Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    24.9.2011 00:00 Zdena Plachá

Jednu z vysněných rolí jsem tančila hned jako první…

V roce 2004 jsem si nemohla nevšimnout velkých změn v baletním souboru. Na jevišti se tehdy začalo objevovat opravdu velké množství nových tváří, mladých krásných děvčat i chlapců. Přiznám se, že mě mezi nimi, tehdy samozřejmě ještě ve sboru, upoutala výrazná tmavovláska. Dokonce jsme se velmi brzy náhodou setkaly a seznámily. Od té doby znám tedy Renátu Mrózkovou (1983). Když se dnes ohlížím za jejím sedmiletým olomouckým působením, musím konstatovat, že jsem i díky jejím tanečním výkonům prožila v Moravském divadle v Olomouci nejeden nezapomenutelný večer, nevynechala jsem jedinou její premiéru. Letos, při příležitosti zahájení nejnovější divadelní sezóny, se Renáta Mrózková stala díky diváckému hlasování nejpopulárnější ženou Moravského divadla.

Renáto, začnu od začátku – kdo a kdy vás získal pro tanec? Narodila jste se v Havířově a to není žádné významné kulturní centrum. Po kom jste zdědila taneční vlohy? Byl snad někdo z rodiny tanečníkem? Pokud si pamatuji, zmínila jste se, že jste začala studovat osmileté gymnázium…. Přesto se z vás stala baletka!

V naší rodině tancovala má starší sestra. Já jsem se vrtěla od malička, tak mne přihlásili do taneční školičky, kterou navštěvovala také sestra. Já jsem šla z páté třídy na zmíněné osmileté jazykové gymnázium, a když jsem byla v sekundě, přihlásily se moje kamarádky z taneční třídy ze základní umělecké školy na talentové zkoušky na soukromou taneční konzervatoř v Hradci Králové. Mně to nedalo spát, a tak jsem přemluvila rodiče. Udělala jsem talentové zkoušky a začala tam studovat. Ale po několika měsících výuky byla tato škola uzavřena a já jsem přestoupila na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy a tím pádem jsem se vrátila opět do rodného Havířova.

A nelitujete svého rozhodnutí věnovat se baletu? Vždyť jste se odsoudila k životu plnému odříkání, dřiny, potu a bolesti. Všichni tanečníci jsou pro mě vlastně vrcholoví sportovci…

Nelituji…. Tanec je můj život. Naplňuje mě, dělá mi radost, i když má také své stinné stránky. Ale která profese je nemá? Já mám moc ráda ten tvůrčí proces, kdy balet teprve stavíme, jak říkáme. Tu dobu, kdy v roli hledám něco ze sebe sama, kdy se s ní postupně sžívám. Snažím se užít si naplno každé představení a předat maximum divákům.

Vraťme se k vašim olomouckým začátkům. Poměrně brzy jste dostala hlavní roli v baletu Carmen. Jak se to tehdy stalo? Musím přiznat, že jsem toto baletní představení měla moc ráda už od prvního nastudování v devadesátých letech. Vy jste Carmen tančila od roku 2005 a výrazně jste tehdy na sebe upozornila. Myslíte, že právě tato role byla ve vaší kariéře zlomová?

Za tu první příležitost musím poděkovat svému dnešnímu šéfovi Robertu Baloghovi. On si mě všiml hned, když jsem do souboru nastoupila. Je krásné, že jsem jednu ze svých vysněných rolí tančila jako první a byla to právě ona Carmen! Dnes si užívám jakýkoliv nový úkol a vždycky si na každé své postavě najdu hodně zajímavého a pokouším se ji zvládnout co nejlépe.

Pak už následovala poměrně zajímavá série rolí – Osud-žena v Maškarádě, Ona v Carmině Buraně, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně, Královna Margot nebo Lady Mackbeth ve stejnojmenných inscenacích a Edith Piaf v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí. Byla jste za Margot a Mackbeth dokonce v širší nominaci cen Thálie… Konečně, byla to Margot, která vám přinesla i ocenění Philip Morris Ballet Flower Award v roce 2008. Kterou z těchto rolí jste měla nejraději vy osobně?

Já jsem si je oblíbila všechny a těžko bych mezi nimi dnes volila tu nej…. Jsem vděčná, že dostávám různorodé role, žánrově se liší. Hodně náročná byla královna Margot, fyzicky, technicky i výrazově. Mahulena se mi líbila proto, že to byla moje první lyrická postava. Já jsem spíše temperamentní typ, takže to byla pro mě výzva. Lady Mackbeth byla zase moje první záporná role a Edith je zajímavá tím, jakými dramatickými změnami ta postava prochází.