Hvězda mnichovského baletu Lukáš Slavický: Dnes je můj život spíš už tady (1)

  1. 1
  2. 2

Letos v září mu bude dvaatřicet. Je absolventem Taneční konzervatoře hl.m. Prahy (1991–1999), studium zakončil jako Princ a Modrý pták v Čajkovského Spící krasavici v pražském Národním divadle. Již před tím – v roce 1998 – se ale vedle řady rolí ve studentských představeních objevil jako Basil v Minkusově Donu Quijotovi v Národním divadle v Brně. V Bavorském státním baletu působí od podzimu 1999. Velmi brzy se tady začíná dostávat k sólovým rolím, hned v sezoně 2000–2001 debutuje jako Romeo a Benvolio v Crankově inscenaci Romea a Julie a také v roli Prince v choreografii Johna Neumeiera A Cinderella Story. V sezoně 2001- 2002 je v Mnichově jmenován demi-sólistou, hned o rok později sólistou a opět po pouhém dalším roce prvním sólistou Bayerische Staatsballett. V jeho repertoáru tak najdete prakticky všechny klíčové role baletní klasiky i neoklasiky, ale též řadu tanečních partů repertoáru moderního. Seznamte se: Lukáš SlavickýNemohu tím nezačít. Váš otec – dlouholetý přední tanečník Národního divadla, vaše matka – dlouholetá též velmi výrazná tanečnice v Národním. Bylo vaše směřování k baletu tak jednoznačné, jak to s vědomím výše řečeného vypadá?

O jednoznačnosti bych asi nemluvil. I když musím říct, že jsem odmala velmi rád a často tančíval na jakoukoli hudbu doma v obývacím pokoji. Jako malé dítě jsem býval velmi aktivní až hyperaktivní a tudíž bylo důležité, abych měl zájmy a nějaký program. Proto jsem hrál na flétnu, začal chodit do baletu a učil se hrát tenis. Samozřejmě, že balet souvisel s tím, že oba rodiče byli tanečníci a já v tom vyrůstal. Ale ta skutečná záliba k tanci přišla až mnohem později.

Zní to jako klišé, ale je to prostě tak: balet je ohromná řehole, velké oběti, nikdy nekončící dřina. Ani tohle, když jste to doma viděl, vás od téhle profese neodradilo?

Já jsem to tak nikdy nebral. Pro mě osobně balet nebo raději tanec nikdy řeholi a oběť neznamenal.Určitě jsem měl a mám momenty kdy se s sebou člověk trochu zápasí, ale to není podle mě jenom v tanci. Možná, že v úplných začátcích na konzervatoři to nebylo úplně jednoduché, ale to bylo dáno spíše věkem… Myslím, že tanec se musí dělat se zapálením a že se musí stát koníčkem. Jinak si to nedokážu představit. Potom by ta oběť byla opravdu moc vysoká a určitě by to dlouho nevydrželo.

Chodil jste jako kluk s rodiči často do divadla? Jaké jsou vaše nejsilnější divácké „baletní zážitky“ z dětství?

Jako dítě jsem býval v divadle poměrně často. To souvisí také s těmi předchozími otázkami. Pro mě bylo divadlo vždycky magickým místem a musím říct, že je jím stále. Často jsem býval na představeních, ale také u zkoušek a tréninků. Baletních zážitků by bylo více,ale nejvíc si pamatuji, jak jsem účinkoval jako žák baletní školičky Národního divadla v představení baletu ND Don Quijote v tehdejším Smetanově divadle. Tam jsem viděl generaci tanečníků jako můj otec, pan Harapes nebo třeba pan Ždichynec a já tam mezi nimi pobíhal a vše dychtivě pozoroval. Také si dobře pamatuji, jak jsem poprvé viděl na videu Baryšnikova…

Jaké to pak později bylo ve škole? Syn ředitele konzervatoře, matka také učí… Na co všechno tohle mělo vliv? Ať už v samotném studiu, ve vašem přístupu k němu či třeba ve vztahu se spolužáky?

To je otázka, na kterou jsem již mnohokrát odpovídal a která není úplně jednoduchá. Já vzpomínám na školní léta moc rád! Samozřejmě ty začátky nebyly jednoduché. Jako mladý student prvních ročníků, které jsou mimořádně obtížné na soustředění a kázeň, jsem pociťoval jistý odstup od tehdejších pedagogů ,což mohlo být jednak tím, že jsem Slavický, ale také tím, že jsem nijak nevynikal a byl docela roztržitý… Později se situace změnila. Přišly první úspěchy,mnoho školních představení a mě to opravdu bavilo. Měl jsem také štěstí na velmi dobré pedagogy. Pan Ždichynec, paní profesorka Voleská nebo Drapalíková a také můj otec. V našem ročníku byla dobrá atmosféra a já nijak nepociťoval nějaký odstup proto, že bych byl synem ředitele. Pokud měl někdo nějaký problém, tak to většinou nedal najevo a pokud ano, tak jsem dělal, že to nevidím. Od rodičů jsem měl absolutní podporu,což bylo dáno tím, že tomu všemu nejen rozuměli, ale také že viděli, že jsem u toho šťastný. Bylo to takové zdravé… Myslím,že nenesu žádné následky…Máte na svém kontě hodně mezinárodních soutěží. Kterého úspěchu si nejvíc ceníte? Jste hodně soutěživý typ?

Baletní soutěže jsou pro mladé tanečníky velmi motivující. Mají několik pozitiv, ale nejmíň pozitivní je to soutěžení… Mám pocit, že soutěžit v tanci nedává moc smyslu. Tím nechci říct, že bych nebyl vděčný za tu možnost, kterou jsem měl. Myslím, že největší přínos má ta práce a příprava s tím spojená a také možnost vidět jiné styly provedení jednotlivých choreografií a setkání se s lidmi stejné taneční generace. V neposlední řadě je zde také možnost, že si vás někdo všimne a vám to poté usnadní například výběr budoucího angažmá. Rád vzpomínám na baletní soutěž v japonské Nagoy. To byl pro mne jiný svět a velmi zajímavá zkušenost. Já osobně moc soutěživý typ nejsem a celkově takovéto ,,soutěžení‘‘ moc nemusím!

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář