Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    2.9.2011 00:00 Václav Tom Šlajer

Když jsem před mnoha lety pro sebe objevil slavnou Marii Callas, a to hlavně prostřednictvím jejích hudebních nahrávek u firmy EMI, povšiml jsem si jedné věci: Skoro každá z těchto nahrávek byla opatřena stejným jménem produkčního – Walter Legge. Když jsem pak toho jméno nacházel i u jiných zpěváků, na dalších a dalších nahrávkách, zvědavost mě přivedla k otázce, kdo vlastně byl tento pán, který má bezpochyby svůj nemalý podíl na zachování umění těch nejlepších a nejslavnějších interpretů pro další generace? Umění kumštýřů, kteří byli na vrcholu především v padesátých a šedesátých letech minulého století?

Harry Walter Legge se narodil 1.června 1906 v Londýně do rodiny krejčího. Ve škole, kterou opustil v šestnácti letech, se mu celkem vedlo, a to především v latině a ve francouzštině; alespoň formálního hudebního vzdělání se mu ale nikdy nedostalo. Ovšem za vydatné podpory otce se záhy začal o hudbu přece jen čím dál víc zajímat – zprvu hlavně o Wagnera, kvůli němuž se dokonce naučil německy.

V roce 1927 mladý Walter Legge nastoupil do firmy HMV, tedy His Master’s Voice jako žurnalista, a to do oddělení klasické hudby. Už před tím byl přitom svědkem toho, jak gramofonové nahrávky od dvacátých let minulého století postupně nahradily rudimentální fonograf, a jak prosperující ekonomika této doby navíc vydatně přispěla k dalšímu zdokonalování nahrávacích technologií a jejich širšímu komerčnímu využití. Walter Legge dostal ve zmíněné firmě HMV možnost aktivně se podílet na klasických nahrávkách, v letech 1933 až 1938 navíc pracoval i jako hudební kritik respektovaných novin The Manchester Guardian (které jako The Guardian přetrvaly až do dnešních dnů).

V roce 1931se Leggeho zaměstnavatel, firma HMV stala součástí nové společnosti The Electric and Musical Industries Ltd., známější jako EMI. Před druhou světovou válkou se tam Legge zasadil o nový koncept subscription recordings (nahrávky za předplatné), který s odstupem času lze hodnotit jako jeden z jeho nejprozíravějších přínosů, neboť umožňoval firmě EMI vydat tituly, které by se v té době nejspíš poměrně obtížně prodávaly – jako třeba písně Hugo Wolfa nebo kompletní Beethovenovy klavírní koncerty.

Proslulý britský dirigent Sir Thomas Beecham časem přizval Waltera Leggeho do londýnské Covent Garden jako asistenta uměleckého vedení, se zcela volným rozhodováním v nejedné oblasti chodu tohoto významného operního domu. Výsledkem byl tamější debut takových zpěváků, jakými byli Richard Tauber, Jussi Björling, Hilde Konetzni, Maria Reining a Julius Patzak.

Zlatým obdobím Leggeho kariéry ovšem bylo rozmezí let 1945 až 1965, a to hned z několika důvodů: Legge stál u založení Philharmonia Orchestra v Londýně, krom toho kompletně obnovil katalog klasické hudby pro EMI a také se podílel na nejslavnějším období kariéry nikoho menšího, než Elisabeth Schwarzkopf, se kterou se v roce 1953 oženil.

Hned po válce pak Legge začal ve stále okupované Vídni pátrat po nových talentech a rychle tak našel umělce, kteří v té době potřebovali práci. Na Leggeho “seznamu” se ocitli dirigent a houslista Josef Krips, německá sopranistka Irmgard Seefried, bulharsko rakouská sopranistka Ljuba Welitsch, německý basbarytonista Hans Hotter a také rakouský dirigent Herbert von Karajan. Podobně jako pro divadlo dirigent Tulio Serafin pak Legge pro nahrávací studio časem objevil i Mariu Callas.

Walter Legge byl známý tím, že vždy usiloval o co možná nejvyšší kvalitu – ať už šlo o “živé” provedení či o pořízení záznamu v nahrávacím studiu. Všechny umělce vždy pečlivě vybíral a krom toho trval na důkladných zkouškách. Přestože Legge neměl hudební vzdělání, nehrál na žádný hudební nástroj, nezpíval a pochopitelně ani nekomponoval, jako hudební producent neměl po dlouhá léta daleko široko konkurenci. Jeho až zázračnou schopností byla dovednost až takříkajíc na doraz využít potenciál hudebníků, stejně jako i podnítit jejich individualitu ve vztahu k prováděnému dílu. Minimálně tucet nahrávek z těch, na nichž se podílel, jsou v hudebních katalozích prodejců dodnes a bezpochyby tam zůstanou ještě po další desetiletí.