Hudební kultura po česku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Vždycky se začnu zlobit, když si přečtu nebo slyším v rádiu či televizi, že u nás není na kulturu dost peněz, a proto jsme tak trochu kulturní provincií. Tedy – kulturní provincií jsme, ale nemá to co do činění s nedostatkem peněz. A už vůbec ne v oblasti klasické hudby.
Kiri Te Kanawa - MHF Jaroměřice nad Rokytnou 2012 (foto archiv festivalu)
Kiri Te Kanawa – MHF Jaroměřice nad Rokytnou 2012 (foto archiv festivalu)

V posledních několika letech v naší zemi, která nemá ani tolik obyvatel jako Bavorsko, vystoupili Berlínská filharmonie (opakovaně), Vídeňská filharmonie (opakovaně), Izraelská filharmonie, London Symphony Orchestra, Petrohradská filharmonie, Academy of St.Martin in the Fields (opakovaně), Staatskapelle Dresden (opakovaně), Anna Netrebko (opakovaně), Rolando Villazón (opakovaně), José Carreras, Plácido Domingo, Jonas Kaufmann,  Cecilia Bartoli (opakovaně), Juan Diego Flórez, Anne-Sophie Mutter (opakovaně), Daniel Barenboim (opakovaně), Zubin Mehta (opakovaně), Edita Gruberová (opakovaně), Gidon Kremer, Murray Perrahia (opakovaně), Joshua Bell, Valerij Gergijev (opakovaně), John Eliot Gardiner (opakovaně), Elīna Garanča, Filarmonica della Scala a další a další umělci z absolutní světové elity. Provincií tedy rozhodně nejsme pro nedostatek velkých umělců na pódiích, ale spíše pro nedostatek vkusu, vychování a úroveň těch, kteří koncerty a festivaly pořádají a spolehlivě tak dokážou i z koncertu těch největších hvězd hudebního nebe udělat provinční taškařici.

Začnu malým testem. Představte si, že se náhle v podvečer ocitnete na parkovišti středně velkého českého města. Je plné lidí postrojených od plavek, přes roztrhané džínsy až po koktejlky. Už dostat se sem je sportovní výkon, protože s ohledem na to, že je právě turistická sezona, tak charakteristicky zapáchající parkovací místa, na kterých se teď namísto automobilů tísní davy lidí včetně vás, město nutně potřebuje a bez nich je v totální dopravní kalamitě, blížící se klinické smrti. Své auto jste tak byli nuceni zaparkovat asi čtyřicet kilometrů odtud. Na konci parkoviště je kovové monstrum připomínající pódium, osvětlené křiklavými růžovo-oranžovými barvami, za které by se nemuseli stydět ani Kočkovi, a na obrovském transparentu vlevo jsou desítky log firem zhruba takového významu, jako jsou Autodíly Franta Kočmíd či Řeznictví u Drahušky. Vpředu jsou dva mikrofony a po stranách obrovské reprobedny. A teď si zkuste tipnout, kde se právě teď nalézáte. Pro zjednodušení vám dám možnosti:

a/ mítink politického sdružení Jihočeské matky
b/ festival dechové hudby, živě přenášený televizní stanicí TV Šlágr
c/ koncert místní rockové kapely Brutal Rock k 60.výročí jejího založení, jako host vystoupí Kamil Střihavka
d/ galakoncert jedné z největších operních hvězd všech dob, na který vstupenky stály v řádu stovek eur

Ano, d/ je správně! Právě se ocitáte na galakoncertě Plácida Dominga v Českém Krumlově. A na onom nevkusném pódiu se navíc náhle namísto očekávaného tenoristy objevuje neméně slavný princ z pohádek našeho dětství – Jan Čenský! Jeho následná řeč by mohla dle mého soudu kandidovat na titul nejtrapnější událost v celých dějinách klasické hudby. (Myslím, že se tomu nevyrovná ani výrok izraelského premiéra – na takovém postu nečekaně hloupého Moše Kacava: „Co si to ten Barenboim vůbec dovoluje, vozit k nám hudbu nacistických skladatelů!“ – „Jakého skladatele máte na mysli, pane premiére?“ – „Třeba Mahler!“) Z Jana Čenského totiž padají takovéto věty, pronášené divadelním, místy až lkavým hlasem: „Ano, přátelé, ano! Byl tu i José Cura, byl tu i Juan Diego Flórez. Ale řekněme si to, přátelé, otevřeně – Plácido Domingo je na světě jenom jeden!“ Vedle něj stojící Jiří Vejvoda to následně monotónním a nevzrušivým hlasem překládá do angličtiny. A vy sedíte na nepohodlné židli na parkovišti a zaplatili jste za to 7.000 Kč. Potom ještě nechá Jan Čenský celé auditorium aplaudovat všem přítomným politikům a dalším „významným osobnostem“. Opravdu je vytleskává jednoho po druhém!!! A samotný koncert? Nemůžete přece po stařičkém Domingovi chtít, aby se přetrhl v prostředí, které mu tady organizátoři uchystali. Navíc, když orchestr hraje bídně a namísto dirigenta Domingo musí některé pasáže dirigovat sám (naštěstí sám výborný dirigent). Utěšilo mne tak jen to, že do programu zařadil mou milovanou árii E lucevan le stelleTosky. Jen škoda, že už ji nedokáže zpívat v originální tónině. Drahý Plácido, ani ty věk nezastavíš (to umějí jen kouzelník Čáryfuk a Edita Gruberová). Ale jedno je jisté – tohle sis na stará kolena nezasloužil…

Řečnění na pódiu je vůbec asi tím nejhorším nešvarem českých koncertních síní. Už jste někdy zažili, že by někdo žvanil na pódiu hudebního festivalu v Salcburku? Nebo ve vídeňském Musikverein či v opodál stojící Státní opeře? Pokud by to někdo zkusil, zpacifikovala by ho ihned ochranka a dirigent by mu vzápětí probodl hrdlo smyčcem prvního houslisty. A mohl by to klidně být salcburský starosta nebo prapravnuk Wolfganga Amadea Mozarta. V posledních letech se tento obludný zvyk obvykle objevuje na zahajovacích koncertech hudebních festivalů. Pominu fakt, že na festivalu v Salcburku samozřejmě nemají ani zahajovací, ani závěrečný koncert, prostě je jen jeden první a protože vše v životě má svůj konec, tak jiný je zase poslední.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “Hudební kultura po česku

  1. Pane Železný,
    Super článek, přeji Vám a českému kulturnímu dění aby něco změnil.
    V Salzburgu je zahajovací koncert, dokonce ho přímo vysílá 3Sat. ( není ale na začátku festivalu) Co se proslovu týká, nic si nezadá se solidní schůzi z minulého století, letos dokonce dirigoval lídr populární skupiny „franui“. Publikum- potentáti všeho druhu, jen pro zvané, jenom přivítání zabere dobrých 10 min.
    Zažil jsem letos koncert na Chautauqua festivalu. 3. a 4. Brahms byl zahájen proslovem, s poděkováním sponzorům inkl. Musím ale říct, velmi sympatickou formou. Plakát žádný. Ty už mimochodem v US absolutne vyšly z módy…

Napsat komentář