Hvězda mnichovského baletu Lukáš Slavický: Dnes je můj život spíš už tady (1)

14. 4. 2012 00:00 Redakce

Letos v září mu bude dvaatřicet. Je absolventem Taneční konzervatoře hl.m. Prahy (1991–1999), studium zakončil jako Princ a Modrý pták v Čajkovského Spící krasavici v pražském Národním divadle. Již před tím – v roce 1998 – se ale vedle řady rolí ve studentských představeních objevil jako Basil v Minkusově Donu Quijotovi v Národním divadle v Brně. V Bavorském státním baletu působí od podzimu 1999. Velmi brzy se tady začíná dostávat k sólovým rolím, hned v sezoně 2000–2001 debutuje jako Romeo a Benvolio v Crankově inscenaci Romea a Julie a také v roli Prince v choreografii Johna Neumeiera A Cinderella Story. V sezoně 2001- 2002 je v Mnichově jmenován demi-sólistou, hned o rok později sólistou a opět po pouhém dalším roce prvním sólistou Bayerische Staatsballett. V jeho repertoáru tak najdete prakticky všechny klíčové role baletní klasiky i neoklasiky, ale též řadu tanečních partů repertoáru moderního. Seznamte se: Lukáš Slavický. Nemohu tím nezačít. Váš otec – dlouholetý přední tanečník Národního divadla, vaše matka – dlouholetá též velmi výrazná tanečnice v Národním. Bylo vaše směřování k baletu tak jednoznačné, jak to s vědomím výše řečeného vypadá?

O jednoznačnosti bych asi nemluvil. I když musím říct, že jsem odmala velmi rád a často tančíval na jakoukoli hudbu doma v obývacím pokoji. Jako malé dítě jsem býval velmi aktivní až hyperaktivní a tudíž bylo důležité, abych měl zájmy a nějaký program. Proto jsem hrál na flétnu, začal chodit do baletu a učil se hrát tenis. Samozřejmě, že balet souvisel s tím, že oba rodiče byli tanečníci a já v tom vyrůstal. Ale ta skutečná záliba k tanci přišla až mnohem později.

Zní to jako klišé, ale je to prostě tak: balet je ohromná řehole, velké oběti, nikdy nekončící dřina. Ani tohle, když jste to doma viděl, vás od téhle profese neodradilo?

Já jsem to tak nikdy nebral. Pro mě osobně balet nebo raději tanec nikdy řeholi a oběť neznamenal.Určitě jsem měl a mám momenty kdy se s sebou člověk trochu zápasí, ale to není podle mě jenom v tanci. Možná, že v úplných začátcích na konzervatoři to nebylo úplně jednoduché, ale to bylo dáno spíše věkem… Myslím, že tanec se musí dělat se zapálením a že se musí stát koníčkem. Jinak si to nedokážu představit. Potom by ta oběť byla opravdu moc vysoká a určitě by to dlouho nevydrželo.

Chodil jste jako kluk s rodiči často do divadla? Jaké jsou vaše nejsilnější divácké „baletní zážitky“ z dětství?

Jako dítě jsem býval v divadle poměrně často. To souvisí také s těmi předchozími otázkami. Pro mě bylo divadlo vždycky magickým místem a musím říct, že je jím stále. Často jsem býval na představeních, ale také u zkoušek a tréninků. Baletních zážitků by bylo více,ale nejvíc si pamatuji, jak jsem účinkoval jako žák baletní školičky Národního divadla v představení baletu ND Don Quijote v tehdejším Smetanově divadle. Tam jsem viděl generaci tanečníků jako můj otec, pan Harapes nebo třeba pan Ždichynec a já tam mezi nimi pobíhal a vše dychtivě pozoroval. Také si dobře pamatuji, jak jsem poprvé viděl na videu Baryšnikova…

Jaké to pak později bylo ve škole? Syn ředitele konzervatoře, matka také učí… Na co všechno tohle mělo vliv? Ať už v samotném studiu, ve vašem přístupu k němu či třeba ve vztahu se spolužáky?

To je otázka, na kterou jsem již mnohokrát odpovídal a která není úplně jednoduchá. Já vzpomínám na školní léta moc rád! Samozřejmě ty začátky nebyly jednoduché. Jako mladý student prvních ročníků, které jsou mimořádně obtížné na soustředění a kázeň, jsem pociťoval jistý odstup od tehdejších pedagogů ,což mohlo být jednak tím, že jsem Slavický, ale také tím, že jsem nijak nevynikal a byl docela roztržitý… Později se situace změnila. Přišly první úspěchy,mnoho školních představení a mě to opravdu bavilo. Měl jsem také štěstí na velmi dobré pedagogy. Pan Ždichynec, paní profesorka Voleská nebo Drapalíková a také můj otec. V našem ročníku byla dobrá atmosféra a já nijak nepociťoval nějaký odstup proto, že bych byl synem ředitele. Pokud měl někdo nějaký problém, tak to většinou nedal najevo a pokud ano, tak jsem dělal, že to nevidím. Od rodičů jsem měl absolutní podporu,což bylo dáno tím, že tomu všemu nejen rozuměli, ale také že viděli, že jsem u toho šťastný. Bylo to takové zdravé… Myslím,že nenesu žádné následky…Máte na svém kontě hodně mezinárodních soutěží. Kterého úspěchu si nejvíc ceníte? Jste hodně soutěživý typ?

Baletní soutěže jsou pro mladé tanečníky velmi motivující. Mají několik pozitiv, ale nejmíň pozitivní je to soutěžení… Mám pocit, že soutěžit v tanci nedává moc smyslu. Tím nechci říct, že bych nebyl vděčný za tu možnost, kterou jsem měl. Myslím, že největší přínos má ta práce a příprava s tím spojená a také možnost vidět jiné styly provedení jednotlivých choreografií a setkání se s lidmi stejné taneční generace. V neposlední řadě je zde také možnost, že si vás někdo všimne a vám to poté usnadní například výběr budoucího angažmá. Rád vzpomínám na baletní soutěž v japonské Nagoy. To byl pro mne jiný svět a velmi zajímavá zkušenost. Já osobně moc soutěživý typ nejsem a celkově takovéto ,,soutěžení‘‘ moc nemusím!

Také na následující věc se vás určitě ptalo už hodně lidí, ale mě to taky zajímá: Proč ve vaší kariéře přišel zrovna Mnichov? Co všechno v tom sehrálo roli? Bylo to hodně těžké se tam dostat?

O mnichovském souboru jsem věděl už jako student Konzervatoře. Několikrát jsem byl na letních kursech v Kolíně nad Rýnem a tam jsem pracoval mimo jiné s panem Klosem a paní Keil. Ti mně řekli, že si myslí, že Mnichov by pro mě byl dobrý soubor a že tam bude novým šéfem pan Liška. Tudíž nový umělecký začátek. Tak jsem zkusil štěstí a vyšlo to. Myslím, že on hledal mladé talenty, takže jak se říká, byl jsem ve správný čas na správném místě.

V Bavorském baletu jste začínal ve sboru. Jak obtížné bylo se propracovat až do pozice prvního sólisty?

Jako v každém velkém souboru. Určitě je nezbytná velká píle a stoprocentní nasazení. Také myslím, že Ivan Liška umí dobře pracovat s mladými lidmi a dokáže je ,,vést‘‘, což je velmi důležité. Dále jsem měl možnost pracovat s dobrými baletními mistry a lidmi vůbec. Člověk musí otevřít oči a snažit se pojmout co nejvíc a vydržet intenzivně pracovat. Myslím, že jsem byl také dobře připraven ze školy a měl již jevištní zkušenost. No a samozřejmě je také zapotřebí trocha štěstí.

Jak se za dobu vašeho působení mnichovský soubor proměnil? A kterých tamějších příležitostí a úspěchům nejvíc ceníte? Vystřídal jste na jevišti hodně partnerek?

Soubor se proměnil docela výrazně. Jednak se dost omladil a také se poměrně rozšířil repertoár. Osobně mám radost z každé úspěšné premiéry a příjemné a intenzivní spolupráce se zajímavými lidmi. Velmi si cením, že mám možnost být obsazen v choreografiích mnoha různých stylů. To mě velmi obohacuje. V mnoha baletech jsem tančil s různými partnerkami a vždy mi přišlo, že je to tak zajímavější. Je tam větší spontaneita a přináší to zkušenost.Jména choreografů, se kterými máte možnost pracovat, vám asi nejeden z kolegů, působících u nás doma může závidět, že? Které zkušenosti v tomto směru si zatím nejvíc ceníte a proč?

Já bych si dovolil tvrdit, že nejenom z kolegů u nás doma… Myslím, že v Evropě není mnoho souborů, které mají takovouto šířku repertoáru. Já osobně si toho velmi cením. Musím říct, že je velmi těžké zmínit jednu zkušenost, protože každý velký choreograf je neopakovatelný a výjimečný a má svoje charisma. V poslední době mě velmi potěšilo, že si mě Mats Ek vybral jako Hilariona v jeho Giselle, což je velmi zajímavá role. Anebo mám moc rád roli Armanda Duvala v Dámě s maméliemi od Johna Neumeira. A také musím říci,že úžasná byla spolupráce s Jiřím Kyliánem. Nejen, že jsem v jeho baletech tančil již dříve a také na mě choreografoval, ale já si ho velmi vážím i lidsky…

Představte prosím současnou tvář bavorského státního baletu. Počet sólistů a vůbec tanečníků, národnostní zastoupení v souboru, šíře a složení repertoáru, podíl klasiky a moderny, počty premiér a představení?

Náš soubor má 68 členů plus 12 členů takzvaného mladého souboru. Ti například vypomáhají v některých velkých představeních, ale mají taky svůj repertoár, se kterým vystupují v menších divadlech po celém Německu. Národností je momentálně tuším asi šestadvacet. Takže tak trochu odevšad… Jen dva členové souboru jsou rodilí Němci. Šíře repertoáru zabírá tedy jak klasiku 19. Století, jako je například Šípková Růženka, La Bayadere, Le Corsaire, tak mnoho děl klasiky 20. století jako například díla Balanchina, MacMillana, Ashtona, Robbinse, ale musím říci že i děl současných choreografů, jako Forsythe, Neumeier, Ek, Kylián. Řekl bych že některá díla již klasikou jsou nebo se jí brzy stanou a některá jsou velmi ,,moderní‘,‘ možná spíše avantgardní. Dále uvádíme díla choreografů mladší generace, jako třeba Duato, Maliphant, Godani, Schläpfer a další. Každou sezonu jsou standardně dvě velké premiéry plus jedna menší, záleží na hracím plánu. A také několik znovuuvedení do hracího plánu, což někdy znamená v podstatě další premiéru. V sezoně máme v průměru kolem 85 představení a k tomu zájezdy.

Pracovní režim je asi obdobný jako u nás, třeba v Národním, že? Disciplína a její dodržování je ale v Německu přísnější, než u nás, nebo ne?

V Národním divadle jsem v angažmá nebyl, takže si to nedovolím hodnotit. Určitě záleží na tom, jak jsou nastavená pravidla. U nás se zkouší průběžně celý den, kromě nedělí, a pokud je představení, tak pouze do jedné hodiny. Každý tanečník má zodpovědnost nejen vůči sobě, ale také vůči souboru, ve kterém pracuje. Pokud toto nedodržuje, je to problém. Myslím, že všude existují lidé, kteří toto chápou, ale také tací, kteří ne.
(Dokončení zítra)

... článek pokračuje na další stránce >>>

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

ZAČÁTEK STRÁNKY

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:

Před přidáním svého prvního komentáře na Operu Plus se musíte zaregistrovat:

středa 19. 6. 2013

Charles-Édouard Lefebvre
francouzský skladatel
(19. 6. 1843 - 8. 9. 1917)

Magický svět divadla a hudby uchovaný na fotkách

Eduard Haken jako slavný a dodnes nepřekonaný Kecal. Nespočet operních fandů na něj dodnes...

Více
Ostravský balet: Igor Vejsada se loučí!
SOČR – směr Japonsko!
Smetana absolutním vítězem!
Dirigent Friedrich Haider v roli učitele
Do Ostravy se sjeli mladí dirigenti, naši ale chybí

Další články >

Národní divadlo Brno: provizorium na entou

Soubory Národního divadla Brno vyjma opery řídí provizorní šéfové Všechny umělecké soubory Národního divadla Brno s výjimkou...

Více
Konec ministryně kultury Hanákové?
Ondřej Černý vs. Ministerstvo kultury
Plzeň – evropské kulturní město: urovnání sporů?
O novém řediteli brněnského ND je předem rozhodnuto?
Ateliér divadelních kostýmů ve Vídni má zvuk

Další články >

Mizerná Bystrouška v Brně

Mizerná Bystrouška uzavřela festival Divadelní svět Brno Mizerná a nechápající. Taková byla inscenace Janáčkovy...

Více
Dvě vdovy v ND
Matthias Goerne předvedl svůj osobitý interpretační styl

Další články >

Rosenkavalier bez kulis, zato s Garančou

Každý, kdo navštívil ve středu 12. června Drážďany, se mohl přesvědčit, že hladina Labe...

Více
Senát o opeře v Praze