Igor Vejsada: Tančit s otevřeným srdcem a velkou duší

  1. 1
  2. 2
Igor Vejsada, baletní mistr, pedagog, choreograf a emeritní šéf baletního souboru Národního divadla moravskoslezského, nedávno přesídlil do Prahy a od konce března tohoto roku působí v Pražském komorním baletu. Ptali jsme se ho nejen na jeho nové angažmá v souboru, ale i na nedávno zesnulého Pavla Šmoka.
Igor Vejsada (foto archiv autorky)
Igor Vejsada (foto archiv autorky)


Pane Vejsado, nedávno jste nastoupil na pozici baletního mistra Pražského komorního baletu a byl jste pověřen vedením uměleckého souboru. Co konkrétně vaše nová pozice obnáší?

Funkce baletního mistra ve stručnosti zahrnuje každodenní vedení tréninků pro tanečníky, vedení zkoušek, opakování a pilování repertoáru. Je to veškerá práce související s přípravou tanečníků na představení nebo premiéry. V rámci pověření vedením souboru se také podílím na uměleckých rozhodnutích, která se týkají Pražského komorního baletu – na dramaturgii a celkové vizi souboru, a samozřejmě formuji i jeho uměleckou a technickou úroveň.

Je to pro vás první spolupráce s tímto souborem v životě?

Někdy si říkám, jak je zvláštní, co všechno se v průběhu života stane. Věřím, že náhody neexistují a že všechno, co se děje, je nějakým způsobem propojeno. Během své aktivní kariéry jsem měl samozřejmě spoustu kontaktů s tanečníky Pražského komorního baletu, dlouhá léta jsem působil jako sólista v brněnském Národním divadle, často jsem hostoval v Praze i zahraničí. Pražský komorní balet Pavla Šmoka, nebo ještě předtím Balet Praha, je ale vlastně spojen i s mými tanečními začátky, kdy jsem byl ještě mladým studentem školy a zkoušel obcházet konkurzy…

Zkusil jste tehdy i konkurz k Pavlu Šmokovi?

Ano. Už v té době jsme coby studenti velmi pečlivě sledovali jeho tvorbu, která měla příchuť té zakázané. Byl v té době jediným protagonistou současného směru tance u nás. Proto byl i tehdejšímu zřízení dlouho trnem v oku a jak se říká, zakázané ovoce nejvíc chutná. Tehdy jsem zkusil k němu udělat konkurz, v podstatě ale neúspěšně. Pavel Šmok mi tenkrát doslova řekl, a na to nikdy nezapomenu: „U mě je práce skok zavřeným oknem a pro tebe, chlapče, bude lepší, když začneš někde v divadle.“ Tak jsem ho poslechl, a tak se i stalo.

Už jste se pak o spolupráci s Pavlem Šmokem víckrát nepokoušel?

Později, už během mého působení v Brně, za delší dobu od nástupu, se byli Pavel Šmok a Vladimír Vašut podívat na premiéru baletního zpracování skladby Bohuslava Martinů Toccata e due canzoni. V ní jsem ztvárnil symbolickou postavu Bohuslava Martinů v současném stylu. Tam mi tehdy Pavel Šmok nabídl angažmá. Bohužel jsem ho ale nemohl přijmout, měl jsem v tu dobu už potvrzené jiné angažmá, a to v Maďarsku u Ivána Markó, a na to později navazovala další angažmá v zahraničí – Kibbutz Contemporary Dance Company v Izraeli, u Philippa Talarda v Národním baletu v Mannheimu, v Japonsku v Marugame a dalších.

Další vývoj Šmokova Pražského komorního baletu, který procházel různými peripetiemi, jsem ale bedlivě sledoval i na dálku. Někdy je chůze po zarostlém chodníčku lepší než přímá cesta, takže těžké vývojové periody nebyly dle mého názoru na škodu. Je skvělé, že si Pražský komorní balet do dnešní doby udržuje vztah k české hudbě a stále uvádí Šmokův repertoár.

Za doby Pavla Šmoka býval soubor daleko rozsáhlejší, co se týče počtu členů. Jak je tomu dnes? Je mezi mladými adepty zájem o práci v Pražském komorním baletu?

Místa v souboru jsme v konkurzu minulý týden aktuálně doplnili o stálé členy i stážisty, takzvané apprentices, celkem jsou v něm tedy teď čtyři chlapci a pět dívek. Rádi bychom, aby bylo časem stálých členů souboru deset. Zájem byl obrovský, hlásili se adepti z Čech i ze zahraničí, a to nejen z Evropy, ale i z USA, Austrálie, Japonska, Jižní Ameriky… Hledali jsme tanečníky a tanečnice, kteří mají silný vztah k současné tvorbě, chtějí být aktivní i kreativní, chtějí spolupracovat s různými choreografy v systému práce, který je velmi rozdílný od toho divadelního. Vizí vedení je rozšířit personálního obsazení souboru. Prospěje nám, když budeme moci zálohovat obsazení rolí.

Je vedení Pražského komorního baletu nyní vaší jedinou aktivitou? Zcela jste se přestěhoval do Prahy?

Přesně tak. Přišla nabídka, kterou jsem se rozhodl bez váhání přijmout. Byl bych rád, kdyby se podařilo pozdvihnout koncepci a celý program Pražského komorního baletu, dát mu nový tvar, život a větší záběr. Je to jediný profesionální soubor, který má padesátiletou historii a zaobírá se současnou tvorbou. Víte, mám trochu pocit, a tady mě neberte úplně za slovo, nemám samozřejmě nic proti seriózním nezávislým umělcům, ale hlad po nezávislých aktivitách byl po revoluci z pochopitelných důvodů tak velký, že se pozapomnělo na to, že tu již existuje soubor, který je velmi aktivní a zabývá se současnou tvorbou. I když léta spojená s věhlasem a jménem Pavla Šmoka jsou již minulostí, měl by tento soubor dále existovat, tvořit a mít progresivní program a trend, i když u něj jeho zakladatel už nestojí. Ve světě máme mnoho příkladů, například soubor Alvina Aileyho a další jemu podobné. Všechny prošly změnami, nebo i třeba dočasným obdobím jakési stagnace. Cítím, že mám dost energie předat to, co jsem se během života naučil, šířit poselství tance a utužovat taneční komunitu, která má přirozeně vznikat. Divadlo, jednotlivé soubory a pohybové umění vůbec neustále nastavují zrcadlo divákovi a byla by škoda, kdyby Pražský komorní balet znovu neukázal, co „kumšt“ v životě znamená a jak je schopen působit na širokou diváckou obec.

Jako většina choreografů jste byl i vy nejprve úspěšným tanečníkem. Tíhnete spíše ke klasickému tanečnímu vyjádření či k soudobým pohybovým projevům? A teď nemám na mysli směřování souboru, který vedete, ale jak to cítíte vy osobně…

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Igor Vejsada: Tančit s otevřeným srdcem a velkou duší

Napsat komentář