Hudbu může stavět zedník, nebo architekt

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (101)

Ivan MedekKdyž Karel Ančerl hovořil v roce 1967 s Ivanem Medkem o Václavu Talichovi, charakterizoval jeho uměleckou práci jako skutečně moderní umění. Především tím, že Talich – jako věčný hledač – nikdy nezůstal stát. „Vždy šel dál a byl to člověk, který žil svou dobou. To znamená, že přejímal všechny atributy, ale ne automaticky. Prožíval je, „protvářel“ je a tím se právě dostal k té velikosti, která je jedna z největších velikostí v umění, to jest k prostotě výrazu.“

Tuto velikost bylo možné sledovat – a dodnes to lze alespoň částečně s pomocí zachovaných nahrávek – nejen v mnoha dílech českého repertoáru, ale třeba také v Mozartovi. Ančerl mluvil obdivně o poválečné práci s Českým komorním orchestrem, kde Talich vytvořil „mozartovský styl par excellence“. Ale to nebyly – jak připomíná Ivan Medek – Talichovy začátky s Mozartem.
***

Ivan Medek: Když byl Talich v roce 1935 jmenován správcem opery Národního divadla, začal svoji pozornost obracet k Mozartovi. A zároveň začal uvažovat o tom, že by se některá Mozartova díla a také některá jiná díla mohla hrát v menším obsazení. Začala v něm zrát myšlenka malého komorního orchestru, který by mohl pracovat nejenom na základě dokonalé profesionality, která se od každého umělce vyžaduje, ale který by se mohl věnovat detailnímu studiu. Orchestru, se kterým by bylo možno studovat tak trochu pedagogicky. Tato myšlenka pak uzrála v čin v roce 1946.

Talich od roku 1945, kdy byl v Berouně v červnu zatčen a obviněn z kolaborace s Němci, nesměl veřejně vystupovat. Seskupila se kolem něho skupina mladých lidí na konzervatoři a řekli si, že to tak nenechají a že sestaví pro svého pana profesora malý komorní orchestr. Vznikl tak Český komorní orchestr, jehož činnost v letech 1946 až 48 byla jednou z nejvýraznějších v poválečné historii naší hudby. Pro Talicha znamenala nesmírně mnoho. Český komorní orchestr byl jednou z největších lásek Talichova moudrého, zralého věku. Nejenom proto, že mu umožnil uměleckou práci v době, která pro něho byla nejtěžší, ale především proto, že v práci s Českým komorním orchestrem poznal Talich, co to znamená mít kolem sebe lidi, kteří nevěří pomluvám a kteří dovedou dát celé své srdce a celou svoji naivní, romantickou přesvědčenost o tom, co to je cíl umění, co to je vznešenost umění, co to je poctivost a pravdivost umění – dovedou dát toto všechno do služeb kumštu a do služeb velkému dirigentovi, kterému tito chlapci věřili. A věřili mu nejen proto, že by byli přesvědčeni o tom, že velký dirigent se nemůže ničeho špatného dopustit. Věřili mu především proto, že měli už tehdy dost odvahy podívat se přesně a kriticky na všechna fakta Talichova života a jeho práce v době okupace. Přesvědčit se o tom, jak tato fakta vypadají ve srovnání s obviněními, která byla proti Talichovi vznesena, jak tato fakta překrývají tato obvinění a jak jsou všechna ta obvinění nespravedlivá a nepodložená. A skutečně se dát do práce.

Václav Talich (foto Zdeněk Tmej)
Václav Talich (foto Zdeněk Tmej)

Bohužel žádný snímek z práce Českého komorního orchestru nemáme. Nebyl nikdy žádný natočen.

Máme však s Talichem snímek Mozartovy Symfonie Es dur. Je to druhá ze tří Mozartových posledních symfonií, kterou Václav Talich natočil s Českou filharmonií v roce 1955. Snad bychom si mohli z tohoto snímku – z tohoto Mozarta, který je ukázkou toho, kam až Talich dospěl v interpretaci Mozarta, ukázkou toho, jak právě na tomto růstu pomáhá i práce s Českým komorním orchestrem – poslechnout alespoň Menuet.

O práci Václava Talicha jsme nedávno natočili v rozhlase dokumentární záběr v rozhovoru s Milanem Munclingerem. (Pozn. autora: Milan Munclinger byl jedním z Talichových spolupracovníků a asistentů v době fungování Českého komorního orchestru, tedy v letech 1946-1948; v roce 1951 založil komorní soubor Ars rediviva zaměřený na interpretaci historické hudby.)

Já jsem, Milane, dostal nedávno do rozhlasu dopis od jednoho úplně mladého člověka. Je to jeden z posluchačů programu pro hudební mládež, který píše, že četl knížku, kterou vydal nedávno Supraphon – Václav Talich, dokument život a díla. A že by rád poznal někoho, kdo Talicha sám znal, kdo měl příležitost vidět ho při práci a poslechnout si něco o tom, jaký byl vlastně Talich člověk i umělec, jak pracoval a v čem to vlastně byl veliký světový dirigent. Protože tenhle mládenec zná jenom pár desek, které samozřejmě poslouchá s úctou, ale nemá vůbec možnost využít to, z čeho my všichni pořád tak trochu žijeme, a to je konfrontace toho záznamu deskového s osobní vzpomínkou a s dojmem, který v nás z celé osobnosti Talichovy pořád zůstává.

Milan Munclinger: Už když jsem psal kapitolu do knihy o Talichovi, měl jsem trochu bolestný pocit, jako když se ti živý člověk mění ve slova. A čím častěji o něčem mluvíš, tím víc jako bys ztrácel za určitými formulacemi pohled na opravdovou tvořící osobnost, jako byl Talich.

Snad nejživější vzpomínky mám přímo na jeho způsob vyučování a práce hlavně s orchestry a komorními ansámbly. To, co bylo na Talichovi úžasné a co se od něj vlastně nikdo pořádně nemohl naučit, poněvadž k tomu nestačilo vědět o tom faktu, k tomu bylo třeba mít obrovský lidský talent, to byla schopnost individuálního přístupu ke každému muzikantovi jinak. Talich věděl přesně, do jakých hranic kdo z nás může jít, kam až se dostane. Nechtěl po nikom nic, co nemůže uskutečnit. Někdo z nás si myslí, že ty hranice má dál, než je má ve skutečnosti, a někdo zase naopak sám sebe ještě podceňuje. To bylo u Talicha ohromné, že dovedl rozvinout i skryté schopnosti v člověku.

Milan Munclinger (zdroj bach-cantatas.com)
Milan Munclinger (zdroj bach-cantatas.com)

Ivan Medek: Nehledě k tomu, že tím, čemu říkáš rozvíjení skrytých schopností, odhaloval často to nejnebezpečnější v kumštu – a to je prostě lenost. Takové to spokojení se s tím, už jsem tohohle dosáhl, dál už nemůžu, teď už nade mnou stojí někdo, kdo mě jenom surově dře…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář