Hledání pravdivosti v hudebním kumštu

  1. 1
  2. 2

O impresionismu s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (117)

Ivan MedekIvana Medka a Ivana Moravce vázalo celoživotní pevné přátelství. Otázka, co bylo pro ně tím spojujícím, se asi nedá zodpovědět jednou jednoduchou větou. Ale můžeme usuzovat, že jednou z věcí, ve kterých si oba mimořádně rozuměli, bylo rozpoznávání kvality a snaha všemožně ji do světa vnášet a podporovat ji. Z jiné strany by se to asi dalo popsat i jako neúnavné hledání pravdivosti v umění i v životě.

To bylo ostatně i záměrem jejich rozhlasového rozhovoru z roku 1967, věnovaného hudebnímu impresionismu. Nešlo v něm o výčet faktů či osobností, ale o ponoření do hudby – do srovnávání interpretací – které může nakonec přivést k pochopení toho, co je vrcholné a proč je to vrcholné, co člověka může přimrazit či zasáhnout. Tedy: co je skutečně velkým uměním. V úvodu pořadu Ivan Medek říká, že uplynulo sedmdesát let od začátku muzikantského impresionismu a je otázka, jak vlastně k tomuto směru a jeho autorům přistupovat? To je otázka stále živá. I po téměř padesáti letech od vzniku pořadu a 120 letech od „vzniku“ impresionismu.
***

Ivan Medek: Asi nikdy v historii umění nemůžeme přesně ohraničit okamžik, kdy začíná nový sloh, jako tomu je v případě impresionismu, který doslova začal skandálem na jaře 1874 v Paříži, kdy se v ateliéru známého fotografa Nadara shromáždila řada malířů: Monet, Renoir, Pissarro, Sisley, Cézanne, Degas a několik dalších, kteří vystavili své obrazy bez napsaného programu. Skupina také neměla uvedeno žádné jméno. Jak bude pojmenována, o to se postaral významný francouzský výtvarný kritik Leroy, který napsal do novin článek plný odporu a sarkasmu, v němž označil mladé umělce jako impresionisty, což je slovo, které odvodil z názvu jednoho Monetova obrazu, který nesl na výstavě označení Impression, to je Dojem. Skupině se tak začalo říkat a po několika letech se tak nazvala i sama. To byl začátek směru v malířství, který začal hledat prostorové a barevné vidění reality jinak, než jak ho viděli romantikové.

Podobnou revoluci způsobilo po dvaceti letech – v roce 1894 – první provedení Debussyho Faunova odpoledne. Základní skladby, na které vlastně stojí celý další vývoj hudebního impresionismu a jejíž začátek jsme postavili do úvodu našeho dnešního pořadu, kdy máme hovořit o tom, jak je možno impresionisty hrát, jak je možno k nim dnes – po více než 70 letech od vzniku muzikantského impresionismu – hledat postoj, jak je možno hledat prostřednictvím těchto cest, tohoto postupu podstatu pravdy a pravdivosti v hudebním kumštu.

Claude Debussy (foto archiv)
Claude Debussy (foto archiv)

Vlastně by bylo moc hezké, kdyby se o něco podobného pokusili posluchači společně s námi, kdybychom nebyli jenom my dva v situaci, že hledáme cesty k rozpoznávání věcí a že se s některými hudebními interpretacemi teprve teď seznamujeme. Děláme to úmyslně proto, abychom byli ve stejné situaci, v jaké jsou posluchači. A snad by bylo nejlepší, kdybychom si teď, ještě než začneme hovořit dál o interpretaci impresionistů Debussyho a Ravela, pustili desku s Debussyho Odrazy ve vodě, kterou nahrál Rudolf Firkušný a na kterou jsme oba dva stejně zvědaví jako všichni, kteří nás poslouchají.

(hudební ukázka: Debussy – Odrazy ve vodě – Rudolf Firkušný)

Ivan Medek: Odrazy ve vodě jsou rozhodně jednou z nejnáročnějších a nejkomplikovanějších skladeb impresionistů, konkrétně Debussyho. Myslím, že výkon Firkušného je obdivuhodný, zejména po stránce čistě klavíristické a hlavně po stránce zvukové. Je to jistě také zásluha technicky dokonalého přijetí klavíru na gramofonovou desku. Je otázka, do jaké míry můžeme tento snímek srovnávat, máme-li bezprostředně za ním k dispozici snímek z koncertního provedení. Je to vždycky obtížné, ale pokusíme se o to. Dřív, než budeme hodnotit souhrnně interpretační názor na impresionisty, mohli bychom si poslechnout snímek z koncertu s francouzským klavíristou Robertem Casadesusem.

Ivan Medek: Upřímně řečeno, mně se tohle líbí víc, i když bych těžko mohl přesně definovat, čím to je. Snad tím, že Casadesusovi nejde jenom o čistě interpretační vyřešení otázek, které jsou v této skladbě, o níž Debussy říkal, že je postavena na posledních objevech v harmonické laboratoři. To je trochu podivné a snad možná příliš skromné stanovisko, protože je těžko si představit, že by tak kouzelná muzika byla jen vyspekulovaná. Myslím, že Casadesus tady šel daleko víc než Firkušný k podstatě hudby.

A máme tu ještě jeden snímek, stejně jako Casadesusův je natočený v Praze na pódiu v Domě umělců, ale předtím, v roce 1957, s Arturo Benedetti Michelangelim. Tyto tři snímky by nám mohly vytvořit určitý předpoklad pro další srovnávání.

Ivan Medek: Myslím, že by bylo dobře, kdybychom se přiznali, že před sebou máme noty s Debussyho Images. A že se dá tato muzika jen velmi těžko poslouchat na základě letmého uměleckého dojmu, máme-li o ní hovořit a srovnávat přitom tři typy takových interpretů, jako byli Firkušný, Robert Casadesus a Arturo Benedetti Michelangeli.

Ivan Moravec: Myslím, že se teď musíme pokusit nějak v tom vyznat. Ačkoliv je velmi těžké srovnávat tyto tři interpretace. Dost těžko také můžeme říkat posluchačům, že například v taktu deset, v taktu dvacet, v taktu třicet… Prostě takový kontakt nemáme, abychom mohli v posuzování ukazovat přímo místa, kde se domníváme, že se přes určité technické nedostatky třeba Robert Casadesus dostal nejdál k duchu skladby. Musíme se tedy omezit na takový globální pohled, a prosíme tudíž za prominutí, pokud nebudeme zcela přesní.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama