S Igorem Vejsadou nejen o tanečních návratech

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Premiéra nového triptychu Pražského komorního baletu Mystérium času je ohlášena právě na dnešní večer. Není již žádným tajemstvím, že do své choreografie Chvilka POEzie si Marek Svobodník vybral pro hlavní roli tanečníka Igora Vejsadu – ten se jako umělecký šéf Pražského komorního baletu tedy ocitá v nekonvenční úloze. Spojení více generací interpretů na scéně sice již v současném tanci není tabu, ale stále vyžaduje jistou dávku odvahy na obou stranách.
Igor Vejsada (foto archiv PKB)


O návratu, tanečníkově těle a jeho proměnách

Po kolika letech se vracíte na scénu v tak výrazné roli?

Po více než dvaceti letech, což je velká pauza. Kariéru jsem ukončil relativně náhle. Do čtyřiceti let jsem byl v docela velkém provozu, což se také vždycky nestává. Potom přišel úraz, zlomená patní kost, dlouhá rehabilitace. Nějakým způsobem jsem se z toho dostal, ale už jsem aktivně nevystupoval, přešel jsem plynule na post choreografa a posléze šéfa baletu. Zjistil jsem, že nějaké menší kusy si ještě můžu dovolit, a pokud jsem byl osloven, neodmítal jsem. Ale spíš jen pro svoje potěšení, nebylo to žádné intenzivní účinkování.

Jak velký je to šok pro tělo? Ačkoli i choreograf a baletní mistr je často v pohybu…

Kondici jsem si celkem udržoval, v těle mi spousta věcí zůstala z období intenzivního tancování uložená. Trochu slabší je to s pohybovou pamětí, musíte víc trénovat, protože si odvyknete. Ale určitá kondice i flexibilita mi vcelku zůstala. To dlouhé přerušení ale dělá svoje a v současnosti je pro mě taková role docela výzva.

Půjde pro vás více o pohybovou, nebo hereckou akci?

Obojí je tu propojeno, je to silně herecké, silně výrazové. Choreografie má příběh, ve kterém ztvárňuji básníka Edgara Allana Poea. To je velmi zajímavá postava, byl to zvláštní člověk, velký bohém, jeho charakter mi vyhovuje. (smích) Marek zapojuje jeho postavu do určitých asociací vycházejících z básně Havran, role Edgara se prolíná do příběhu a do poetiky básně. Jde ale o velkou nadsázku, vizuálně trochu připomíná komiks. Marek vždycky i jako interpret přemýšlel o roli a šel za věcí, tady se to velmi pozitivně ukazuje v jeho tvorbě. Velmi se mi líbilo jeho Faunovo odpoledne pro DekkaDancers, jak interpretuje hudbu.

Proč jste k účinkování v jeho nové choreografii svolil, nalákalo vás téma?

Bylo to lákavé. Netušil jsem opravdu, že se po tolika letech octnu opět na jevišti, je to pro mě i velká čest. Tím spíš, že jde o Pražský komorní balet, ke kterému se vracím velkým obloukem. Po škole, což je víc než čtyřicet let zpět, jsem měl velký zájem o angažmá v Pražském komorním baletu. Tehdy to byl takový vzor nás studentů, soubor Pavla Šmoka a jeho tvorba v té době mladé velmi oslovovala. Bylo to něco nového, jiného, v našich uzavřených hranicích výjimečného. Byl velmi progresivní, v pohybu, ve využití české hudební tvorby, skladatelů dvacátého století i starších. Pro studenty byla výzva ucházet se v souboru o angažmá. Ale mně se to nikdy během aktivní kariéry nepodařilo. Je zajímavé, jak se ty osudové linky někdy potkávají, když už to nečekáte. Zřejmě když máte nějaké velmi silné přání, když na ně intenzivně myslíte a zůstane hluboko ve vás, dříve nebo později se vyplní…

Nepochybně to je zvláštní situace – vedete soubor, ale sám se hned v první premiéře stáváte materiálem, s nímž někdo pracuje.

Marek u mě v Ostravě začínal svou kariéru, vytvářel tam své první role. Vzpomínám si, že dělal výborně Tybalta v Romeovi a Julii, byl opravdový. Hodně jsme pracovali na tom, jak i bez velkých zkušeností můžete být opravdový tanečník, kterému divák věří. A jediná cesta byla ta, že Marek prostě otevřel svou vnitřní třináctou komnatu a našel v roli sám sebe. To byl skvělý výsledek, lidé doslova tuhli, když bojoval, zuřil, plakal, miloval… To byl pro mě velký úspěch, dovést tanečníky k takovým hodnotám. Mým mottem byla vždy láska, ne jako obecný pojem, ale jako motiv nacházení pravdy, na jedné straně subjektivní, a na straně druhé v té obecnější rovině všeobjímající. Přes zlobu, závist a negativismus to člověk nenajde… Je to láska k člověku, k bližnímu i boží skutečnosti, to je mnohdy v dnešní době ve společnosti odmítáno, ale přeci je důležité, jak vy sama cítíte a předáváte podvědomě dál.

Nacházel jste tanečníky, kteří dokázali tento přístup sdílet?

Měl jsem hodně štěstí a děkuji za ně každý den, že jsem ve svém životě potkal a potkávám souputníky, kteří vnímají podobně. V mém umění i osobním životě mě to velmi posiluje… Je to víra v dobro, to je láska…

S Markem jsem pracoval na přístupu k jednotlivým rolím tak, aby tanečník našel přes tu dřinu hlavně přístup k sobě. Jak vybudovat osobnost s tímhle přístupem a dávkou lásky. Začíná to vždy u nás samotných, jak sebe s pokorou hodnotíme. To se dařilo samozřejmě nejen u Marka, dalším skvělým tanečníkem a interpretem hudby, citu a lásky byl například Lukáš Lepold, Zdenek Konvalina a další.

Teď se role vyměnily a dostáváme se do opačné pozice. Trošku je tam, jak bych to řekl? Větší zodpovědnost. Nebo větší pomyslný tlak, aby to člověk ustál. Všechno je pro mě nové. Je jiná moje pozice a pak samozřejmě i styl práce v Pražském komorním baletu. Ačkoli jsem měl zkušenost z práce v několika souborech typu company v Izraeli nebo v Německu a šlo o skupiny, které pracovaly samostatně a nebyly závislé na divadelním provozu, přeci jen jsem většinu kariéry prožil v divadelním prostředí. Je to velmi odlišné, provoz i přístup k tvorbě.

Plánování, dramaturgie…

Dramaturgie, organizace, finance, všechno je trochu jinak. V divadle můžete plánovat dramaturgii víc dopředu, v company jste závislí na přísunu peněz, můžete si sice udělat výborný plán, ale přece jen ho musíte z něčeho zaplatit. Je to složité pro členy souboru, kteří chtějí vědět, co bude dál. Ale důležitá je velká víra v to, co děláte. Bez víry se nepohnete dál a je to stejné ve všech oborech, vždycky jsou nějaké překážky, které musíte překonávat…

V jednom rozhovoru jste řekl, že byste s Pražským komorním baletem rád vytvořil projekt, „týkající se mladé a starší generace tanečních umělců“. Teď tu myšlenku – možná nevědomky – s Markem začínáte rozvíjet.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama