Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    15.12.2010 01:00 Redakce

Jako malý kluk hrál na housle a plánoval, jak půjde na konzervatoř. Když ale spadl z kola a pohmoždil si ruku, byl s podobnými plány konec a nastoupil na strojní průmyslovku. Doma však pořád „hulákal“ u klavíru, a proto ho otec postrčil, aby se učil zpívat. Po strojní průmyslovce tedy přišla Akademie múzických umění. Pak angažmá v Ostravě, Brně a záhy Praze.

Před pár týdny devětapadesátiletý barytonista Ivan Kusnjer se drží na špici ve svém oboru už hodně dlouho. A už hodně toho má za sebou. Soupis rolí, které v Národním během svého bezmála třicetiletého angažmá vytvořil, je už hodně dlouhý a začíná se pomalu, ale jistě přibližovat ke stovce. Zpíval ve Vídeňské státní opeře, v milánské La Scale, v berlínské Staatsoper, v newyorské Carnegie Hall… Doma je ale pořád v Praze.

Máte krátce před zkouškou na čtvrteční společný koncert s Ivanem Ženatým v Národním divadle. Těšíte se na něj?

To víte, že se těším. Tento dvojrecitál svým způsobem navazuje na můj koncert s Dagmar Peckovou před dvěma lety. Repertoár, který zazpívám, je pro Národní divadlo netradiční. Ani Píseň o dlouhé touze Josefa Bohuslava Foerstera ani Pěvcovo prokletí Ferruccia Busoniho nejsou skladby, které by bylo možné slyšet každý den.

Proč právě tyto?

Vybrali jsme je společně s dramaturgem opery. Třeba Busoniho píseň jsem našel doslova přehrabováním v jeho tvorbě. Má úctyhodných dvacet minut! Zkomponoval ji ve velmi mladém věku, nalezl jsem pouze jedinou její nahrávku. Co se týče Foerstera, je to opět repertoár, který je dnes velmi málo žádaný.

Říkáte, že Josefa Bohuslava Foerstera nikdo nechce…

…myslel jsem písňový repertoár.

Ale to do značné míry platí i o jeho operní tvorbě. Čím to podle vás je? Co se od dob, když jste v Národním divadle začínal, změnilo?

Od doby, kdy jsem do Národního divadla nastoupil, tedy od roku 1982 se uváděla pouze jediná Foersterova opera, a to Eva.

V.Novák: Karlštejn (Karel IV. – s A.Denygrovou, ND Praha 1986)

No a kde tedy vidíte důvody, že třeba i Smetana je na repertoáru v menší míře, než tomu bylo dřív? Před rokem 1989 byla například jeho Hubička na programu často a prakticky pořád vyprodaná, avšak její zatím poslední inscenace z roku 2007 se hrála jen párkrát a její reprízy byly poloprázdné…

Určitě je to i mírou zájmu o operu jako žánr. A pokud se mám vrátit ke zmíněnému Foersterovi, jeho opery jsou opravdu hezké, ale nutno také říct, že Foerster v nich nic nového nevymyslel. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček – ti měli své postupy, harmonické a obecně hudební. U Foerstera tolik té originality nenalézáme. Osobně si i myslím, že některé části jeho oper jsou poměrně těžkopádné nebo i rozvláčné.

Písňový repertoár Josefa Bohuslava Foerstera je žádanější?

Právě ani ne, zájem se koncentruje kolem Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, popřípadě Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. I z pohledu sólisty je Foerster těžký – na učení.

Nechci z vás dělat kmeta, ale zajímalo by mě, jak vy vnímáte to, co se za těch skoro třicet let vašeho angažmá v opeře Národního divadla změnilo…

Změny můžete vidět částečně v kvalitě, ale zejména v kvantitě. Ale změnila se přece i doba! Pokud chceme operu v Praze srovnávat třeba s Vídní nebo jinými světovými operními domy, nejdříve musíme začít u financí. Každopádně snížení počtu představení je patrné. Když jsem do divadla nastupoval, hrál náš soubor kromě Národního a Stavovského rovněž v Smetanově divadle, dnešní Státní opeře. Takže nebyl problém, aby se opera dávala na těchto scénách dohromady i padesátkrát měsíčně.

 

G.Verdi: Falstaff (Ford – ND Praha 1985)

A co podle vás kvalita operních inscenací Národního divadla?

Dovolím si říct, že i v Praze jsme schopni vytvořit inscenaci na evropské úrovni. I velké operní domy, třeba zmiňovaná Vídeň, mají některé velice průměrné inscenace. V náš neprospěch je ale dnešní repertoárová forma, kdy Národní divadlo má tři soubory, které využívají stejná jeviště. Navíc v minulosti neměli sólisté tolik možností a zůstávali v Praze. Když jsem dostal nabídku na dvouleté angažmá do Hamburku a požádal jsem o neplacené volno, tehdejší šéf opery Zdeněk Košler mě přemlouval, abych zůstal. Domluvili jsme se, že pokud nebude týden do premiéry, tak mě kdykoliv pustí do zahraničí hostovat. To i dodržel, ale masivnějšímu cestování bránily složité procesy vyřizování cestovních doložek. A všechny zahraniční cesty byly organizovány přes Pragokoncert, což bylo, řekl bych, na dlouhé lokty. Odejít z Prahy by pro mě vlastně znamenalo emigraci.

Litujete, že jste to neudělal?

Možná bych byl o krok dál, ale nelituji.

O krok dál v jakém smyslu?

Třeba v kontaktech.

Ano i ne. Je pravda, že Národní divadlo kdysi zastřešovalo operní tvorbu v České republice. Byli zde výborní zpěváci – René Tuček, Václav Zítek, Jaroslav Horáček, Karel Petr a další. My jsme uměli vytvořit skvělé představení i před rokem 1989, ale vlastně se o něm v zahraničí nikdo nedozvěděl. Jestli to bylo kvalitní? Asi ano, ale bylo to nesouměřitelné. Dnešní divák má mnohem větší přehled, cestovat do Vídně nebo do Londýna je pouze otázkou financí. Ale i tam, když se zeptáte místních, jestli jsou s operní produkcí spokojeni, si postesknou a mluví o úpadku.

Týká se to i zpěváků?

Určitě.

Čemu přičítáte ten pokles? Sám také učíte…

Mým prvním působištěm byla Ostrava a tehdejší šéf opery Jiří Pinkas se mě zeptal, jaké role bych chtěl zpívat. Řekl jsem, že Rigoletta a Bludného Holanďana. Dostal jsem Indiána v Prodané nevěstě a Barona v Traviatě. Pokud by se mně v té době splnily mé sny okamžitě, tak dnes nejspíš už nezpívám. Co tím chci říct? Jsem přesvědčen, že zpěvák musí zrát. Nemůže nastoupit po škole do stěžejních rolí. Tím si může jen ublížit.

Myslíte, že dnes to souvisí s jejich ambicemi? A s tím, že teď jsou méně v nadsázce řečeno hlídaní, než dřív?

Určitě, navíc musejí vydělávat peníze. Z mého pohledu je optimální, aby sólista zpíval šestkrát do měsíce a k tomu měl nejvýše dva koncerty. Jen jednou v minulosti jsem zpíval čtyři dny po sobě – Otella a Rigoletta. A víckrát jsem to už neudělal. I třeba zrovna teď jsem mohl zpívat 15. prosince v Římě a pak letět prvním letadlem do Prahy. Ale to nemůžu udělat, pokud mám 16. prosince recitál v Praze. Dnešní operní zpěváci mají množství příležitostí, ale málokdo z nich si uvědomuje, že odpovědné k hlasu je vybírat si a nepřeceňovat síly.

To ale přece není vidět jen u nás, i ve světě je mnoho často hodně uznávaných zpěváků, kteří prakticky hned začali vystupovat ve velkých rolí…

Jistě. Jsou i zpěváci, kteří se ráno vzbudí a myslí si, že můžou okamžitě na jeviště.

Zpátky k vám: Zeptám se možná trochu drze, ale nedá mi to. Myslíte, že jste dnes v Národním divadle dostatečně využit?

Už ne tolik, jako v minulosti. To souvisí i s trendem obsazování hostů.

Máte roli, kterou byste si chtěl zazpívat?

Víceméně ne, mám toho za sebou už hodně. Mám za sebou celého Smetanu, Macbetha, Falstaffa… Jakoby zbývaly pouze wagnerovské role. Ale to není moc pro můj hlas, už ze dvou wagnerovských inscenací jsem odstoupil…

…ale čeká vás Klingsor ve Wagnerově Parsifalovi, už v březnu…

…ano, ale to je role, kterou mohu zpívat, je to vlastně jen jeden výstup. Pokud však začnu vystupovat ve wagnerovských rolích, kam se vrátím? K Rigolettovi a lyrickým barytonům asi těžko.

Proto jste tedy odešel z nastudování Tristana a Isoldy před deseti lety?

Ano, z tohoto důvodu. Po zkouškách jsem byl vždycky velmi unavený, nejspíš bylo něco špatně na mé straně.

Zmiňoval jste Smetanu a Verdiho, ale máte za sebou i několik titulů soudobé opery. Ta vám teď nechybí?

Určitě, ale to je vždy souhra několika okolností. Měl bych i titul, jen je obava z jeho nasazení.

Jaký?

Pauerovu Labutí píseň. Je zde ovšem obava, jestli by našla své publikum. Já bych se ale toho nebál. Třeba Osm písní pro šíleného krále od Petera Maxwella Daviese jsme v Kolowratu nakonec reprízovali dvacetkrát. Je to bláznovství s malinkým orchestrem za zády. Pozoruhodným titulem byl i Krapp aneb Poslední páska v roce 2003, kde jsem zpíval Krappa. Část jsem nastudoval i v Paříži a bylo to obzvlášť obtížné zkoušení, ale mne tento okrajový repertoár těší.

Co vás kromě Parsifala čeká?

Kdysi jsem odmítl účinkování v opeře Andrea Chénier Umberta Giordana, teď je mi to jedním divadlem nabízeno znovu. Ve výhledu může být i Verdiho Stiffelio. Některé nabídky mimo Prahu jsem ale už odmítl, protože se chci věnovat i pedagogické činnosti na HAMU. A ta mě opravdu těší – mám celkem talentované žáky.

Vypadá to, že času nemáte nazbyt. Máte čas na sebe?

Mám. I když co se týká ryb, zatím jsem letos nebyl.

Třeba ulovíte alespoň vánočního kapra…

Toho jsem sám ani nikdy nelovil! Mě nebaví sedět, takže chytám spíše štiky, okouny, pstruhy. Prut vozím v autě pořád.

Ať vám berou – nejen ryby! Pane Kusnjere, děkujeme za rozhovor.

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (67)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (51)