Inspirace existuje. Bohužel ji nemáme v moci

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (109)
Ivan Medek
V roce 1968 natočil Ivan Medek pro Československý rozhlas několik pozoruhodných pořadů v rámci cyklu Umění 20. století. Dvakrát v nich s Ivanem Moravcem hovořil o interpretaci klavírních koncertů. Hudební život první Československé republiky přibližoval s pomocí vzpomínek výrazného koncertního hybatele Jaromíra Žida, svého času také ředitele České filharmonie. Na sklonku roku 1968 – po odchodu Karla Ančerla do Kanady – si k mikrofonu pozval nového šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, aby veřejnost slyšela o jeho plánech. A konečně: se skladatelem Iljou Hurníkem se věnovali tématu „Jak vzniká umělecké dílo?“ Jak se píše v podtitulu pořadu „Na tuto otázku nedávají ve své úvaze odpověď Ilja Hurník a Ivan Medek“. Pojďme se přesvědčit, jak to bylo ve skutečnosti.
***

Ivan Medek: Ještě dřív, než budeme s Iljou Hurníkem mluvit o našem ošidném, nebezpečném a tak choulostivém tématu, mohli bychom náš dnešní večer uvést třemi skladbami, které by hned v úvodu ukázaly, jak je to téma široké. Už proto, že každá ze skladeb skutečně vznikla ze zcela jiného důvodu a se zcela jiným úmyslem.

Budou to tři stejné hudební formy. Preludia pro klavír. Nejdříve Bachovo Preludium C dur, tedy úvodní Preludium z Temperovaného klavíru, které vlastně řeší otázku ryze technickou, řekl bych určité představení tóniny. Na cembalo hraje Zuzana Růžičková. Pak to bude jedno z Chopinových čtyřiadvaceti Preludií s Ivanem Moravcem, kde autor řeší v podstatě deníkovým, pokud je to ovšem přesné, biografickým záznamem svůj vlastní vnitřní citový život. Tedy typický příklad romantismu. A pak Debussyho Potopená katedrála s Iljou Hurníkem, kde skladatel přichází s problematikou jednak výtvarnou, ale u tohoto Preludia svým způsobem vlastně i dějovou. Tato tři Preludia: Bachovo C dur, Chopinovo a Debussyho uvedou náš dnešní pořad.

(hudební ukázky – Johann Sebastian Bach: Preludium C dur, Fryderyk Chopin: Preludium C dur, Claude Debussy: Potopená katedrála)

Ivan Medek: Iljo, já vím, že na téma, jak vzniká umělecké dílo, by se dalo hovořit pravděpodobně mnohem déle než v jedné rozhlasové relaci. A navíc by se takové debaty měli zúčastnit malíři, spisovatelé nebo třeba architekti, prostě lidé z různých uměleckých oborů. Ale přesto si myslím, že by možná měli – alespoň v některých bodech – skoro všichni stejné zkušenosti. A jde o to, abychom se těchto stejných zkušeností dotkli v oblasti hudby. Skutečně jenom dotkli, nerozebírali nějak složitě celou situaci kolem vzniku uměleckého díla a vybrali si jen některé příklady. Měl bys sám, třeba z vlastní zkušenosti – nemyslím jenom skladatelské, ale z vlastního poznání uměleckých děl – takový příklad?

Ilja Hurník: Mám-li mluvit o tomto tématu, jsem trošku stísněn právě proto, že mám jenom vlastní zkušenosti. Ono totiž to, co je popsáno z tvůrčího procesu u jiných skladatelů, to je pouze vnějšek. A my také o sobě – mezi kolegy – víme, že třeba ten a ten komponuje u klavíru a ten a ten rychle a jiný se s tím velice namáhá. Ale to jsou jenom vnější znaky. O vnitřním postupu, o tom niterném procesu, tam vlastně jeden o druhém nevíme nic.

Já jsem si kolikrát posteskl, že sejdou-li se skladatelé, tohle jako kdyby před druhým střežili. Řeknu vám, že jsem už viděl, jak se operuje uskřinutá kýla, ale nemám nejmenší ponětí, zda třeba některý můj skladatelský přítel postupuje při komponování od detailu k celku anebo naopak. Nebo zda se mu vybavuje nejdříve harmonie a potom melodie nebo zase naopak. Zda vychází z přesné formy instrumentace… O tom nevím ničeho. Ale myslím, že to není vlivem nesdílnosti, ale toho, že vlastně ani sám skladatel přesně neví, z jakých pramenů a dokonce ani jakou cestou dílo vzniká. Protože vzniká přece jenom za jistého vypětí a silného zaujetí, při němž člověk těžko může sám sebe pozorovat.

Ilja Hurník se ženou Janou (zdroj hurnik.cz)
Ilja Hurník se ženou Janou (zdroj hurnik.cz)

Ivan Medek: Já jsem ti moc vděčen za to, že jsi řekl tuto poslední větu, protože jsem právě předtím, než jsme se tady sešli, uvažoval sám nad takovou věčnou otázkou. Otázkou v podstatě romantickou: co to je inspirace a jakým způsobem se projevuje konkrétně při umělecké tvorbě? Vím, že jsme mnohokrát hovořili o tom, že se tato otázka nesmí přeceňovat. A že jsme byli svědky mnoha diletantských pohledů, třeba při ztvárnění filmových postav umělců, na to, jak vzniká umělecké dílo. A že jsme si mnohokrát řekli, že to rozhodně tímto způsobem není. Že to není nějaké prudké hnutí mysli, které by skladatele vrhlo ke klavíru, a on začal ze sebe sypat třeba Zastaveníčko.

Ale přesto moment inspirace tady je, i když pravděpodobně ne jenom jako moment, ale jako určitý stav, který je třeba zachytit a se kterým profesionál umí pracovat. Tím se rozlišuje pravděpodobně od amatéra, kterého také asi napadne spousta věcí. Možná často i víc, než by se na první pohled zdálo. Ale nedokáže je správně ve chvíli inspirace zachytit a vytvořit z toho skutečně tvůrčí postup.

Ilja Hurník
: Ty víš, že jsme slovo inspirace neradi vypouštěli z úst, protože taková záhadná věc jenom zbytečně prohlubuje určitou propast, která je vždycky mezi umělci a obecenstvem. A víš přece – a dokonce se to v nedávné době opakovalo – jak byli umělci a vůbec tvůrčí pracovníci, inteligenti, sledováni s jakýmsi střehem a nedůvěrou. A takové božské seslání, jako je inspirace, nás zbytečně zcizovalo ostatním lidem.

A přesto musím říct, že inspirace bohužel existuje. Říkám bohužel, protože ji nemáme prostě v moci. Je to zkrátka nápad, to je snad přijatelnější slovo, bez něho je člověk skutečně bezradný a bezmocný. Ovšem v jaké formě přichází, to zase nevíme. A upřímně řečeno, ani se o to moc nestaráme. Já bych chtěl jenom říct, co inspirace není. Nebo jak hudební skladba nevzniká. To mohu říct i za ostatní skladatele.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář