Hle, prudce jak Brünnhilda pádí k nám! Velikonoční festival v Salcburku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jaro roku 1967: Spojené státy a Sovětský svaz se předhánějí v počtu úspěšných testů nukleárních zbraní, válka ve Vietnamu pokračuje a napětí na Blízkém východě nezvratně spěje ke konfliktu mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. U nás v Československu varuje komunistický prezident Antonín Novotný před „přílišnou demokratizací společnosti, která by mohla vést až k podpoře imperialistických snah". A asi na tom něco bude, protože pod okny Pražského hradu se mu čím dál častěji procházejí turisté ze západních zemí včetně příštího amerického prezidenta Richarda Nixona… Události z kultury: Oscara za nejlepší film získává Zinnemannův Člověk pro každé počasí, hlavní herecké trofeje si odnášejí Elizabeth Taylor a Paul Scofield, premiéru má hra Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Grammy za nejlepší desku sice dostává Frank Sinatra za album Strangers in the Night, ale bezprecedentní postavení skupiny Beatles potvrzuje cena za nejlepší píseň pro jejich Michelle. Tou dobou už ale kapela válcuje světové hitparády novým singlem Penny Lane a John, Paul, George a Ringo pózují fotografovi ve výstředních uniformách pro titulní snímek na připravovanou desku s podivuhodným názvem Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. V politicky a ideologicky rozděleném světě, jehož hranice zatím úspěšně bourají snad jen písničky zmíněné čtveřice muzikantů z Liverpoolu, však vzniká zcela nový fenomén i ve světě klasické hudby. Fenomén sice zatím poněkud snobský a elitářský, ale co bychom konec konců čekali jiného, když za jeho zrodem stojí sám velký dirigent Herbert von Karajan. Jeho vysněné umělecké dítě se narodilo 19. března 1967 pod jménem Osterfestspiele Salzburg, a protože se tak stalo právě před padesáti lety, patřil jeho letošní ročník k těm opravdu výjimečným.
Herbert von Karajan (zdroj flickr.com)

Důvodům, proč Karajan festival ve druhé polovině šedesátých let založil a jakými osudy si poté jarní hudební přehlídka prošla, jsem se už před pěti lety obsáhle věnoval v článku, který naleznete zde. Ve stručnosti lze tedy jen připomenout, že Osterfestspiele začínají vždy v předvečer Květné neděle premiérou operní inscenace, jejíž jedinou reprízou na Velikonoční pondělí také končí. Mezi tím se ve dvou sériích odehraje trojice symfonických koncertů, přičemž pod označením Chorkonzert zazní vždy některé velké vokálně instrumentální dílo, využívající ve značné míře sborový aparát. Bez jakýchkoliv větších změn v této podobě festival existoval až do roku 2012, kdy na něm jako rezidenční orchestr naposledy účinkovala Berlínská filharmonie. Její šéfdirigent Sir Simon Rattle se tehdy dílem kvůli údajné „zkostnatělé“ umělecké formě festivalu, dílem kvůli korupčnímu skandálu v jeho vedení přičinil o vznik konkurenčních Osterfestspiele v Baden Badenu. Salcburská přehlídka tak paradoxně musela začít psát zcela novou kapitolu své historie s jiným orchestrálním tělesem, než tím, jehož prezentaci vlastně kdysi primárně sloužila.

Padesát let je jistě dlouhá doba. Tím spíše je třeba ocenit, že za pouhých pět posledních let dokázal nástupnický orchestr, Sächsische Staatskapelle Dresden, že festival může důstojně a plnohodnotně pokračovat v rozvíjení Karajanova odkazu i na zcela nových základech. Ba co více, jeho umělecký šéf Christian Thielemann je v Salcburku už od počátku svého zdejšího velikonočního působení mediálně vyzdvihován jako mnohem autentičtější pokračovatel karajanovské interpretační tradice, než jakými byli o poznání méně konzervativní šéfové Berlínské filharmonie Claudio Abbado nebo právě Simon Rattle.

Letošní půlstoleté výročí založení festivalu tak zastihlo drážďanský orchestr a jeho Maestra v pozici už zcela zdomácnělého a všeobecně nadšeně přijímaného ansámblu, jemuž připadl úkol uctít velké jubileum ve velkém stylu. Operní produkcí tohoto ročníku se stala Wagnerova Valkýra v nové režii Very Nemirovy, ovšem na scéně, která je důslednou replikou slavné scénografie Günthera Schneidera-Siemssena pro inscenaci, s níž Herbert von Karajan v roce 1967 Osterfestspiele zahajoval. Ruku v ruce s tímto pozoruhodným projektem kráčejí i doprovodné akce v podobě výstavy WalküRe 1967–2017: Vzkříšení scénického díla v budově Neue Residenz, nebo stejnojmenného sympozia v téže budově, věnovaného vývoji divadelní scénografie v posledních pěti dekádách. Další konference se všeříkajícím názvem Karajan Music Tech Conference pak připomněla dirigentův podíl na propagaci a rozšíření kompaktních disků (jako převratnou novinku nahrávacího průmyslu je v roce 1981 představil Karajan spolu se zakladatelem firmy Sony Akio Moritou právě na Velikonočním festivalu) a prezentovala i nejnovější technologie pro pořizování audio a videozáznamů v současnosti.

Tradiční trojici koncertů Staatskapelle představovalo uvedení Mahlerovy Deváté symfonie pod taktovkou Franze Welsera-Mösta, Thielemannovo nastudování Brucknerovy Čtvrté symfonie a Mozartova Koncertu pro klavír a orchestr č. 21 se sólistou Daniilem Trifonovem, a konečně Chorkonzert v podobě Faurého Requiem se sólisty Annou Prohaskou, Adrianem Erödem a Sborem bavorského rozhlasu za řízení Myung-Whun Chunga. Se stejným dílem se – snad shodou okolností – rozloučila v roce 2012 se salcburským publikem Berlínská filharmonie. Ta se ovšem i se svým šéfdirigentem Simonem Rattlem letos vrátila připomenout někdejší těsnou vazbu s festivalem na zvláštním koncertu, jehož program tvořila Šestá symfonie Gustava Mahlera. Další orchestrem, úzce spjatým s osobou Herberta von Karajana, je samozřejmě i Vídeňská filharmonie. Opět pod vedením Christiana Thielemanna oslavila v Salcburku festivalové výročí provedením Beethovenovy Deváté symfonie se sborem Wiener Singverein a prominentními sólisty Anjou Harteros, Christou Mayer, Peterem Seiffertem a Georgem Zeppenfeldem.

Navzdory proklamované úctě ke Karajanově koncepci Osterfestspiele se v Thielemannově éře v každoroční programové nabídce přece jen objevily dvě novinky. První z nich je takzvaný Koncert pro Salcburk, jehož náplň tvoří obvykle poněkud pestře působící výběr klasických orchestrálních děl, na jejichž nastudování se podílejí nejméně dva dirigenti. Letos se měli u dirigentského pultu vystřídat dokonce tři; Christiana Thielemanna se chystal doplnit za nejmladší generaci Lorenzo Viotti a za tu nejstarší legendární Georges Prêtre. Nečekané nedávné úmrtí posledně jmenovaného však způsobilo, že Thielemann s Viottim se o Beethovenovy, Mozartovy, Chaussonovy a Ravelovy skladby podělili sami a koncert věnovali Prêtreově památce. Druhá z novinek je ještě žhavější: letos poprvé byla v rámci festivalu uvedena také komorní opera. Stal se jí Lohengrin skladatele Salvatore Sciarrina, inscenovaný pod taktovkou Petera Tillinga (před čtyřmi lety tuto operu uvedli v Ostravě) a v režii Michaela Strumingera (známého i u nás díky projektům s hercem Johnem Malkovichem, které byly před několika lety k vidění na festivalu Pražské jaro) ve Velké aule Salcburské univerzity.

Osterfestspiele Salzburg 2017 – Grosses Festspielhaus (zdroj osterfestspiele-salzburg.at / foto © OFS/Matthias Creutziger)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Die Walküre (Osterfestspiele Salzburg 2017)

[Total: 3    Average: 4.7/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama