Honegger u přednosty stanice a Stokowski ve výtahu

  1. 1
  2. 2

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta (2)
Texty Ivana Medka (81)

Ivan MedekDagmar Šetlíková byla nejen dcerou Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta, ale také významný „spiritus agens“ České filharmonie, ve které působila od druhé poloviny čtyřicátých do šedesátých let. A kde se také potkala s Ivanem Medkem. Ten ji začátkem roku 1969 pozval do studia Československého rozhlasu, aby bylo nepřeberné množství příběhů, historek a postřehů zaznamenáno. V minulém dílu vzpomínala Dagmar Šetlíková mimo jiné na atmosféru zkoušek Českého kvarteta, na „strejčánka“ Suka i na světovou premiéru jeho Zrání, které zažila 30. října 1918.

V České filharmonii pečovala Dagmar Šetlíková také o organizaci zahraničních zájezdů orchestru a samozřejmě o přijíždějící zahraniční umělce, s nimiž uměla navázat vztah, který často pokračoval v dalších letech – už ne v duchu pracovním, ale přátelském.
***

Ivan Medek: Po válce potom začala vaše práce v České filharmonii. A ta spousta naprosto neocenitelných osobních kontaktů se všemi umělci, kteří přijížděli.

Dagmar Šetlíková: Těch bylo mnoho. Vzpomínám si například na jeden takový, jak přijel do Prahy Honegger. Tehdy měl dělat Krále Davida. Byl ohlášen a já chodila vždycky vítat cizí umělce na nádraží nebo na letiště. Přišla jsem tedy na nádraží a ten den se měnil jízdní řád. A milý Honegger přijel o hodinu dřív, než jsme čekali. Čili já přišla sice na nádraží dřív, ale vlak už tam byl. A Honegger čekal u přednosty stanice, trpělivě, až si ho někdo vyzvedne. Já pro něj přišla s velikou omluvou a on řekl: „Neomlouvejte se, my se známe. Já vás dávno znám. Všecko je v pořádku.“ Tak jsem ho dovedla do hotelu Ambassador.

A od té doby nastal takový nějaký nádherný kontakt, nevím proč. Byly to jedny z nejkrásnějších zážitků, které jsem měla, právě ty koncerty Honeggerovy, který se potom ještě vracel do Prahy. A vzpomínám si, jak by ho byli utloukli, neboť naše publikum – lovci autogramů – se chtěli za každou cenu všichni ve Smetanově síni k Honeggerovi dostat. A on už byl vyčerpán, protože on sám přece nebyl dirigent, byl především skladatel. Tak před obdivovateli utekl do takového malinkého kamrlíčku, protože tam dohromady není žádný pořádný pokoj. A tam se schoval. Zadním vchodem jsme pak spolu někudy vyšli… a davy za ním. On se schovával a bylo to tehdy hrozně veselé.

Arthur Honegger (foto archiv)
Arthur Honegger (foto archiv)

Ivan Medek: Snímek z tehdejšího provedení Krále Davida s Honeggerem bohužel nemáme, ale Česká filharmonie se k této skladbě vrátila později s Karlem Ančerlem.

(hudba: Arthur Honegger: Král David – část)

Ivan Medek: Já myslím, že takových veselých historek by bylo víc, třeba kolem Stokowského…

Dagmar Šetlíková: No jistě. Stokowski když přijel, měl zlomenou nohu v krčku. Chodil o holi a mně bylo určeno být mu průvodkyní. A protože bylo jaro, chtěl v Praze vidět všecko, co vidět mohl, i přesto, že byl handicapovaný tou nohou. A tak jsme chodili. Chodili jsme po Praze do různých restaurací a pochopitelně, že Stokowski byl znám z onoho filmu s Gretou Garbo. A já měla černé brýle. Takže jsme přišli do restaurace a tam se vrhali lidé, aby se jim Stokowski podepsal. A teď, protože jsem s ním pochopitelně mluvila anglicky, tak si mysleli, že jsem snad přece ta Greta Garbo. To tedy děkuji, byla to veliká poklona. A já najednou mluvila česky a oni byli hrozně překvapení. Jak to, že Greta Garbo mluví česky? No, bylo to moc veselé…

Ivan Medek: Stokowski si tehdy tu nohu zlomil při fotbale…

Dagmar Šetlíková: On měl dva malé kluky a v bytě hráli kopanou. V bytě! A Stokowski uklouzl a zlomil si nohu v krčku. Ale s takovou vitalitou se z toho dostal, že jsem ho obdivovala: jak mu prostě nic nebylo moc. On dovedl chodit, bez ohledu na hůl, bez únavy, všecko chtěl vidět, všecko se mu muselo vysvětlit. Po obchodech jsme chodili, to ho zajímalo. Byl báječný.

Ivan Medek: A pořád ještě píše dopisy?

Dagmar Šetlíková: A pořád ještě píše dopisy.

Ivan Medek: A podpis je Leopold?

Dagmar Šetlíková: Ano. Podpis je jenom Leopold. Čili to znamená, že jsme se znali. A byli jsme u něj v bytě v New Yorku. Nádherně bydlí, přímo nad Central Parkem s překrásnou vyhlídkou. Má takový svůj byt v nejhořejším poschodí, s velkým vkusem zařízený. A žije zřejmě pořád velmi vitálně, ačkoliv je mu hezky přes osmdesát. Má svůj orchestr a pořád pořádá koncerty. A neustále mění i své hráče, protože je nesmírně přísný. To líčil, jak k němu každý dělá přísný konkurs, aby si vybral. A zřejmě je podporován bohatými lidmi a zdá se, že se mu výborně daří po všech stránkách.

Leopold Stokowski (foto archiv)
Leopold Stokowski (foto archiv)

Ivan Medek: Já se pamatuji, že byl ve vynikající formě. Nevadilo mu – jako to koneckonců nevadí ani teď nám, že se tady pořád třeba ve studiu něco spravuje – tak jemu nevadilo, že se spravovaly, myslím, tehdy zrovna výtahy ve Smetanově síni. On v jednom z nich uvízl a nemohl se dostat ven. A přesto dirigoval báječně Šostakovičovu Pátou symfonii. My tady máme snímek z toho koncertu a poslechneme si druhou větu.

(hudba: Dmitrij Šostakovič – Symfonie č. 5 – 2. věta)

Ivan Medek: Když se řekne jenom takhle jednoduše: byli jsme u něho v New Yorku, tak k tomu bych chtěl říct, že Dáša Šetlíková absolvovala, kromě práce v Praze, také spoustu zájezdů s Českou filharmonií.

A to není tak úplně jednoduchá věc. Protože Česká filharmonie – já myslím, že to posluchači vědí, ale snad by se to mohlo říct – je jeden z mála orchestrů, ve kterém nejsou vůbec žádné ženy. To je taková filharmonická tradice, svým způsobem i zvláštnost, na které si Filharmonie dost zakládá. Má s tím své dobré zkušenosti, že v orchestru nejsou žádné ženy. No a teď si musíme představit, že jede tedy skupina chlapů, chlapisek, mužských, prostě muzikantů na zájezd, který trvá dlouho. A jede s nimi jenom jedna jediná žena, kromě vedení: Dáša Šetlíková. Jak to vypadá? Jaké je vůbec postavení, jaká je situace takové osamělé ženy?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář