Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    2.2.2010 01:01 Pavel Arazim

„Mí Vídeňané mi rozumějí,“ mohl by říci Jules Massenet. Jeho Manon měla v císařské metropoli nedlouho po své pařížské premiéře úspěch tak veliký, že to nakonec asi napomohlo k tomu, aby jeho Werther byl o pár let později poprvé uveden právě v Hofoper. I přes pozvolné upadání obliby Massenetových oper si Manon své příznivce našla vždy, ve Vídni obzvlášť, a mnoha velkým lyrickým, případně koloraturním sopranistkám poskytla příležitost ukázat jak svou pěveckou bravuru, tak výrazvou škálu.

Zatím asi poslední divou, která v této roli slavila (nejen) ve Vídni skutečný triumf, byla na jaře před třemi roky Anna Nětrebko. Samozřejmě se od té doby ve vídeňské inscenaci vystřídaly další výrazné umělkyně, ale jenom Diana Damrau dokázala přitáhnout opravdu velkou pozornost a vyvolat napětí, jak dopadne ve srovnání se slavnou Ruskou. O tom sice rozhodovat nemohu, protože premiérové obsazení uvidím až při reprízách v květnu, ale přesto je jasné, že Diana Damrau se předvedla jako Manon první kategorie, která snese srovnání s kýmkoli.

Inscenace Andreje Serbana se posunutím děje do 30. let 20. století zjevně chce líbit a nutno přiznat, že nabízí vcelku životné a poutavé divadlo. Režisér sice nedosahuje takové poezie a intenzity jako ve svém Wertherovi (rovněž vídeňském), ale ač jeho aktualizace ničemu příliš nepomáhá, tak ani neškodí a nejde proti hudbě. Nebo alespoň ne příliš. Řekl bych, že lze přijmout jeho škrty, protože díky nim vypadly pasáže, ve kterých Massenet spíše trochu rozmělnil hudební kvality své jinak melodicky velmi bohaté opery. Ovšem vynecháním skoro všech pasáží s Guillotem ztratila na své naléhavosti jeho zhrzenost z neúspěšného dobývání Manon, a tak scéna v kasinu přišla o něco ze svého napětí. Ale byl to naštěstí především hudební večer a všichni sólisté vedení excelentním dirigentem se o napětí, drama a vášeň dokázali postarat.

Diana Damrau předvedla sice v úvodní árii Je suis encore tout étourdie trochu nejistoty především v hlubších tónech, ale dále předváděla zcela bezchybný a pořád něčím novým vzrušující výkon. Svou interpretací podala Manon především jako křehké, naivní a rozkošnické stvoření, které des Grieuxovi ubližuje víceméně nevědomky a vyvolává spíše soucit. K tomu ostatně přirozeně vede její hlas, ve kterém lze slyšet něco starosvětského a také trochu dětského. Není to ovšem hlas nijak malý a dovede z piana okamžitě přejít do fortissima a vystřihnout dokonalou výšku, čímž dostává představení moment překvapení a další náboj. Její zpěv působil celou dobu spontánně a asi vrcholil ve slavném Je marche sur tous le chemins, kde mohla předvést svou koloraturní bravuru.

Související články

• Triumf v Met: Massenetova Manon
• Jak v Paříži zahájili Massenetův rok
• Dvakrát Vídeň: Simon Boccanegra a Manon