Hudební horor o kalhotách

Jaké jsou vlastně naše hudební sny? Domníváte se, že hudebníci sní o nejvyšších metách, o vyprodaných sálech a vlastních uměleckých triumfech? Inu, někteří možná ano. Snad každý hudební profesionál potají hýčká své vlastní sny o profesním úspěchu, a i když životní realita s nimi většinou zamává, snaží se je alespoň zčásti - v mezích objektivně daných možností - uskutečnit. Avšak úspěch v hudební oblasti je věcí silně pomíjivou. Podaří se vám skutečně dobrý, ba výborný sólový výkon, sklidíte nadšený aplaus a do šatny jdete s těmi nejlepšími pocity, ale kouzlo okamžiku rychle vyprchá. Kdo si na ně za pár dní ve víru dalších koncertních akcí vzpomene? Dosaženou úroveň je pak nutno stále znovu a znovu, po celou dobu aktivní hudební kariéry, obhajovat. Po malířích zůstávají jejich obrazy, po skladatelích partitury, herci jsou zvěčněni na filmovém pásu. Po nás, sólistech, komorních a orchestrálních hráčích, zůstávají sice zvukové záznamy, jejich technická kvalita však rychle zastarává. Nad staršími nahrávkami uznale kýváme hlavou, ale v duchu se ujišťujeme, že my dnes jsme přece už úplně jinde… Ale jen do té doby, než přijde někdo mladší, lepší. I v tom tkví ona jedinečná vyšší spravedlnost.
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Hudební fejeton

Ve skutečnosti jsou sny profesionálních muzikantů podstatně prozaičtější. Ve spánku zažívají často noční můry situací, jimž se v bdělém stavu usilovně vyhýbají. Příkladem nejběžnějším je sen, v němž při příchodu na pódium zjistíte, že jste zapomněli doma noty. Máte-li bohatší fantazii, noty sice v rukou máte, začnete hrát, ale otočíte první list a další chybí. Nebo vám stránky nechybějí, ale zejí bílou prázdnotou – zmizel totiž jen notový zápis. Někteří z nás hrají zpaměti, noty tedy nepotřebují; v klidu tedy otevřou pouzdro svého nástroje a ouha: chybí smyčec, struna, plátek, nátrubek… Sólistům se zdává, že orchestr již hraje předehru a oni si náhle na pódiu ne a ne vzpomenout na první takt svého sólového partu. Jsou to zkrátka soukromé hudební horory, odrážející temné obavy našeho hudebnického nitra. Můj hororový sen mě pronásleduje po celou dobu kariéry a je – o kalhotách.

Usínám jako každý jiný smrtelník v intimitě své betličky, jak láskyplně po brněnsku nazývám svoji postel, a začínám snít svůj sen. Obraz se zprvu zásadně neliší od skutečnosti. Nacházím se ve spleti chodeb v zákulisí brněnského Janáčkova divadla, mám oblečené černé ponožky, lakýrky, bílou košili s límcem stojáčkem a motýlkem i frakový kabát s vestou. V ruce třímám oba klarinety, béčko i áčko. Co mi však chybí, jsou frakové kalhoty. Před chvílí jsem v šatně rozbalil frakový obal a ramínko s kalhotami nikde. Nechal jsem je doma! Co teď? Kalhoty se přece jen tak nahradit nedají! Když se mi jednou na zájezdě rozpadl motýlek, kolega bubeník mi v minutě vykouzlil nádhernou náhradu z kousku toaletního papíru. Ze dvou metrů vypadal jako z vamberecké krajky. Ale kalhoty? Pohlédnu na hodinky: už budeme začínat, co proboha budu dělat?

Rozběhnu se chodbami a zoufale hledám v divadelním bludišti někoho, kdo by mi snad mohl vypomoci svými nohavicemi. Bloudím však osamocen, nikde nikdo. Má panika vzrůstá, když se zdálky ozve hobojistovo komorní „a“. Všichni jsou už na pódiu, jen já jsem ještě tady, a to mám brzy po začátku ve svém partu velké sólo! Letím tedy na pódium (mezitím zazní druhé áčko pro dechy), pevně odhodlán, že zasednu na své místo třeba jen tak v trenýrkách. Chodba na jeviště však náhle končí zdí bez dveří. Zazdili ji! Zabloudil jsem! V té chvíli uslyším, že na pódiu začíná důvěrně známá hudba – beze mne – a probouzím se. Zpocený, zlámaný, zničený, ale nakonec přece jen šťastný, že to byl jenom sen.

V důsledku vracejícího se nočního zážitku si před každým koncertem třikrát kontroluji, sbalil-li jsem si do obalu vše. Kolikrát i tři čtvrtě hodiny před koncertem chodím již převlečen ve fraku, abych měl jistotu, že kalhoty mám v pořádku na sobě. S předstihem se pak přemísťuji do přísálí, abych nepřekročil bludný kámen. Jistota je jistota.

A přece jsem jednou málem dopadl jako v tom svém snu. Bylo to kdysi dávno; brněnská filharmonie tehdy koncertovala s šéfdirigentem Františkem Jílkem a sólistou Václavem Hudečkem v italském Meranu. V předchozích dnech jsme účinkovali v rakouském Welsu a Dornbirnu, pak jsme dýchavičnými autobusy Karosa po horských silničkách přejeli do Itálie a na místo jsme dorazili právě včas, abychom mohli absolvovat akustickou zkoušku v sále zdejšího kasina. Byl jsem zážitků chtivý a půlhodinku poté jsem strávil procházkou po nejbližším okolí, zvěčňujíc zánovním Canonem palmy na promenádě se zasněženými alpskými vrcholy v pozadí. Vrátil jsem se do sálu tak akorát, abych měl dost času na převlečení. Čtvrt hodiny před koncertem jsem tedy rozbalil frakový obal – a kalhoty nikde.

Šatna byla sice plná hudebníků a leckdo mě politoval, leč moje gatě nikdo neměl a ty svoje samozřejmě postrádat nemohl. Strávil jsem panických deset minut chaotickým hledáním a nakonec jsem si vypůjčil aspoň černé manšestráky, abych vůbec mohl na pódium. Sice mi byly sotva do půli lýtek, ale v naší druhé řadě dřev se to snad ztratí, když skrčím nohy pod židli! Dvě minuty před začátkem koncertu se ke mně nenuceně přitočil jeden z našich techniků. S rukou za zády jen tak mimochodem dobrácky utrousil: „Hele, nehledáš náhodou kalhoty?“

Později vyšlo najevo, že jsem inkriminované nohavice zapomněl v šatně na předchozí rakouské štaci. Naši technici odcházeli poslední, viděli je tam ležet opuštěné a vzali je samozřejmě s sebou. Pak jen čekali, kdo se o ně přihlásí, a v tichosti si vychutnávali, jak se po nich marně sháním. Napínali mě až do poslední chvíle a vrátili mi je právě včas, abych je mohl na sebe narvat a utíkat na pódium. Jak jsem odehrál první půlku koncertu, vůbec nevím. Vašek Hudeček hrál tehdy báječně houslový koncert, já byl však v hlubokém šoku a ani nevím, jestli od Mendelssohna nebo od Bartholdyho. Vzpamatoval jsem se až o pauze. Po koncertě jsem chlapy z techniky musel na hotelu vydatně napájet vlastní domácí slivovicí. A rád jsem to z vděčnosti učinil!

Od té doby pro jistotu vozívám s sebou frakové kalhoty raději hned dvoje. Člověk nikdy neví!

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno

Související články


Napsat komentář