Hindemithův Malíř Mathis v Drážďanech

Velkolepá, ale zároveň vztahově intimní operní freska Paula Hindemitha – Mathis der Maler si získala nezastupitelné místo na světových operních jevištích. Bohužel našim zemím se jaksi vyhnula (mimo uvedení v Olomouci v sedmdesátých letech), a je to velká škoda.

Hindemithově opeře, kterou skladatel zkomponoval na vlastní text, předcházela stejnojmenná třívětá symfonická skladba, kterou bylo možné slyšet i v našich koncertních síních. Rád bych uvedl také dostupnou živou CD nahrávku s Berlínskými filharmoniky s Claudiem Abbadem z roku 1995. Skladatel složil tuto hudbu v roce 1934 a byla uvedena v Berlíně Wilhelmem Furtwänglerem. Ten se skladatele, který začal mít problémy se svým neárijským původem, velmi zastával. Goebbels se vyjádřil o Hindemithově hudbě jako atonální (část jeho projevu je během drážďanského představení reprodukována do hlediště) a v tehdejší složité  době nastupujícího nacismu to mělo dohru. Slavný dirigent odstoupil z vedení Státní opery a dalších uměleckých a správních zastoupení. Jevištní verzi díla, které skladatel během roku složil, nebylo v Německu možné realizovat. Po Hindemithově emigraci do Švýcarska pak měl Malíř Mathis svou premiéru v Curychu roku 1938. Po světové válce se pak opera objevila roku 1946 ve Stuttgartu jako první inscenace tohoto díla v poválečném Německu.

Drážďanská opera byla vždy vstřícná k uvádění nových operních děl. Tak třeba k prvnímu provedení jiné významné Hindemithovy opery Cardillac došlo v roce 1926 dirigentem Fritzem Buschem, jen rok po jejím napsání. Malíř Mathis měl být uveden na zdejším jevišti (tehdy se opera hrávala v budově Schauspielhausu) v roce 1956, ale nakonec k nastudování z nejrůznějších, ale také hlavně politických, důvodů nedošlo. Dirigovat měl sám skladatel. Jinak v bývalé Německé demokratické republice se Malíř Mathis poprvé hrál v Chemnitzu roku 1968. Cardillac se v Drážďanech objevil znovu v roce 2009 ve výborném nastudování tehdejšího hudebního šéfa Fabia Luisiho, režiséra Philippa Himmelmanna a ve scénografii renomovaného Johanese Leiackera, inscenaci se dostalo maximální péče. Samozřejmě takové nasazení muselo mít nějaký výsledek.

Přestože operní dílo by mělo být tak zvaný Gesamtkunstwerk, je zapotřebí oddělit kvalitu hudebního zpracování od pojetí režijně scénografického. Tyto složky dnes bohužel často nekorespondují. Není to žádný staromilecký názor, ale holá skutečnost. A je to evidentní v současné drážďanské inscenaci Malíře Mathise, a to hlavně při srovnání s jiným Hindemithovým dílem, zde uvedeným Cardillacem. Souhra všech uměleckých složek byla tenkrát podstatně vyrovnanější. Samozřejmě toto skladatelovo, nebojím se říci, veledílo není jen popisnou freskou části pohnutých německých dějin šestnáctého století. Velké selské bouře notně zahýbaly tehdejší společností. Rovněž střety mezi katolickým a luteránským vnímáním náboženství byly tenkrát i v evropském kontextu velmi časté. Z toho vyplývá i pojetí umění jeho tvůrců a místu ve společenském a politickém dění tehdejší doby. Právě hluboká sonda do postavení umělce a jeho postoje vůči lidem a vůbec světu v kontextu mezních životních situací byly základním skladatelovým atributem. Pochopitelně jeho ovlivnění německým vývojem období třicátých let je samozřejmě znatelné. Proto lze chápat děj v určité nadčasovosti.

Inscenační realizací více než čtyřhodinového díla o sedmi obrazech byl pověřen německý režisér Jochen Biganzoli. S divadelní prací tohoto umělce jsem se doposud nesetkal, podle životopisu uvedeného v programové brožuře převážně režíroval na scénách střední velikosti, po Lipsku jsou Drážďany největším divadlem, kde působil. Jak už je dnes zvykem, aktualizoval dílo do v podstatě současné doby. Scénografem, který mu v tom bez nějaké větší invenčnosti sekundoval, byl Andreas Wilkens. Nebudu zde podrobně popisovat výklady režiséra, které samozřejmě nebyly vždy jasně srozumitelné, ale nepopřu jeho velmi kvalitní herecké vedení  jednotlivých protagonistů i komparsu (choreografická spolupráce Silvia Zygouris). Návrhářkou kostýmů byla Heike Neugebauer.

Namátkou uvedu jen několik momentů z inscenace: První obraz se odehrává dle původní předlohy v prostorách kláštera sv. Antonína v Mohuči (německý Mainz). Malíř Mathis (historický Matthias Grünewald) zde vyzdobuje malbami zdejší prostory. V aktuální inscenaci je to jakási prostorná místnost se dvěma okny s pohledem na výškové budovy a na nebi s letícími tryskovými letadly. Mathis je v přítomnosti dívky, která si sundá župan a nahá vleze do vany plné pěny.

V dalším obraze je zajímavý výstup arcibiskupa, který se po chvíli na jevišti ze svého červeného roucha převléká do sportovního dresu, obouvá kecky a navléká boxerské rukavice, aby na chvíli přátelsky zaboxoval s Mathisem. Scéna, kdy se znesváření luteráni a katolíci přetahují pomocí dlouhého lana, je v pozadí vyzdobena komiksovým obrazem vojenských letadel, z nichž jedno dostává zásah. Ten je doplněn anglickým sloganem, volně  přeloženo „mířil jsem přesně, zatraceně přesně“.

Mezi jednotlivými obrazy se promítají citáty význačných světových malířů a sochařů a pak také jejich výtvarná díla, tvořící část pozadí scény. Uvidíme zde třeba vlastní autoportrét německého malíře Ernsta Ludwiga Kirschnera z přelomu devatenáctého a dvacátého století jako zraněného vojáka nebo i dílo Clauda Moneta Lekníny, hvězdy pop artu Američana Roye Lichtensteina a jeho krajana Roberta Longa. Nejslavnější dílo Matthiase Grünewalda, trojdílný Isenheimský oltář se objeví jen na chvíli v pátém obraze, a sice při scéně jeho aukční dražby, kdy se cena vyšplhá na dvě stě tisíc. Početný dav je rozdělen na dvě skupiny, první má nákupní tašky s nápisem Art a druhá na nich má Sale.

Zajímavě je řešena scéna střetu vládního vojska a vzbouřenců, jimž jsou dodány v bednách samopaly. Na jeviště vystoupí tři vojenští trubači, zatroubí fanfáru a ozve se obrovský výbuch. Seshora padá množství červených papírků a sbor sedláků leží pobit na zemi. Umírá též otec Reginy Hans Schwalb. Mathis zůstává naživu. Dva vojenští velitelé dobíjejí ranami z pistole některé raněné.

K hudební stránce, která byla pro mne osobně důležitější: volba australské dirigentky, dlouhodobě naturalizované v Evropě a hlavně v Německu, Simone Youg, byla opravdu ternem. Tato rtuťovitá žena, dlouholetá hudební ředitelka opery v Hamburku, již toto dílo na svém působišti uvedla. I tentokrát se doslova sžila s vynikajícím orchestrem místní Staatskapelle a za pomoci sólistů a perfektních rozšířených sborů vytvořila hudební kreaci, na kterou nelze zapomenout. Většina pěveckých partů je skutečně enormně náročná. Ústřední postava malíře Mathise byla svěřena Markusu Marquardtovi. Tento přední barytonista souboru již dříve vytvořil náročnou titulní úlohu Cardillaca a je také význačným interpretem wagnerovských rolí (nedávno Wotan ve Walkýře, Bludný Holanďan a další). Pěvecky i celkovým pojetím rozpolceného umělce předvedl výkon na vysoké úrovni. Dalším překvapením byl Angličan John Daszak jako kardinál Albrecht von Brandenburg, milovník umění, ale zároveň i šikovný politik (scénka při dávání interview novinářům a fotografům ve čtvrtém obraze). Jeho znělý a ve všech polohách vyrovnaný tenor ovládal jeviště.

Dalším vynikajícím představitelem selských vzbouřenců Hanse Schwalba byl opět vysoce kvalitní tenor z Vídně, Herbert Lippert. Z ženských představitelek překvapila Annemarie Kremer. Její nosný dramatický soprán spolu s emocionálním prožitím role luteránky Uršuly, která miluje Mathise a nechce se proto stát ženou právě kardinála Albrechta. Ten je totiž přemlouván, aby se prohlásil za světského knížete v rámci uklidnění roztržek mezi katolíky a luterány a Uršulu si vzal. Kardinál a mohučský biskup nakonec couvne. Dramatická scéna mezi ním a Uršulou, která na stěnu jeho pokoje píše nápis Svět je bez víry. Rozsahem menší, ale v malířově životě důležitou roli hrající Regina, dcera předáka vzbouřených sedláků Schwalba, zaujala pěkným kulatým sopránem se zvonivými výškami. Ztvárnila ji mladá a hezká Američanka Emily Dorn, nová členka ansámblu operního souboru.

Velikou pochvalu si zaslouží sborové scény, kterých je v díle mnoho. Mnohačetný sbor, doplněný o extrachór (i statisty a tanečníky) byl pod vedením Jörna Hinnerka Andersena sezpíván dokonale a také výtečně rozpohybován. V díle se objevuje ještě řada menších rolí, vyzdvihl bych tenorový part otce Uršuly v podání Michaela Edera nebo tenora Toma Martinsena jako Wolfganga.

Zajímavě situovaní do obou protilehlých proscéniových lóží byli při svých pěveckých vystoupeních Christa Meyer (hraběnka z Helfensteinu) a znělý baryton Matthias Henneberg jako děkan Lorenz. Hindemithovo působivé dílo samozřejmě našlo dostatečnou odezvu premiérových diváků.

 

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení 85%,
režie a scéna 60%

Paul Hindemith:
Mathis der Maler
Hudební nastudování a dirigent: Simone Young
Režie: Jochen Biganzoli
Scéna: Andreas Wilkens
Kostýmy: Heike Neugebauer
Světla: Fabio Antoci
Video: Thomas Lippick
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Choreografie: Silvia Zygouris
Dramaturgie: Anna Melcher
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 1. května 2016 Semperoper Drážďany

Albrecht von Brandenburg – John Daszak
Mathis – Markus Marquardt
Lorenz – Matthias Henneberg
Wolfgang – Tom Martinsen
Riedinger – Michael Eder
Hans Schwalb – Herbert Lippert
Truchsess – Hans-Joachim Ketelsen
Sylvester – Gerald Hupach
Der Pfeifer des Grafen – Timothy Oliver
Ursula – Annemarie Kremer
Regina – Emily Dorn
Gräfin Helfenstein – Christa Mayer

www.semperoper.de