Historie Státní opery Praha podruhé

24. 1. 2011 01:01 Vít Dvořák

Je to už šest let, co pražská Státní opera přišla v našich poměrech s unikátní šestisetstránkovou publikací, mapující operní historii druhého pražského operního domu od jeho otevření v roce 1888 až do konce sezony 2002/2003. Zrod i vydání knihy, především z pohledu historického nesmírně cenné, je třeba přičíst k zásluhám někdejšího ředitele Státní opery Praha Daniela Dvořáka, který dal záměru zelenou.

I když léta šla dál a zdaleka nejen finanční výhledy pražské Státní opery začaly být více než nejisté, práce na dalším dílu grandiózního projektu se bohudík nezastavila. Je to vlastně nemalý zázrak, že ke konci loňského roku mohla spatřit světlo světa část druhá, nadepsaná Státní opera Praha – Historie divadla v obrazech a datech – Opereta & balet 1888 – 2008.

Hned zkraje je přitom třeba zmínit jméno další : Tomáš Vrbka je tím hlavním mužem, který léta neúnavně, všem stále častějším špatným zprávám navzdory, nejen na postupném zmapování, ale i samotném shromažďování nejrůznějších archivních dokumentů mnohotvárné historie významné pražské divadelní scény pracoval. A vše sepsal. Tomáši Vrbkovi je třeba složit hlavní poklonu.

Druhá publikace, zasvěcená operetě a baletu v divadelní budově, postavené mezi nynějším Hlavním nádražím a Václavským náměstím, je přitom o více než sto stran silnější, než její předchůdkyně. Na 776 stranách je na 1400 fotografických ilustrací, shromážděných jak z domácích, tak i zahraničních zdrojů, počínaje fondy Národního muzea, Institutu umění-Divadelního ústavu či archivu Národního divadla a konče třeba Rakouským divadelním muzeem ve Vídni, Německým divadelním muzeem v Mnichově nebo archivem newyorské Metrolitní opery.

Nejde přitom o klasický druhý díl, ale o samostatnou práci. Balet i opereta měly v historii tohoto operního domu své významné místo, byť každý z těchto žánrů byl v různých etapách akcentován velmi rozdílnou měrou. Stačí připomenout z dlouhé řady jmen, která se na divadelních cedulích mezi účinkujícími objevila, třeba Johanna Strausse, Franze Lehára či Annu Pavlovu, nebo Václava Nižinského.

Po úvodním doplněném, resp. obměněném historickém přehledu nazvaném Divadelní budova v proměnách času zde nahlédneme sezonu po sezoně do velmi přehledně a obsahově vyváženého a precizně zpracovaného sumáře umělecké historie budovy, ať už se jmenovala Neues Deutsches Theater, Velká opera 5.května, Smetanovo divadlo či Státní opera Praha. Podobně jako v knize první i tady má každá sezona svůj přehled premiér a jejich inscenátorů, stejně jako i hostujících významných tuzemských i zahraničních souborů, i tady se dočteme o všech předních umělcích, kteří se na taneční, resp. operetní (singspielové, vaudevillové,…) historii budovy podíleli, i tady najdeme nepřeberně reprodukcí fotografií ze zkoušek a představení, scénografických návrhů, plakátů a cedulí, rozličných dalších ilustrací, portrétů legend s osobně psaným věnováním… – mnoho z toho je přitom publikováno poprvé.

Samozřejmostí je i trojjazyčný (čeština, angličtina, němčina) doprovodný text, stejně jako i precizně zpracované rejstříky. Snad jen jedinou drobnou výhradu lze mít k přílišné akcentaci naposledy zmapovaných, tedy nedávných sezon Státní opery, kdy například pod označením „neplánovaný epilog“ je zachycena inscenace „Vivat opereta!“. Nejenže dnes, po necelých dvou letech, tento titul v repertoáru pražské Státní opery již nenajdete, ale ironií osudu se coby onen „neplánovaný epilog“ čtenáři dnes do mysli neodbytně vnucuje zcela něco jiného– nejspíš již sečtené dny dnešního souboru (vlastně souborů) a značně nejistá podoba další existence tohoto operního domu. Tedy hodně bizarní pomyslná tečka a hodně znepokojivých otázek, vedle kterých dotaz na to, co bude se zamýšlenou třetí knihou, resp. s „činoherní“ částí projektu, ustupuje zcela do pozadí. V každém případě velké díky, pane Tomáši Vrbko.

Státní opera Praha
Historie divadla v obrazech a datech
Opereta & balet 1888 – 2008
Autor Tomáš Vrbka
Editor Pavel Petráněk
Grafické řešení a předtisková příprava Jiří Příhoda
Lektorovali Vlasta a Hubert Reittererovi
V roce 2010 vydala Státní opera Praha
776 stran

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

Komentáře: 8

Anonymous dne 24.1.2011 v 08:49

To divadlo má pro náš národ tak nesmírnou historickou hodnotu, že zničit ho může jen barbar. To, co chystá MK je barbarství nejvyššího rázu. Umělecká historie tohoto divadla je daleko cennější, než ND Praha. Jen barbaři ničí kulturní odkaz, který mohl pokračovat. Barbaři nám i vládnou!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Radan dne 24.1.2011 v 10:19

Oba díly nádherné, obsáhlé a s velmi dobře volenými doprovodnými ilustracemi z archivu. Doporučuju všem, kteří se zajímají o historii opery, operety a baletu u nás. Škoda jen, že druhý díl není v běžné distribuci. Protože jde o velmi kvalitně zpracovanou publikaci, která poslouží jak laikům, tak odborníkům. Jediné, jak je možné ji koupit je přes e-shop SOP a není to zrovna jednoduché. Mě to trvalo měsíc a ještě jsem musel urgovat :-(

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.1.2011 v 12:33

S barbary souhlasím,ale tvrzení,že je SO cennější než ND považuji za barbarství také!!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.1.2011 v 12:57

No z hlediska uměleckého to byl Neues Deutsches Theater, který něco znamenal v Praze a nejen tam. Třeba jen Zemlinský, to že se tam hrál Wagner… Takže bych nebyl tak striktní :-) Nebuďme malí a nacionalističtí a nedělejme ze Smetany to jediné možné kulturní dědictví. Nové německé divadlo znamenalo špičku dlouhá léta. Přes sto let.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.1.2011 v 13:25

Kdyby takhle souhrnná publikace vyšla i o baletu, opeře a činohře ND to by byla bomba. Je tam bohatý archiv, ze kterého se dá vybrat mnoho zajímavého. U nás toho vychází zatraceně málo. O opeře z encyklopedických publikací nic nevyšlo už léta. Poslední je Encyklopedie české opery, kde ale není už nejmladší pěvecká generace zastoupena.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 24.1.2011 v 15:14

Je to neodpustitelný hřích. Opravdu jde o z historicko-kulturního pohledu divadlo, které znamená pro naši operu, balet i činohru mnoho. Angelo Neumann, Zemlinsky, Strauss, Dagilev… Hrozné. Hrozné. Je mi do breku. Ani Hitler ani Gottwald divadlo nezničili a nová garnitura ano.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 25.1.2011 v 06:10

Jestliže se tahá za slova, tak jenom snad: Divadlo končí, takže to jestli se sto let jmenovalo stejně nebo ne asi nehrje roli. Gottwald spojil s ND, ale zachoval operní a baletní provoz. Náš mocipán kulturní ho likviduje.

Kniha o SOP vyšla o opeře jako takové v Česku souhrnně nevyšlo nic léta.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 25.1.2011 v 20:35

zruste ministerstvo kultury – ti nemaji o kulture sebemensiho sajna a jen parazituji za penize danovych poplatniku.
praha naopak potrebuje koncertni sal, aby se tam mohl konecne na urovni hrat janacek.
dale potrebujeme treti operni dum.
a archeologicke muzeum.
pryc s minkultem!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.