávání publika. Posléze se celý proces opakuje v obráceném gardu, z jiné krabice se vybalují a rozmisťují po pokoji stejné věci stejným pomalým tempem, až se ocitneme opět v bodu nula, kde děj začal. Vítejte ve světě Kafky, Becketta, Eliota…

Vokální soubor Hilliard se specializuje na historickou hudbu, ale pro svou schopnost zazpívat čistě, bez manýr a se stoprocentní jistotou sebesložitější vícehlasy se stal také vyhledávaným interpretem soudobých skladeb. Významný německý skladatel Heiner Goebbels pro ně vytvořil surrealistický scénický projekt o třech obrazech nazvaný I went to the house but did not enter (Šel jsem tam, ale dovnitř jsem nevstoupil). Po festivalech v Edinburghu (světová premiéra 2008), Frankfurtu, Strasbourgu a divadlech v Bolzanu a Luxembourgu, jež se podílely na koprodukci, jsme 2. a 3. 6. mohli představení vidět v Národním divadle v rámci Pražského jara.

První obraz na slova básně T. S. Elliota (Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka), líčený v úvodu článku, ukazuje strnulost a izolovanost člověka v moderní civilizaci, jeho neschopnost vztahu i jakéhokoli činu. Existenciální nejistota a zmatenost „nehrdinů“ moderní doby (nýmandů slovy Kafky) kulminuje na konci 2. obrazu ve zhudebněné Kavkově minipovídce Výlet do hor a hlavně ve 3. obraze v nihilistických textech Samuela Becketta (K tomu nejhoršímu). Volně řazené asociace a slovní struktury bez konkrétního sdělení a obsahu plynou v minimalistickém hudebním zpracování přímo do podvědomí posluchače a zanechávají v něm velmi konkrétní dojmy zmaru, bezmoci a rozkladu. Svou dynamikou se z toho vymyká 2. obraz na slova francouzského filozofa a spisovatele Maurice Blanchota (Šílenství dne), kde můžeme pozorovat pestrý sousedský život v běžném činžáku a vyslechnout úryvky jednotlivých osudů. Velkorysou scénou (Klaus Grünberg) by přitom nepohrdlo ani operní divadlo. Patrový dům v životní velikosti vypadá velmi realisticky, na fasádu se promítají pouliční světla a stíny stromů, stín prolétajícího ptáka, rozštěkají se psi, slyšíme rámus projíždějící motorky, nebo blikající majáček záchranky s houkačkou, který donutí obyvatele zvědavě vyhlédnout z okna. Otravný soused zase něco kutí v garáži a vyhodí pojistky… Skvělé zpracování. Obdivuhodné je, jak kvartet spolu dokáže zpívat a souznít, i když každý v jiném okně dělá něco jiného.

Hudba Heinera Goebbelse je minimalistická, neirituje ucho posluchače ani se mu nepodbízí (jako minulý týden Glass), neupozorňuje na sebe, dává vyniknout slovu. Často zpěv svou monotónností připomíná chorál, či společnou modlitbu v kostele – v Beckettovi je ten dojem podtržen i tím, že zpěvák klečí před televizí (něco tam ladí) jako před oltářem, a pak otočen zády připravuje nápoj (jako kněz obětní pohár), který nabízí přátelům.

Po celou dobu zpívá pouze kvarteto a capella (párkrát se objeví reprodukovaná hudba jen okrajově, jako kulisa děje). Hilliard Ensemble přijel do Prahy sice v kompletním složení, ale kvůli indispozici kontratenoristy Davida Jamese musel povolat z Británie na záskok Matthewa Vennera. Ten pak s nimi z partu zpíval jako pátý, zatímco James v představení zůstal a plnil alespoň hereckou roli. A zpívali skvěle, s příjemně vyrovnanými témbry, v různých dvoj-troj kombinacích a také se spoustou sólových příležitostí. Klobouk dolů, sehnat záskok na takovou specialitu, to znamená, že Británie má opravdu skvělé pěvecké rezervy! Nicméně potvrdilo se, že Pražské jaro letos prožilo co do pěveckých odpadlíků svůj nejsmolnější ročník.

The Hilliard Ensemble
I went to the house but did not enter
Pražské jaro 2011
2. a 3. června 2011 Národní divadlo Praha
(psáno z představení 3.6.2011)

www.festival.cz

Související články

Komentáře: 2

Anonymous dne 4.6.2011 v 19:45

Nemohu si pomoci, ale tato recenze je spíše převyprávěním programu koncertu, který si mohl každý návštěvník koncertu přečíst. Alespoň přímé citace (např. zmínka o Kafkových nýmandech) by měla recenzentka psát v uvozovkách; jinak se těžko ubrání nařčení z plagiátorství. Bohužel ovšem recenze obsahuje i řadu chyb (a není omluvou, že některé z nich přebírá z programu). Proč např. recenzentka píše o "Strasbourgu" a nikoliv Štrasburku?
Recenzně zaznamenání hodné dle mého byly především zásadní nedostatky, které se týkaly naprosto nehorázného překladu. Ty se objevovaly jak v programu, tak i na titulkovacím zařízení. Proč "I went to the house" je přeloženo jako "Šel jsem tam"? Proč klíčový topos jednoho z obrazů, který se mnohokrát v obrazu opakuje – "mind" – překladatel nepochopitelně překládá jako "duše"? Tam, kde Goebbels mluví o mizení mysli, vědomí a ukazuje tak na stárnutí člověka a postupnou ztrátu koherence (jejímž odrazem je vzrůstající absurdita celého díla), čte česky hovořící divák o ztrátě duše, což vyvolává metafyzický dojem, který v originále přítomen není.
Recenze by měla obsahovat především zhodnocení a reflexi výkonu účinkujících, a nikoliv prostou deskripci toho, co se na jevišti dělo. To recenzentka bohužel ani takřka vůbec nečiní.
Petr Kratochvíl (petr.kratochvil@centrum.cz)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 6.6.2011 v 06:55

uzasne … sehrane … citlive … moderni … invencni … interpretace, scena, rezie i kostymy … krasne jsem si to uzil a udelalo mi to letos nejvetsi radost z praskeho jara ;)
preklad byl misty opravdu mizerny !!!
robert

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.