Hilliard: loučení s legendou

Po čtyřiceti letech zářivé koncertní dráhy, kdy patřil k tomu nejlepšímu v britské hudbě, končí The Hilliard Ensemble svou kariéru. Jedno z posledních letošních vystoupení věnoval také Pražskému jaru, v Rudolfinu 30. května zpíval duchovní skladby Bacha a Pärta. Spojení dvou dominantních oblastí zájmu Hilliardu, moderní a barokní hudby, bylo dramaturgicky šťastné, přičemž interpretačně dopadl Pärt lépe než Bach.I když bych tomu nikdy nevěřila, že s něčím u tohoto vždy dokonalého sdružení nebudu zcela spokojená, protože dokonalost a Hilliard Ensemble byly vlastně synonymem, u posledního koncertu již bylo znát docházející síly původních členů kvarteta. Když tady byli naposledy v roce 2011 a provedli minimalistickou operu Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter – a zpívali ji výtečně i se záskokem, nikomu nepřišlo ani na mysl, že by za dva tři roky měli důvody k ukončení kariéry. Nyní se ale zvláště u Bacha, u sól a fugatových nástupů, vyjevily některé jejich hlasové limity. Byla zde místa silná a stále geniální, a byla místa průměrné kvality.

The Hilliard Ensemble přijel v počtu osmi zpěváků, kromě původních členů Davida Jamese (kontratenor), Rogerse Covey-Crumpa (tenor), Stevena Harrolda (tenor), Gordona Jonese (baryton) přibyly i posily: Monika Mauch (soprán), Claudia Reinhard (soprán), David Gould (kontratenor) a Robert Macdonald (bas).Do první skladby nastoupila dvě pěvecká kvarteta, poprvé jsem slyšela Hilliard živě zpívat i se ženskými hlasy. Provedli dvojsborové Bachovo moteto Der Geist hilft unser Schwachheit auf, BWV 226, které Bach složil k pohřbu teologa a básníka Johanna Heinricha Ernestiho. Obě čtveřice byly rozestavěny se sopranistkami na krajích, oběma kontratenory také na opačných koncích a tak postupně až ke nejhlubším hlasům uprostřed. Zvláště vysoké hlasy se občas zdály intonačně nekompaktní. Na druhé straně je jasné, že když zpívají jednotlivé hlasy namísto hlasových skupin sboru a bez případného kostelního doprovodu varhan nebo kontinua, jsou jako nahý v trní: každý detail a nepřesnost je v jejich obnaženosti nápadná. Nezvyk pro mě byly i ženské soprány, zdálo se mi, že tak nezapadají do zvukového ideálu souboru, jak jsem na něj z určitých skladeb byla zvyklá, ale zde si to zřejmě vyžádaly skladby samotné.

Následovaly dvě skladby Arvo Pärta, Summa pro čtyři hlasy a V domě farizeově, kterou zpívalo jen mužské trio. Zvláště ta druhá měla moc hezký výraz, i když sóla kontratenoristy Davise Jamese postrádala někdy lehkost, na kterou jsme u něj zvyklí.

Předlouhé a náročné Bachovo pětihlasé moteto Jesu, meine Freude, BWV 227, prověřilo všechny z pětice zpěváků (dvě sopranistky a tři mužské hlasy) v sólech a fugových nástupech, jež patřily k těm méně zdařilým místům, hezky zněly klidnější homofonní pasáže.

Řekla bych, že to nejlepší přišlo po přestávce: osmihlasý motet Komm, Jesu, komm, BWV 229, s chorálem a árií zaujal již hezkým začátkem, ladil ve všech hlasech a jeho nástupy vyzněly energicky a dobře. Pärtovy Dva slovanské žalmy pro pět hlasů přinesly zpěvná témata, kantilény východního chorálního charakteru, byly méně minimalistické. Provázela je tajemná atmosféra. Soubor zazářil mimo jiné výbornou výslovností staroslověnského textu. Zdařilý byl i dvojsborový Bachův motet Ich lasse dich nicht, du segnest mich denn, BWV Anh. 159, který dal příležitost v sólech i mladším „náhradníkům“ a fugu zvládli tentokrát velmi dobře.

Čveřice původních „Hilliardů“ poté uvedla skladbu Most Holy Mother of God, kterou pro ně Arvo Pärt složil v roce 2003. Začíná orientálním exotickým zpěvem, na který ostatní hlasy odpovídají v průzračně čistých akordech. Hilliard Ensemble zpíval tak jemně, v dokonalý souzvucích, v pianissimech tenkých jako vlásek, byl to balzám pro duši. V té chvíli se vrátil ten skvělý Hilliard, jak jej známe, okamžitě jsem se ocitla v atmosféře jejich starších slavných nahrávek Pärta. To je ten Hilliard, který nám bude chybět.

Na závěr se všech osm pěvců rozloučilo dvojsborovým žalmem Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225, kde Bach kombinuje a střídavě proti sobě staví dva zpěvy na dva různé texty tak, jak to umí jen on. Skladba měla ohromnou energii, i v tomto komorním podání, tempo energicky šlapalo, hlasy byly přehledné a dobře vedené a jako zlatá koruna vše uzavřela velká fuga a slavnostní Allelujah. Publikum se s Hilliard Ensemble loučilo dlouhým potleskem vestoje.

Pražské jaro 2014
The Hillard Ensemble
Monika Mauch (soprán)
Claudia Reinhard (soprán)
David James (kontratenor)
David Gould (kontratenor)
Rogers Covey-Crump (tenor)
Steven Harrold (tenor)
Gordon Jones (baryton)
Robert Macdonald (bas)
30. května 2014 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Der Geist hilft unser Schwachheit auf, BWV 226
Arvo Pärt: Summa
Johann Sebastian Bach: Jesu, meine Freude, BWV 227
=přestávka=
Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm, BWV 229
Arvo Pärt: Two Slavonic Psalms
Johann Sebastian Bach: Ich lasse dich nicht, du segnest mich denn, BWV Anh. 159
Arvo Pärt: Most Holy Mother of God
Johann Sebastian Bach: Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225

www.festival.cz

Foto Pražské jaro – Ivan Malý