Italské nebe v listopadové Praze

Čtrnáctá řada Barokních podvečerů, jejíž čtvrtý koncert se konal v úterý 25. listopadu 2014, podnikla dramaturgický výlet do staršího období hudebního vývoje – renesance a velmi raného baroka. Ve skvostně zdobeném barokním refektáři dominikánského kláštera se nad posluchači pomyslně otevřelo nebe zalité italským sluncem, avšak přeci jen s několika frankovlámskými „mráčky“ – myšleno ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Dramaturgie koncertu zajímavě využila proměny inspiračních impulzů v poslední třetině šestnáctého století, kdy dohasínal dosud kralující vliv polyfonní hudby vznikající v severovýchodní Francii, Belgii a Nizozemí, aby byl postupně nahrazen progresivním stylem italským. Rezidenční soubor Barokních podvečerů, Collegium Marianum, přizval ke spolupráci na provedení koncertu komorní vokální soubor Cappella Mariana. Byl to velmi šťastný tah. Cappella Mariana působí od roku 2008 a jako jeden z mála domácích vokálních souborů se zaměřuje na uvádění děl vrcholné vokální polyfonie. Dlužno podotknout, že v českém prostředí nemá na této nejvyšší úrovni konkurenci, což úterní koncert plně dosvědčil.Koncert Italské nebe dramaturgicky vybočoval jak z běžné nabídky Barokních podvečerů, tak z celoročního pražského programu; poslouchat jej bylo nesmírně příjemné a osvěžující. Collegium Marianum pod uměleckým vedením Jany Semerádové tentokrát hrálo pouze v dechovém složení (flétny – Jana Semerádová, cink –Richard Šeda, trombón – Ondřej Sokol, dulzian – Petr Budín), Cappella Mariana, umělecky zaštítěná osobou Vojtěcha Semeráda, pak v kvartetu (soprán – Barbora Sojková, tenor – Tomáš Lajtkep a Vojtěch Semerád, bas – Jaromír Nosek). V průběhu koncertu se ansámbl proměňoval do pestrých nástrojových a hlasových obsazení, které harmonicky propojovaly varhany, za něž usedl Sebastian Knebel.Instrumentální i vokální složka spojeného ansámblu byla velmi dobře zvukově i barevně vyrovnaná. Posluchač se mohl nechat unášet na vlnách nádherně vyklenutých frází, sametově hladkých frekvencích dulzianu a trombonu, jakož i křišťálově čistých souzvuků souboru Cappella Mariana. Součástí programu byla jak vokální, tak instrumentální díla, oba soubory se tak mohly předvést samostatně. Mezi vrcholné zážitky večera však patřily skladby, ve kterých se lidské hlasy a dechové nástroje pustily do vzájemného dialogu – bylo to především závěrečné Magnificat a 6 Nicolase Zangia a Laetentur coeli a 8 Giovanniho Bassana, které zaznělo na úvod koncertu a poté ještě jednou jako přídavek. Obě složky spojeného ansámblu fungovaly samostatně i dohromady v zajímavě rozmanitém a vždy kompaktním celku.Akustiku v refektáři dominikánského kláštera ovlivňuje členitý reliéf klenby. Dozvuk zde není nijak bohatý, naopak by se dalo říci, že akustika klade na interprety velké nároky, protože jim vůbec nic „neodpustí“. Slyšet je vše a velice zřetelně. Ačkoli lze pochopit a také ocenit záměr umístit tento koncert do z teplotního hlediska pohodlného sálu, nelze pominout skutečnost, že jeho repertoár byl duchovní. Všechny skladby zařazené do programu byly určeny pro chrámovou akustiku a ta podle mého názoru koncertu chyběla. Nejen kvůli dozvuku, ale také kvůli atmosféře, která by se blížila náladě římské či benátské baziliky přelomu šestnáctého a sedmnáctého století.Přestože soubory působily, jak již bylo řečeno, velmi vyrovnaným a kompaktním dojmem, některé výkony je nutné zvláště vyzdvihnout – možná také proto, že jsou v českých zemích stále ještě vzácné, ale jistě proto, že si to zaslouží. Pražská koncertní nabídka totiž neposkytuje příliš šancí poslechnout si kvalitního hráče na cink, kterým byl na tomto Barokním podvečeru Richard Šeda. Cink se během večera blýsknul několikrát, skutečnou lahůdkou pak byl půvabný dialog s kouzelnou zobcovou flétnou Jany Semerádové ve skladbě Salomona Rossiho Sonata in dialogo detta la Viena a především moteto Veni, dilecte mi Giovanniho Pierluigiho da Palestriny v úpravě Giovanniho Bassana pro sólový hlas s doprovodem varhan. Richard Šeda nesmírně pohyblivou a bohatě zdobenou hrou potvrdil svoji výjimečnou hráčskou schopnost na tento technicky poměrně obtížný nástroj a dokázal, že mezi jednotlivci, kteří v českém prostředí tímto nástrojem vládnou, patří k absolutní špičce. To samé platí i pro nosné a půvabné hlasy pěvců, kterým bylo navíc díky perfektní výslovnosti rozumět každé slovo. Publikum mohlo díky výkonům umělců odejít s hlubokým zážitkem, který by mohl trvat i déle.Hodnocení autorky recenze: 90 %

Barokní podvečery
Italské nebe
(Hudba renesanční Prahy)
Nastudování: Vojtěch Semerád
Collegium Marianum
– Jana Semerádová (flétny, umělecká vedoucí)
– Richard Šeda (cink)
– Ondřej Sokol (trombón)
– Petr Budín (dulzian)
Cappella Mariana
– Barbora Sojková (soprán)
– Vojtěch Semerád (tenor, umělecký vedoucí)
– Tomáš Lajtkep (tenor)
– Jaromír Nosek (bas)
– Sebastian Knebel (varhany)
25. listopadu 2014 Refektář kláštera dominikánů Praha

program:
– Giovanni Bassano: Laetentur coeli a 8
– Salomone Rossi: Sonata in dialogo detta la Viena
– Claudio Monteverdi: Confitebor tibi domine II (Selva morale e spirituale)
– Giovanni Bassano: Fantasia a tre
– Heinrich Isaac: Tota pulchra es
– Girolamo Frescobaldi: Canzon V a 3
– Georgius Prenner: O Rex gloriae
– Giovanni Andrea Cima: Sonata a 4
– Tomás Luis de Victoria: Ne timeas Maria
– Nicolas Zangius: Magnificat a 6
přídavek:
Giovanni Bassano: Laetentur coeli a 8

www.collegiummarianum.cz

Foto Anna Chlumská