Houslista Roman Patočka, muž mnoha tváří

Právě dnes večer ho můžete potkat na pražském recitálu americké mezzosopranistky Kate Lindsey, jíž bude na pódiu Smetanovy síně Obecního domu netradičním společníkem. Stejně tak na něj ale můžete už za pár dnů narazit například při jeho vystoupení ve Zlíně s Prokofjevovým Houslovým koncertem, ale taky ho potkat třeba na nějaké sjezdovce. Houslista Roman Patočka (1981) patří mezi výjimečné osobnosti nastupující generace sólistů. Jeho zevrubý, až nečekaně košatý profesní životopis lze snadno dohledat na dnes už nezbytných webových stránkách, ale přece jen: není nad osobní rozhovor…

Jak v současné době Roman Patočka žije? Kolik ze svého času dává svojí profesi? Kolik a jakých vystoupení mívá?

Díky vaší otázce si uvědomuji, že od chvíle, kdy se mi začalo profesně dařit – tím myslím vítězství v soutěži Pražského jara (2003), podřizuji své práci skoro vše, což je pro mne trošku děsivé zjištění.  Přestal jsem de facto mít čas na své koníčky (plavání, potápění, jízda na motorce, nebo lyžování). Hudba je pro mě ale více než práce, je to povolání, a proto bych byl nerad, aby se mi stala rutinou, jako pro některé mé kolegy.

V současné době pravidelně koncertuji sólově, s klavírním triem a se smyčcovým kvartetem, a to nejednom v České republice, ale v minulé sezóně (2011) jsem například absolvoval turné po USA, Mexiku, Španělsku či Itálii.

Před pár lety jste rok působil jako druhý koncertní mistr u berlínského Deutsches Sinfonie Orchester Berlin. Neuvažujete o něčem podobném do budoucna? Nejeden z vašich kolegů si kombinaci práce u orchestru a sólového vystupování pochvaluje…

Vzpomínám si na jeden ze svých rozhovorů s mistrem Sukem, který říkával, abych určitě do orchestru nechodil, že mne to semele a že je to začátek konce sólové kariéry. Pravda je, myslím, někde uprostřed. Každý hudebník má jiné dispozice a na každém se hra v symfonickém tělese podepíše jinak. Nejčastěji je pochopitelně ohrožena intonace a smysl pro jemnost.Po svém návratu z Berlína (duben 2009) jsem svá sólová vystupování doplňoval i vedením Talichova komorního orchestru. Tato spolupráce pro mne byla zajímavá tím, že jsme často koncertovali bez dirigenta, a já byl zodpovědný za nastudování a vedení orchestru z pozice koncertního mistra.

V té době jsem i nadále uvažoval o konkurzu do zahraničního orchestru, což bývá finančně velmi zajímavé, ale než jsem se rozhoupal, vše se ustálilo jinak. Dnes vystupuji sólově, jsem členem Eben Tria a Talichova kvarteta a doufám, že kombinace sólového vystupování a komorní hry pro mne je a bude ta nejlepší varianta.Strávil jste poměrně dost času i v zahraničí. Jaká je nejcennější zkušenost, kterou jste si z ciziny přinesl?

Profesně mi jistě nejvíce dalo mé berlínské období, a to v mnoha směrech. Díky pestré a rušné hudební scéně jsem často chodil na koncerty, ze kterých jsem mohl čerpat inspiraci. Obohatila mne určitě i spolupráce v orchestru s mnoha slavnými dirigenty a sólisty; seznámení se s novým repertoárem, jeho nastudování a přednesení publiku v sále Berlínské filharmonie. Další pozoruhodná zkušenost např. byla, když jsme s DSO hráli na festivalu v Baden Badenu několikahodinovou Wagnerovu operu Tannhäuser a mně ani po několikátém provedení vůbec nepřišla dlouhá.

A osobně – můj první samostatný pobyt v zahraničí – semestr v holandském Utrechtu v devatenácti letech. Odjížděl jsem tam se slovníkem v ruce a díky své první velké lásce se vracel již bez něj. Globalizace v posledních letech setřela mnohé rozdíly mezi jednotlivými státy a regiony. Jak hodně se to podle vašeho názoru projevilo ve vašem oboru? Existuje něco, podle čeho se český houslista mezi ostatními bezpečně pozná?

Myslím, že rozeznat odlišnosti v hraní bude v budoucnosti díky častějším zahraničním studijním pobytům ještě těžší. Nevím, jestli já sám to dokáži posoudit, ale když se v cizině setkávám se svými kolegy z různých hudebních oborů, tak většinou zazní poznámka o české zpěvnosti a přirozené muzikálnosti. To je něco, co bychom si měli snažit uchovat a obhájit.

Jaký repertoár vám je v současné době nejbližší? Hodně se tohle měnilo během vaší dosavadní profesní kariéry?

Snad mohu říci, že se stále vyvíjím a tím i můj oblíbený repertoár. Ne, že by se zásadně měnil, spíše se rozšiřuje. Vzpomínám si, že když jsem poprvé slyšel koncerty Sergeje Prokofjeva, tak jsem si ihned zamiloval koncert č.1 D dur a naopak č.2 g moll se mi tehdy až na druhou větu vůbec nelíbil. Přišel mi hrubý, málo melodický a nesourodý. Dneska mám radši ten druhý a už se těším, až ho s Jakubem Hrůšou a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín začátkem února zahrajeme v jejich novém koncertním sále. Když se vrátím zpět k otázce, tak se musím přiznat, že začínám mít občas problémy se „sladkým“ repertoárem. A tak třeba i můj oblíbený Dvořákův houslový koncert teď nechám nějakou dobu uležet a dozrávat, abych v něm mohl najít novou inspiraci. Je to jako s nejoblíbenější sladkostí…  Máte i teď nad sebou nějakého „anděla strážného“? Někoho, kdo na vaše výkony aspoň občas dohlíží a dává vám připomínky? 

Tuto otázku si kladu u většiny slavných zahraničních sólistů v mém věku, zda oni ještě někomu hrají. Já sám mám několik přátel v Německu, kterým bych čas od času rád zahrál a vyslechl si jejich postřehy a rady. Ale bohužel od svého návratu do Prahy nenacházím čas, ani příležitost. Myslím si, že nejlepší učitel jste si většinou stejně vy sám. Když se nahrajete a poslechnete, tak ihned odhalíte spoustu nedostatků. Dnes jsou kapesní nahrávací přístroje velmi dostupné. Jen musíte sebrat k tomuto kroku dostatek odvahy.
Co se komorní hry týče, dokončujeme s Eben triem dálkové studium u prof. Niklase Schmidta na Hochschule für Musik Hamburg. A v Praze občas využíváme možnosti konzultace s pedagogy HAMU.

Právě teď budete hostem na pražském recitálu mezzosopranistky Kate Lindsey. Je to trochu neobvyklé spojení – váhal jste hodně nad tím, zda tuhle nabídku přijmout? Znáte se s Kate?

Víte, o takovýchto nabídkách se dlouho nepřemýšlí. Kate jsem zatím neměl příležitost poznat, ale z toho, co jsem o ní četl, myslím, že to bude obdivuhodná, zajímavá a velmi milá žena a na naše setkání a společné vystoupení se moc těším.

Housle bývají prezentovány jako nástroj nejpodobnější lidskému hlasu. Já bych chtěl tuto tezi potvrdit a společně s Kate publikum provést večerem plných písní se slovy a beze slov.Co jste si pro tento večer zvolil za program? Vybíral jste dlouho?

Jelikož byl večer koncipovaný jako vzájemné střídání, tak musel být repertoár volený z drobnějších skladeb. Chtěl jsem vybrat něco netradičního, českého i vyzkoušeného. Zvolil jsem tedy Montiho Čardáš, Humoresku Antonína Dvořáka, Sarasateho Carmen a společné duo z Hoffmannových povídek.

V závěru našeho rozhovoru se vlastně vrátím tak trochu tam, kde jsme začali: Obětujete své profesi úplně vše? Jak vypadá váš soukromý život? Daří se vám jej skloubit s tím profesním?

Není žádným tajemstvím, že život hudebníka na cestách je většinou nekompatibilní s fungujícím partnerským a rodinným životem. Já jsem toho  zatím  zářným příkladem.  Ale protože to pro mne důležité je, tak doufám, že to dokáži brzy změnit. Až přijdu jak na to, dám vám vědět 🙂

Děkuji za rozhovor, příjemný koncert s Kate Lindsey a hodně úspěchů!
www.romanpatocka.com
Ptal se Vít Dvořák