Hlasitost znamená testosteron. Co je to však za obraz muže?

  1. 1
  2. 2
Kontratenoristu Andrease Scholla je v současné době možno slyšet ve Frankfurtské opeře. V rozhovoru mluví o obvyklé rovnici „hlasitost = testosteron“, o otevřenosti vůči popu a také o problémech etablované staré hudby.

Mužnost se poměřuje dramatičností
(Frankfurter Rundschau – 22. února 2016 – Stefan Schickhaus)

Andreas Scholl (foto Jens Dresling)
Andreas Scholl (foto Jens Dresling)

 

Pane Scholle, ztělesňujete teď na jevišti Frankfurtské opery titulní roli Händelova Julia Caesara, svou parádní roli. Při premiéře v sezoně 2012/2013 zpíval Caesara baryton, při světové premiéře v Londýně 1724 kastrát – mezzosoprán. Co je autentičtější – lehký kontratenor nebo zvučný baryton? Kastráty už dnes k dispozici nemáme.

Naší představě mužnosti odpovídá spíš baryton. Podle mého názoru historicky korektnější, ale také rafinovanější a promyšlenější, je idea vysokého mužského hlasu. Řekl bych, že posluchače dnes fascinuje stejně jako tehdy, jestliže se takový mocipán jako Caesar neprojevuje silou. Vykresluje to jiný obraz muže, jiný obraz člověka. Dnes vidíme, že otázka, co je maskulinní a co femininní, je silně ovlivněná sociálním prostředím. Co charakterizuje pravého muže přece není vytesáno do kamene. Podepsal bych, co napsal Dominique Fernandez roku 1974 ve svém románu Porporino aneb Tajnosti neapolské, v němž vylíčil fiktivní setkání jakéhosi kastráta s Mozartem. Debatují o tom, proč chtějí lidé v rolích operních hrdinů slyšet kastráta. Proč takové překračování hranic? Fernandez říká: Zaprvé jsme lidé, rozdělení na muže a ženy. Mnoho vlastností je mužských, ale v průběhu času, nebo také od krajiny ke krajině, se jejich vnímání mění a připisují se tu tomu, tu opačnému pohlaví.  A pak si myslíme, že už s vlastnostmi těch druhých nemusíme mít nic společného. Tím však jednu součást lidského bytí vylučujeme a to vede k nešťastným situacím.

Příklad?

Například, že se pro muže nehodí plakat na veřejnosti. Nebo když se dva muži na pozdrav déle obejmou, tak jako to smějí dělat ženy. U mužů to hned vyvolává podezření, že jsou homosexuální. Vysoký mužský hlas zastupuje možnost prožít něco, co je lidské, ale nepřipisuje se to právě muži. V kastrátech, píše Fernandez, mohli lidé vnímat lidskost. Osvobozenou od konvencí. Považuju to za velmi hezkou myšlenku. Možná, že i dnes, když zpívá kontratenor, to hraje podobnou roli. V klasické hudbě – jinak než je tomu v popu – se maskulinita stále ještě definuje znělostí a dramatičností. Hlasitost znamená testosteron. Co je to však za obraz muže? Dokonce ve středověku museli muži také umět psát básně a ne jenom mávat mečem. V popu je zpěv falzetem už dávno sexy a současně mužný. V opeře, s výjimkou barokní, je to ještě jinak. Tam se stále považuje za něco zvláštního, když se role hrdiny obsadí zdánlivě nehrdinným hlasem.

Kontratenor Max Emanuel Cenčić, který zpíval ve Frankfurtu roku 2013 titulní roli Gluckova Ezia, šel ještě o něco dál a stěžoval si na časté diskriminující jednání operních divadel vůči vašemu cechu. Kontratenoři bývají často diskriminováni stejně jako zpěvačky a zpěváci z Koreje.

Když si vzpomeneme, jak musel v padesátých a šedesátých letech bojovat v opeře Alfred Deller, jsme už dnes přirozeně o notný kus dál. Ale i teď je ještě kontratenor v pěveckých kategoriích muší váha. Publikum miluje tak jako dřív hrdinného tenora, který vysokým C vládne nad celým orchestrem. Dokážu si představit, že se Max, který zpívá pravidelně velké kastrátové role, musí potýkat se značným konzervatismem. Já zpívám jen asi deset procent oper a z devadesáti procent koncerty, které mají jiné publikum. Pro abonentní publikum je pořád šokující, když muž zpívá v altové poloze. Protože jsem zpíval i pop, tak vím, že odmítání vysokého mužského hlasu publikem klasické hudby vždycky bylo výrazně větší. Je to sice už pár let, ale i za mnou přišel jednou po koncertě sponzor a ptal se mě, jestli vůbec můžu mít děti. Vypadá to jako humorné přehánění, ale vyjadřuje to obrovskou nejistotu při setkání s něčím neznámým. Schopnost plození, mužství, homosexualita, všecko se to plete dohromady.

Je tedy konzervativní publikum ten důvod, proč nezpíváte častěji operu? Nebo se necítíte dobře na velkých jevištích a ve světle reflektorů?

Ne, v tom jsem pragmatický. Když vystupuju v opeře, jsem na dlouhou dobu odloučený od rodiny. Nedávno jsem bydlel devět týdnů v pronajatém bytě v Kodani, kde jsem zpíval v Händelově Partenope. Něco takového bych nechtěl dělat často. Moje žena je klavíristka a cembalistka, máme malé děcko – i kratší koncertní cesty musíme dobře plánovat.

Andreas Scholl (foto Harmonia Mundi)
Andreas Scholl (foto Harmonia Mundi)

Jednou jste prohlásil, že postupně chcete nastudovat celou dvacítku oper, které Händel napsal pro kastráta Senesina. Podaří se vám to?

Ano, to jsem před několika lety řekl, ale nic z toho nebude. Už Caesar je pro mě na hraně, s tou spoustou koloratur, ale jsou také opery, které nepokládám za hudebně uspokojivé, když tak tóny jen běhají nahoru a dolů. Nemohu tím ani nic vyjádřit. Takové partie sedí mnohem lépe Cenčićovi nebo Francu Fagiolimu s jejich viruozními hlasy.

V osmdesátých letech se myslelo, že existuje stylové zařazení. Na jedné straně ostře konturovaní angličtí kontratenoři jako James Bowman nebo Paul Esswood, na druhé straně středoevropské měkké a kulaté altové hlasy jako René Jacobs nebo Jochen Kowalski. Mělo takové rozlišování vůbec smysl? A platí ještě?

Altus, altista, kontratenor, to označování je bezvýznamné. Takové školy existovaly, podporovalo je i to, že bylo málo učitelů, ale už to mizí. V Anglii se kontratenoři dlouho rekrutovali z ansámblového zpěvu, což znamená, že ideálem byl spíš homogenní než individuální zvuk. V současné době se dává přednost plnému zvuku, jak ho etabloval David Daniels. Pro operu je to dobré, pro písně, ale také pro Bacha, méně. Ale právě objem hlasu a hlasová kontrola, jak se teď nabízí v opeře – klobouk dolů! Rozhodně pozorujeme poslední dobou větší větvení a další vývoj kontratenorového oboru.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář