Honeggerova Jana z Arku v Plzni jako scénické oratorium

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Plzeňská opera uvedla 4. června v budově Nového divadla premiéru scénického oratoria předního světového skladatele moderní hudby dvacátého století Arthura Honeggera – Jana z Arku na hranici. Na vynikající básnický text Paula Claudela, jenž byl zcela novým typem libretisty, udávajícím dokonce hudební výstavbu autorovi, jak se sám vyjadřoval. V českém překladu Karla Krause, bez čtecího zařízení, jak dnes bývá v našich divadlech i v češtině časté. Ne, že by i zde nebylo potřebné… Plzeňské divadlo zapojilo všechny čtyři soubory, to jest operu, balet, činohru i muzikál. Sbor plzeňské opery byl nutně posílen o tradiční amatérský plzeňský sbor Nová Česká píseň a další externisty. Účinkuje rovněž Dětský sbor divadla, založený současným sbormistrem Zdeňkem Vimrem. Dirigentem projektu je Oliver Dohnányi, režii opery – oratoria realizoval šéf opery Tomáš Pilař. Na zdařilé, historii i atmosféru doby vhodně podtrhující scénické projekci Daniela Dvořáka, s nápaditými kostýmy navrženými v Plzni osvědčeným Alešem Valáškem.

Koncertní provedení oratoria zažila Plzeň před pouhými šesti lety ve velkolepě pojatém projektu spolu s Českou i Plzeňskou filharmonií, pod taktovkou Jiřího Maláta. Pro mne je nezapomenutelné zejména silné výrazové provedení České filharmonie s Václavem Neumannem, kdy jeho dirigentská hvězda začínala v roli šéfa orchestru stoupat prudce vzhůru. Pražský filharmonický sbor byl výtečným spolutvůrcem obou uvedených vydařených projektů.

Operní dramaturgie plzeňské opery kráčí v posledních letech schůdnými stezkami. Tvorba dvacátého století není zatím příliš v popředí. To není výtka, chápu, že divadlo musí mít v první řadě dostatek diváků v hledišti. Ale přece jen jsem uvítal, že bylo zařazeno dílo jedné z čelních osobností světové moderní hudby – Arthura Honeggera (1892–1955), na slova Paula Claudela, básníka neobyčejné duchovní síly. Křesťanské mystérium o lidské víře, síle a statečnosti patří bez nadsázky k nejlepším oratorním kompozicím nové doby. Honnegerův symfonismus je vyklenutý do širokých ploch, má silný výraz, dynamičnost podpořenou oblíbeným rytmickým ostinátem.

Arthur Honneger (foto archiv)
Arthur Honegger (foto archiv)

Posluchače nezvyklého na postromantickou hudební mluvu je možné uklidnit. Hudba Honeggerova má pevnou tonalitu jako základní princip hudební stavby, byla to tehdy zjevně reakce na činy školy Schönbergovy. Řečeno srozumitelněji, jde o hudbu dobře poslouchatelnou, skoro bych ani o typické moderně z pohledu dneška již nehovořil. Ostatně celá Pařížská šestka se opírala o zřetelnost klasických forem, nekomplikovaný rytmus a melodickou svěžest, ovšem mnohdy s využitím polytonality (kombinaci tónin), což je zejména v nácviku sborů dosti obtížné. Forma oratoria – opery, anticipoval před Janou z Arku skvěle již Milhaudův Kolumbus či Honeggerův Král David. Je opatřena velkým sborem, recitátory, symfonickými plochami, ale snaží se zachovat spád jako opera.

Jana z Arku nese navíc pečeť mimořádné básnické úrovně Paula Claudela. Vznikla tak forma, v níž se nezpívá vše, kde se vzájemně doplňují orchestrální části, tance, sbory, mluvená próza. Janu, které v hodině smrti na hranici defilují před zrakem podstatné úseky života, ztělesňuje nikoliv zpěvačka, nýbrž herečka, která rozvíjí v resumé díla sílu básníkova slova: „A ještě je láska, neboť ona je nejsilnější. Ještě je Bůh! A Bůh je všemohoucí!“

Básník Claudel udával skladateli řád jeho partitury. Honegger je opakem dramatického díla Richarda Strausse svojí nezměrnou ochotou se zcela podvolit básníkovi.

Paul Claudel. Arthur Honegger a herec Jean-Louis Barrault (foto archiv)
Paul Claudel. Arthur Honegger a herec Jean-Louis Barrault (foto archiv)

Dílo příjemně poslouchatelné pro obecenstvo je ovšem velmi obtížné pro interprety. Již harmonie orchestru a velkého sborového obsazení staví všechny před nácvik zcela jiného charakteru, než jsou obvyklé romantické formy. Technické zvládnutí je zde obtížnější, než by si možná posluchač myslel. Intonace vokálních partů již nelze zvládat častou jednoduchou náslušnou metodikou. Kdo neprošel promyšlenou výukou intonace na školách (což není ovšem v Čechách pro nejednotu metodik časté), učí se part jen náslušně u nástroje, může být velice zaskočen. Kdo pracoval více se sborem, zná jistě podobné situace dobře u povinných skladeb pro soutěže s obtížnou intonací coby vysoko nastavenou laťkou, která se stává v nácviku „slzavým údolím“.

U Arthura Honeggera je přesně tato situace. Zdánlivě konsonantně znějící harmonie skrývá celou řadu úskalí. Osobně myslím, leč nikomu pohled nevnucuji, že toto veliké dílo je psáno pro jiný typ těles, než kterými disponuje krajské divadlo. Neumannovo silné provedení s Českou filharmonií, jemuž jsem byl jako pražský student vděčně přítomen, které zvedalo doslova publikum ze sedadel, mne v tom jen utvrzuje. Plzeňská premiéra mne nějak ze sedadel nezvedala, mé okolí rovněž ne, ač bych si to byl programově i přál. Ostatně Plzeň zažila před pouhými šesti lety projekt spojených filharmonií a Pražského filharmonického sboru. Plzeň tedy toto dílo zná. Hudební přesvědčivost, síla poselství hudby je zde základem, scénické zobrazení je možná nadstavba, která být může, leč také nemusí. Akcentovat, jaké problémy činily čtyři klávesové nástroje, či takzvané specifické Martenotovy vlny (elektronický nástroj vynalezený až roku 1928), či nezvyklé obsazení saxofonů, je hezké. Maně hned napadne, zda to tedy muselo být? Neexistuje mnoho zajímavých moderních děl bez těchto „komplikací“? Třeba zrovna z opomíjeného Leoše Janáčka? Na něž by navíc soubor stoprocentně stačil a byla by ryze divadelně vzato ba i vděčnější?

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici - DJKT Plzeň 2016 (foto Pavel Křivánek)
Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici – DJKT Plzeň 2016 (foto Pavel Křivánek)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Honegger: Jana z Arku na hranici (DJKT Plzeň)

[Total: 73    Average: 4/5]

Související články


Komentáře “Honeggerova Jana z Arku v Plzni jako scénické oratorium

  1. Moc pěkná recenze, děkuji za ní – jen pár poznámek na okraj. Viděl jsem reprízu 22.6.2016 a silnou amplifikací všech účinkujících jsem byl velmi nepříjemně překvapen – připadal jsem si jak ve špatném muzikálu, kde všechny hlasy znějí stejně a zbytečně vyčnívají ze zvuku orchestru Hlavní představitelka při vší úctě k její snaze – zcela necharismatická a mohu potvrdit slova recenzenta, že její vady řeči při amplifikací jsou ještě znásobené – to skutečně nemá činohra DJKT slušnou činoherečku, která by tuto postavu dobře zahrála? Oratorium se jmenuje Jana z Arku na hranici – a pokud divadlo nemá vhodnou představitelku, tak není důvod uvádět a může uvést jiný titul. Pozorný divák zaznamenal absenci zvuku Martenotových vln či aspoň zvuk syntetizátoru, který by zvuk věrně napodobil. Scénické ztvárnění v režii Tomáše Pilaře, mně přišlo zajímavé, ale zdá se mi, že se tento talentový umělec začíná příliš opakovat.

Napsat komentář