Hle, prudce jak Brünnhilda pádí k nám! Velikonoční festival v Salcburku

Jaro roku 1967: Spojené státy a Sovětský svaz se předhánějí v počtu úspěšných testů nukleárních zbraní, válka ve Vietnamu pokračuje a napětí na Blízkém východě nezvratně spěje ke konfliktu mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. U nás v Československu varuje komunistický prezident Antonín Novotný před „přílišnou demokratizací společnosti, která by mohla vést až k podpoře imperialistických snah". A asi na tom něco bude, protože pod okny Pražského hradu se mu čím dál častěji procházejí turisté ze západních zemí včetně příštího amerického prezidenta Richarda Nixona… Události z kultury: Oscara za nejlepší film získává Zinnemannův Člověk pro každé počasí, hlavní herecké trofeje si odnášejí Elizabeth Taylor a Paul Scofield, premiéru má hra Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Grammy za nejlepší desku sice dostává Frank Sinatra za album Strangers in the Night, ale bezprecedentní postavení skupiny Beatles potvrzuje cena za nejlepší píseň pro jejich Michelle. Tou dobou už ale kapela válcuje světové hitparády novým singlem Penny Lane a John, Paul, George a Ringo pózují fotografovi ve výstředních uniformách pro titulní snímek na připravovanou desku s podivuhodným názvem Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. V politicky a ideologicky rozděleném světě, jehož hranice zatím úspěšně bourají snad jen písničky zmíněné čtveřice muzikantů z Liverpoolu, však vzniká zcela nový fenomén i ve světě klasické hudby. Fenomén sice zatím poněkud snobský a elitářský, ale co bychom konec konců čekali jiného, když za jeho zrodem stojí sám velký dirigent Herbert von Karajan. Jeho vysněné umělecké dítě se narodilo 19. března 1967 pod jménem Osterfestspiele Salzburg, a protože se tak stalo právě před padesáti lety, patřil jeho letošní ročník k těm opravdu výjimečným.

Důvodům, proč Karajan festival ve druhé polovině šedesátých let založil a jakými osudy si poté jarní hudební přehlídka prošla, jsem se už před pěti lety obsáhle věnoval v článku, který naleznete zde. Ve stručnosti lze tedy jen připomenout, že Osterfestspiele začínají vždy v předvečer Květné neděle premiérou operní inscenace, jejíž jedinou reprízou na Velikonoční pondělí také končí. Mezi tím se ve dvou sériích odehraje trojice symfonických koncertů, přičemž pod označením Chorkonzert zazní vždy některé velké vokálně instrumentální dílo, využívající ve značné míře sborový aparát. Bez jakýchkoliv větších změn v této podobě festival existoval až do roku 2012, kdy na něm jako rezidenční orchestr naposledy účinkovala Berlínská filharmonie. Její šéfdirigent Sir Simon Rattle se tehdy dílem kvůli údajné „zkostnatělé” umělecké formě festivalu, dílem kvůli korupčnímu skandálu v jeho vedení přičinil o vznik konkurenčních Osterfestspiele v Baden Badenu. Salcburská přehlídka tak paradoxně musela začít psát zcela novou kapitolu své historie s jiným orchestrálním tělesem, než tím, jehož prezentaci vlastně kdysi primárně sloužila.

Padesát let je jistě dlouhá doba. Tím spíše je třeba ocenit, že za pouhých pět posledních let dokázal nástupnický orchestr, Sächsische Staatskapelle Dresden, že festival může důstojně a plnohodnotně pokračovat v rozvíjení Karajanova odkazu i na zcela nových základech. Ba co více, jeho umělecký šéf Christian Thielemann je v Salcburku už od počátku svého zdejšího velikonočního působení mediálně vyzdvihován jako mnohem autentičtější pokračovatel karajanovské interpretační tradice, než jakými byli o poznání méně konzervativní šéfové Berlínské filharmonie Claudio Abbado nebo právě Simon Rattle.

Letošní půlstoleté výročí založení festivalu tak zastihlo drážďanský orchestr a jeho Maestra v pozici už zcela zdomácnělého a všeobecně nadšeně přijímaného ansámblu, jemuž připadl úkol uctít velké jubileum ve velkém stylu. Operní produkcí tohoto ročníku se stala Wagnerova Valkýra v nové režii Very Nemirovy, ovšem na scéně, která je důslednou replikou slavné scénografie Günthera Schneidera-Siemssena pro inscenaci, s níž Herbert von Karajan v roce 1967 Osterfestspiele zahajoval. Ruku v ruce s tímto pozoruhodným projektem kráčejí i doprovodné akce v podobě výstavy WalküRe 1967–2017: Vzkříšení scénického díla v budově Neue Residenz, nebo stejnojmenného sympozia v téže budově, věnovaného vývoji divadelní scénografie v posledních pěti dekádách. Další konference se všeříkajícím názvem Karajan Music Tech Conference pak připomněla dirigentův podíl na propagaci a rozšíření kompaktních disků (jako převratnou novinku nahrávacího průmyslu je v roce 1981 představil Karajan spolu se zakladatelem firmy Sony Akio Moritou právě na Velikonočním festivalu) a prezentovala i nejnovější technologie pro pořizování audio a videozáznamů v současnosti.

Tradiční trojici koncertů Staatskapelle představovalo uvedení Mahlerovy Deváté symfonie pod taktovkou Franze Welsera-Mösta, Thielemannovo nastudování Brucknerovy Čtvrté symfonie a Mozartova Koncertu pro klavír a orchestr č. 21 se sólistou Daniilem Trifonovem, a konečně Chorkonzert v podobě Faurého Requiem se sólisty Annou Prohaskou, Adrianem Erödem a Sborem bavorského rozhlasu za řízení Myung-Whun Chunga. Se stejným dílem se – snad shodou okolností – rozloučila v roce 2012 se salcburským publikem Berlínská filharmonie. Ta se ovšem i se svým šéfdirigentem Simonem Rattlem letos vrátila připomenout někdejší těsnou vazbu s festivalem na zvláštním koncertu, jehož program tvořila Šestá symfonie Gustava Mahlera. Další orchestrem, úzce spjatým s osobou Herberta von Karajana, je samozřejmě i Vídeňská filharmonie. Opět pod vedením Christiana Thielemanna oslavila v Salcburku festivalové výročí provedením Beethovenovy Deváté symfonie se sborem Wiener Singverein a prominentními sólisty Anjou Harteros, Christou Mayer, Peterem Seiffertem a Georgem Zeppenfeldem.

Navzdory proklamované úctě ke Karajanově koncepci Osterfestspiele se v Thielemannově éře v každoroční programové nabídce přece jen objevily dvě novinky. První z nich je takzvaný Koncert pro Salcburk, jehož náplň tvoří obvykle poněkud pestře působící výběr klasických orchestrálních děl, na jejichž nastudování se podílejí nejméně dva dirigenti. Letos se měli u dirigentského pultu vystřídat dokonce tři; Christiana Thielemanna se chystal doplnit za nejmladší generaci Lorenzo Viotti a za tu nejstarší legendární Georges Prêtre. Nečekané nedávné úmrtí posledně jmenovaného však způsobilo, že Thielemann s Viottim se o Beethovenovy, Mozartovy, Chaussonovy a Ravelovy skladby podělili sami a koncert věnovali Prêtreově památce. Druhá z novinek je ještě žhavější: letos poprvé byla v rámci festivalu uvedena také komorní opera. Stal se jí Lohengrin skladatele Salvatore Sciarrina, inscenovaný pod taktovkou Petera Tillinga (před čtyřmi lety tuto operu uvedli v Ostravě) a v režii Michaela Strumingera (známého i u nás díky projektům s hercem Johnem Malkovichem, které byly před několika lety k vidění na festivalu Pražské jaro) ve Velké aule Salcburské univerzity.

Vraťme se však k hlavnímu diváckému magnetu letošního jubilejního ročníku, jímž byla už vzpomenutá produkce druhého dílu Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův ve Velkém festivalovém domě. Jakkoliv se v různých médiích bylo možné dočíst, že replika padesát let staré Valkýry kopíruje současný trend mnoha světových divadel vracet k životu slavné operní inscenace minulosti, nemá myslím zrovna tento salcburský projekt s uvedenou „módou” mnoho společného. Jak uvedli na tiskové konferenci umělecký šéf festivalu Christian Thielemann i intendant Peter Ruzicka, byl tento návrat opravdu jen jednorázovou poctou Karajanovi a historii Osterfestspiele jako takové. A protože ostatních částí Ringu v témže výtvarném a režijním balení se v budoucnu skutečně nedočkáme, nezbývá než položit si otázku, jaký měl vlastně tento prchavý pozdrav šedesátým létům dvacátého století umělecký význam.

Co se týče tolik diskutovaného scénického provedení, pak podle mého názoru rozhodně značný. Návrhy dekorací od Günthera Schneidera-Siemssena jsou už dlouhá desetiletí naprostým právem ozdobou nejedné učebnice scénografie, protože jejich řešení je na svou dobu převratně stejně rozmáchle monumentální jako oproštěné od všech přebytečných detailů. Možnost vidět tento koncept nejen v podobě dvojrozměrných skic, ale nyní i v rekonstruované podobě na jevišti (převedení původních nákresů do funkčních scénických prvků bylo dílem Jense Kiliana) byla každopádně více než inspirativní. Obrovský stylizovaný strom, vévodící celému prvnímu dějství a ukrývající v sobě Hundingovo obydlí, může navzdory magickému osvětlení Olafa Freeseho a nápaditým projekcím studia rocafilm divákům připadat trochu těžkopádný a statický, v dalších dějstvích však už Schneider-Siemssenovy dekorace fungují fascinujícím způsobem zcela beze zbytku.

Velkolepý, a přitom téměř geometricky jednoduchý prstencový ochoz kolem celého jeviště ve druhém dějství spolehlivě vyvolává napětí už jen svým tvarem, evokujícím dokonalost a bezvýchodnost zároveň. Když vydává Wotan rozkaz Brünnhildě usmrtit Siegmunda v souboji s Hundingem, ochoz v jednom místě efektně puká, pro samotnou scénu zápasu se pak odsunutím předních částí do stran mění jen ve vyvýšené skalisko na horizontě. Valhallu, poslední útočiště padlých bojovníků, představuje ve třetím dějství podobně řešená spirálovitá stavba, jejíž jeden konec vede hrdiny kamsi do hlubin, zatímco ten druhý, směřující naopak vzhůru, se stává v závěru dočasnou Brünnhildinou hrobkou. To vše zkrátka působí z větší části stále nesmírně moderně, nebo ještě lépe nadčasově. Myslím, že je jen dobře, když tento scénický revival celkem přesvědčivě dokazuje, že některé myšlenky a koncepty zkrátka nestárnou…

Těžko říci, jak před padesáti lety působil na publikum inscenační výklad Valkýry od samotného Herberta von Karajana; jeho režijní knihy jsou dnes ztraceny a z produkce neexistuje ani ucelený vizuální záznam. Renomovaná režisérka Vera Nemirova tak stála před úkolem oživit dávný výtvarný koncept zcela novou jevištní akcí. Autorka mnohých skandálních a neortodoxních výkladů řady operních příběhů se nicméně tentokrát rozhodla přistoupit k uvedené výzvě s nebývalou pokorou – a výsledek podle mého mínění předčil očekávání. Hrdinové Valkýry, ať božští či lidští, jsou zde jen a jen postavami z masa a kostí a jejich chování a motivace působí naprosto přirozeně a uvěřitelně.  Současně oděný štvanec Siegmund (kostýmy Jens Kilian) se náhle setkává nejprve se soucitem a pak i náklonností nešťastně provdané Sieglindy. Její muž Hunding se přesvědčivě projevuje jako klasický domácí tyran, který své manželce vědomě ubližuje psychicky i fyzicky, a když pak žena vytáhne meč zaražený do stromu společně se Siegmundem, je to přesvědčivý symbol nového začátku pro oba hrdiny.

Druhé dějství je vlastně psychologickou studií vztahu mezi otcem – Wotanem a jeho milovanou dcerou – Brünnhildou. Jejich počáteční bezstarostné a hravé vztahy naruší nekompromisní přání autoritativní bohyně Fricky potrestat prchající milence (a zároveň znovunalezené sourozence) Siegmunda a Sieglinedu za jejich troufalý společný útěk. Zpověď do kouta zahnaného Wotana zajímavým způsobem doplňuje projekce, zobrazující jména a vzájemné vztahy jednotlivých postav příběhu; ve chvíli, kdy komplikované jmenné seznamy a rodokmeny překlene obří nápis „Alberich“, není těžké se dovtípit, že právě tímto skřetem kdysi uloupené zlato je a zůstane hlavní příčinou většiny trampot téměř všech důležitých postav Wagnerova Prstenu.

K nejpamátnějším okamžikům druhého dějství patří pomalá cesta ozbrojené valkýry Brünnhildy po ochozu směrem k překvapenému Siegmundovi ve chvíli, kdy Siegelinda usnula po vysilující cestě. Postupné budování důvěry mezi Wotanovou dcerou a uprchlíkem vygraduje k Brünnhildinu odhodlání se za Siegmunda v budoucím souboji s Hagenem postavit. V dramaticky pojatém zápase jej však po Wotanově nekompromisním zásahu stejně nezachrání a sama se kvůli své neposlušnosti stává v očích svého otce zrádkyní, která se zprotivila jeho rozkazům.

Třetí dějství zobrazuje Valhallu jako krajně pochmurné místo, střežené živou zdí, tvořenou valkýrami v zářivé zbroji. To, co se odehrává za nimi v jakési spirálovité mlýnici, obecným představám o klidném místě posledního odpočinku pro padlé hrdiny příliš neodpovídá. Vyděšení a zmatení vojáci zde pobíhají z místa na místo, dokud jejich utrpení neukončí zásah blesku, který z nich učiní jen beztvarou hromadu mrtvol. Hrůzám války tedy její protagonisté neuniknou ani v podsvětí… U sester hledá Brünnhilda útočiště před otcovým hněvem, ale nakonec marně. Když Wotan s dcerou na místě osamí, strhá nejprve z dívky všechnu její zbroj, dokud před ním místo hrdé válečnice nestojí jen zraněná a bezbranná oběť.

Závěrečná scéna zobrazuje nesmírně sugestivně otcovo bolestné rozhodnutí potrestat dceru za neposlušnost věčným spánkem; zejména okamžik, kdy chce Wotan vytrhnout ze země zabodnuté kopí, ale místo toho se jen vedle něj zoufale sveze na kolena a rozpláče se, má šanci zůstat v paměti diváků ještě dlouho. Krásná je i finální scéna, kdy bůh za asistence znovuvzkříšených vojáků s hořícími pochodněmi znovu odívá svou spící dceru do její zbroje a na závěr ji ještě láskyplně přikrývá vlastním teplým kožichem… Vera Nemirova si zkrátka s nezvyklým zadáním „na prvním místě scéna, na druhém režie” poradila s maximální výrazovou čistotou a elegancí, takže se ve výsledku jedná o nesmírně sugestivní podívanou, v níž funguje mezi režijním a scénickým zpracováním ne-li přímo jednota, tak určitě vzácně vídaný respekt.

Pěvecké obsazení, zvolené pro jubilejní Valkýru, má podle mého názoru šanci vstoupit do wagnerovské interpretační historie. Ukrajinský basista Vitalij Kowaljow, který zejména jako respektovaný verdiovský pěvec působí už řadu let na všech důležitých světových scénách (a u nás se v závěru roku 2012 doslova mihl v koncertním provedení Čajkovského Jolanty s Annou Netrebko v titulní roli), nastudoval úlohu Wotana ve Valkýře už v roce 2009 a loni předvedl tutéž postavu poprvé i ve Zlatu Rýna na festivalu v Edinburghu. V Salcburku ukázal zcela svrchovaný a komplexní výkon; pro jeho dobře posazený bas není snad žádné místo jeho nelehkého partu slyšitelným problémem (drobná únava na něm byla znát snad až v samotném závěru představení) a herecky je – snad i pro svůj mladistvý exteriér – vládcem bohů hodným respektu. Kowaljow umí i na obrovské scéně Grosses Festspielhaus věrohodně zahrát svého Wotana jako postavu, na níž vidíme každou změnu v náladách a pocitech; vyznění zejména jeho společných scén s Brünnhildou jsem popsal už výše. Osobně doufám, že se Kowaljow stane jedním z důležitých představitelů této postavy budoucnosti, a určitě by bylo přínosné vidět a slyšet ho v některé z kompletních produkcí Wagnerova Ringu.

Wotanovou nejmilejší dcerou Brünnhildou se stala německá sopranistka Anja Kampe. Je s podivem, že se zkušená wagnerovská pěvkyně (která má bohatou zkušenost například s rolí Sieglindy a Brünnhildy v Sigfriedovi) dostala k titulnímu partu ve Valkýře až nyní, ale patrně stálo za to si na ni počkat. Její objemný soprán se spolehlivě překlene i přes nejdramatičtější orchestrální pasáže, ale dokáže s ním vyjádřit i křehkou dívčí podstatu, která se pod její válečnou zbrojí ukrývá. Mezi ní a Kowaljowem funguje na jevišti zjevná vzájemná empatie a veškerá místa děje, kde se jejich postavy vyskytují společně, patřila ke skutečným vrcholům představení.

Další „debutantkou“ produkce byla Anja Harteros, která se po Wagnerově Else a Alžbětě sice už jednou se Sieglindou setkala, ale zatím pouze koncertně. Vynikající a co do hlasového projevu nesmírně oduševnělá pěvkyně s charakteristicky zabarveným sopránem si s nešťastnou, ale odhodlanou hrdinkou poradila na své obvyklé úrovni a z postavy, odsouzené obvykle trochu do stínu výraznějších protagonistů děje vytvořila jejich zcela plnohodnotnou protihráčku.

S pěveckým veteránem Peterem Seiffertem jsem se osobně v salcburském Velkém festivalovém domě v roli Siegmunda už jednou setkal. V roce 2013 vystoupil na Letním festivalu v koncertním provedení prvního dějství pod taktovkou Lorina Maazela (naši recenzi najdete zde), a když jsem si po letech přečetl své tehdejší hodnocení jeho výkonu, zjistil jsem, že bych na něm ani po své nové zkušenost nezměnil ani slovo: „… tělnatý postarší muž … zpočátku působil poněkud nervózně. Onu sourozeneckou podobnost, o níž v opeře zpívá Hunding, by mezi představitelkou Sieglindy a jím hledal skutečně málokdo. Jenže tenorista následně předvedl hlas natolik pevný a znělý, že se uvedených výtek staly rázem marginálie. Když děj posune první akt Valkýry směrem k jednomu z nejkrásnějších Wagnerových milostných dvojzpěvů, je to právě Siegmung, kdo v něm přebírá hlavní iniciativu. Slavný monolog Winterstürme wichen dem Wonnemond pojal s přesně dávkovanou mírou něhy i hrdinského odhodlání…“ Co dodat? Snad jen to, že si Seiffert dokázal poradit se svou rolí obdivuhodně i herecky; jeho pronásledovaný Siegmund vzbuzuje nejprve soucit, ale setkání se Sieglindou a později i Brünnhildou ho postupně mění v odhodlaného hrdinu, který je schopen čelit ranám osudu s mnohem větší razancí.

I výkony zbývajících dvou pěvců v důležitých rolích příběhu už jsem jednou popisoval. Basista Georg Zeppenfeld a mezzosopranistka Christa Mayer si úlohy Hundinga a Fricky spolu zazpívali už v minulé sezoně v obnovené premiéře Valkýry v režii Willyho Deckera v Semperově opeře v Drážďanech (recenzi najedete zde). O tradiční spolehlivosti, s níž své protagonisty ztvárnili po pěvecké stránce, není myslím třeba plýtvat dalšími slovy. V obou případech se navíc jedná o výrazné a charismatické osobnosti, takže lze Semperově opeře jen tiše závidět skutečnost, že jsou oba umělci už řadu let jejími kmenovými sólisty.

Po vokální stránce působil vzácně kompaktním a zvukově atraktivním dojmem zjevně velmi pečlivě vybraný oktet valkýr. Nás může jen těšit, že byla mezi nimi i česká pěvkyně: slova v titulu tohoto článku jsou konečně volným překladem důležité pasáže „In brünstigem Ritt jagt Brünnhilde her“, která se vyskytuje v partu Siegruny, jejíž představitelkou byla mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Zpěvačka, se kterou se můžeme pravidelně setkávat v pražském Národním divadle v rolích Suzuki v Madama Butterfly a Stéphana v Romeovi a Julii, působí v zahraničí dlouhodobě a v salcburském Velkém festivalovém domě už dříve účinkovala v produkci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v roce 2013. Slyšet její plný a znělý mezzosoprán mezi ostatními výtečnými pěvkyněmi v rolích dalších valkýr bylo i tentokrát radostí a nezbývá, než doufat, že zpěvaččina slibně se vyvíjející kariéra bude podobně úspěšně pokračovat i nadále.

Výkon Sächsische Staatskapelle Dresden byl jako obvykle prvotřídní a po předchozích zkušenostech ze Semperovy opery, kde jsem měl možnost orchestr slyšet pod taktovkou Christiana Thielemanna v produkcích Zlata Rýna, Valkýry, Siegfrieda a Lohengrina, mám za to, že spojení Staatskapelle – Thielemann představuje v současné wagnerovské interpretaci absolutní špičku. Jak už jsem napsal dříve, Wagner zní pod Thielemannovýma rukama úžasně dynamicky a je znát, že dirigent maximálně ctí dramatickou linku partitury. Zřetelnému a pro posluchače čitelnému vyznění důležitých hudebních leitmotivů věnuje spolu se Staatskapelle evidentně detailní přípravu, což je pro pochopení skladatelova myšlenkového světa nanejvýš důležitá premisa.

Premiérové představení sklidilo na zahájení padesátého Velikonočního festivalu frenetické ovace, a podle mého názoru je třeba litovat, že po repríze na Velikonoční pondělí se celá tato fascinující produkce už zřejmě na evropském kontinentu v budoucnu znovu neobjeví. V plánu jsou ještě uvedení na Pekingském hudebním festivalu v říjnu letošního roku, ale to už je pro milovníky opery z České republiky přece jen trochu z ruky… Snad tedy co nejvíce z působivosti inscenace a uměleckých výkonů zachytí alespoň plánovaný záznam na DVD a Blu-ray nosičích.

A na co bude možné se těšit na padesátém prvním ročníku festivalu? Na úspěšné uvedení Sedláka kavalíra a Komediantů v převratné režii Phillipa Stölzla z roku 2015 by měla navázat Pucciniho Tosca v režii a scénografii téhož jevištního mága. V hlavních rolích vystoupí Anja Harteros, Aleksandrs Antonenko a Ludovic Tézier, a je pozoruhodné, že inscenace by se pak už nikde jinde než na Osterfestspiele objevit neměla. V symfonických koncertech bude možné se kromě Christana Thielemanna setkat také s dirigenty Andrésem Orozco-Estradou nebo Philippem Herreweghem, mezi významnými sólisty nebudou chybět sestry Katia a Marielle Labèque, Sol Gabetta a Elīna Garanča. Oslavu padesátin mají tedy Osterfestspiele Salzburg za sebou, ale jak se zdá, svou další padesátku zahájí festival v plné formě a s elánem, který ho zřejmě jen tak neopustí…

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Osterfestspiele Salzburg 2017
Richard Wagner:
Die Walküre
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie: Vera Nemirova
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Rekonstrukce originální scény z roku 1967, kostýmy: Jens Kilian
Světla: Olaf Freese
Video: rocafilm
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Osterfestspiele Salzburg / Beijing Music Festival)
Premiéra 8. dubna 2017 Grosses Festspielhaus Salcburk

Siegmund – Peter Seiffert
Hunding – Georg Zeppenfeld
Wotan – Vitalij Kowaljow
Sieglinde – Anja Harteros
Brünnhilde – Anja Kampe
Fricka – Christa Mayer
Gerhilde – Johanna Winkel
Ortlinde – Brit-Tone Müllertz
Waltraute – Christina Bock
Schwertleite – Katharina Magiera
Helmwige – Alexandra Petersamer
Siegrune – Štěpánka Pučálková
Grimgerde – Katrin Wundsam
Rossweisse – Simone Schröder

www.osterfestspiele-salzburg.at