Ivan Kusnjer: Nastupuje nová generace, s tím je třeba se smířit

  1. 1
  2. 2
Hudební kritikové ho nazývají „králem českých pěvců". S barytonistou Ivanem Kusnjerem jsme se setkali v kavárně Slávia po zkoušce na Rigoletta. V červenci se chystá na svou první operetu – na roli Jupitera v Offenbachově Orfeovi v podsvětí. Jako jeden z mála ze své generace vycestovával za minulého režimu opakovaně do zahraničí – co mu k tomu dopomohlo? Na HAMU působí ve funkci vedoucího katedry zpěvu a operní režie – co se snaží předat svým studentům? Lidskost mu není cizí, proto po smrti svého kamaráda založil Nadační fond Fatum, který podporuje děti předčasně zemřelých hudebníků.
Ivan Kusnjer (zdroj ceskafilharmonie.cz / foto Josef Rabara)


V červenci vás čeká v Karlínském divadle premiéra operety Offenbachova Orfea v podsvětí – role Jupitera. Už ji studujete?

Nikdy jsem operetu nedělal a mám jedinou obavu – aby se nezpívalo na mikroporty. Ale klidně to zkusím, neberu to jako pokles k jinému žánru. Je to ansámblová záležitost a učit se to už se to začínám.

Budete tam i tančit?

I to je možné! Já se tomu nebráním, kdysi jsem tančíval. Je tam takzvaný „muší duet“, s mojí figurou to bude legrace, až tam někde v negližé budu „létat a bzučet“ – pokud to tak bude… (smích)

Vy jste ani v mládí za totality neměl problémy se zpíváním v zahraničí – co k tomu přispělo?

Co se týče zahraničního působení – já si nestěžuji, protože jsem měl mnoho příležitostí a projel jsem téměř celý svět. Často se tam sice na mě dívali jako na exota, protože od nás mnoho pěvců na Západ nevyjíždělo. Jezdil jsem na soutěže, protože to byla jediná možnost, jak se zviditelnit a stát se konkurenceschopným. Absolvoval jsem stáže v Accademia Chigiana v Sieně a v Teatro alla Scala v Miláně.

Hostoval jsem na světových operních scénách, například v berlínské i vídeňské Staatsoper, zpíval jsem Teatro La Fenice v Benátkách, v La Scale v Miláně, v Teatro Real v Madridu, Théâtre du Châtelet i Opéra national v Paříži a dalších. Vystupoval jsem v mnoha koncertních síních, jako jsou londýnské Royal Albert Hall a Barbican Hall, newyorská Carnegie Hall, Suntory Hall v Tokiu a jiných. Pod taktovkou dirigentů nejzvučnějších jmen – Bělohlávka, Kouta, Peška, Mackerrase, Albrechta, Harnoncourta, Gardinera a mnoha dalších. Začal jsem také spolupracovat s uznávaným intendantem Mortierem v opeře La Monnaie v Bruselu.

Dříve jsem jezdil oficiálně přes Pragokoncert, jinak to nešlo. Všechno jsem si dokázal takzvaně „vykecat“ – mám zkrátka takovou povahu. „Ne“ nějakého úředníka pro mě nebylo konečným „ne“. Chodil jsem tam tak dlouho, až mi výjezdy povolili. V době revoluce jsem už cestoval hodně, v té době právě do vídeňské Státní opery. Často jsem pracoval například se Sirem Charlesem Mackerrasem, známým odborníkem na českou hudbu. Mnozí z výše uvedených už ale nejsou mezi námi… A tak se situace pozvolna mění a nastupuje nová generace. A ta má zase „své koně“. S tím je třeba se smířit, je to normální koloběh života. Ty dnešní mladé to jednou také čeká.

V čem vás doma můžeme aktuálně slyšet?

V Národním divadle vystupuji v této sezoně v několika inscenacích. Je to Rigoletto, La traviata, Prodaná nevěsta, Rusalka a Juliette (Snář).

Hostujete i v jiných operních domech?

Ano, hostuji v Brně, Ostravě a v Plzni. Mimo to mám koncerty se symfonickými orchestry, vyučuji na Akademii múzických umění, kde také vedu Katedru zpěvu a operní režie. V poslední době jsem koncertně uvedl na Pražském jaru světovou premiéru písňového cyklu Juraje Filase Zpověď básníkova, který jsme v letošním roce natočili s Danielem Wiesnerem pro Český rozhlas. V říjnu mne čeká premiéra současného autora Miroslava Kubičky v plzeňské opeře. A chystám se také na koncert ve Zlíně.

Zmínil jste se o věku – to máte se svým hlasovým oborem výhodu…

Ano, dá se říci, že do určité míry mám. Hlubší hlasy mohou ve většině případů aktivně zpívat déle.

Od roku 1996 učíte na HAMU – jak jste zmínil, dnes jste vedoucím Katedry zpěvu a operní režie. Máte aktuálně nějakého studenta, který vám dělá mimořádnou radost?

Ano, stále učím a těší mě, že všichni moji žáci u zpěvu zůstali a živí se tím. V určitém momentě nejde jen o nadání a talent, ale je to také věc dobré techniky a zrání. Preferuji techniku před srdcem, protože to mladistvé nadšení mnohé studenty časem přejde. Když vám emoce stáhnou hrdlo, tak to výkonu nepomůže. Nikdy se nedá předpovědět, jaký kdo bude a kam se vyvine. Dnes je v divadlech bohužel tendence „nikoho nevychovávat“, brát pěvce na určité role a v minimální míře nabízet stálé angažmá. Mladý člověk by měl být obezřetný, měl by si umět vybrat vhodný repertoár a nenechat se pouze využít. A to se jim snažím předat, aby nešli jen za „rychlou kariérou“, aby o sobě sami rozhodovali a nenechali si zničit hlas. Prognóza by měla být dlouhodobá, ne jen na několik let.

Máte ještě nějaký sen?

Mým snem je, abych měl více času na svoji chalupu, kterou máme na Toužimsku – což se mi ovšem brzy může splnit… (smích) A další můj sen je, aby se moji žáci rozletěli do světa, pokud to půjde… Umělecké sny už nemám. Všechno, co jsem si přál, jsem si zazpíval – Macbetha, Falstaffa – když na to přišel čas. Nabídli mi Falstaffa už ve třiceti – ale to jsem poděkoval a raději si na to dvacet let počkal, abych do té role dozrál. Myslím si, že všechno má svůj čas.

Nejkrásnější vzpomínky mám na Ostravu, kde jsem začínal. Tehdejší šéf opery Ilja Hylas mě nepustil hned k velkým rolím. Dnes je jiný trend. Málokdo si uvědomuje, že umělecký život je hodně krátký, pokud zpíváte role, na které ještě hlas nedozrál. Patřil jsem k takzvaným Košlerovým dětem – a to bylo velice náročné. Pan dirigent Košler byl hodně přísný, ale mělo to řád a fungovalo to, všichni jsme věděli, co a proč se po nás chce. To už je dnes nenávratně pryč. Dnes se spěchá všude a ve všem…

Vy jste založil Nadační fond Fatum na podporu rodin předčasně zesnulých hudebních umělců. Co vás k tomuto záslužnému počinu vedlo?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Ivan Kusnjer: Nastupuje nová generace, s tím je třeba se smířit

  1. Ráda bych přidala svoji nedávnou zkušenost z karlínské operety. Byla jsem na představení Polská krev a k mému zděšení se zpívalo na mikroporty a tím se celá nádherná Nedbalova hudba zničila.Tím také samozřejmě utrpěly hlasy operních zpěváků /M.Kociánová,J.Ježek atd./ Představitel BOLA /M.Vojtko/ zpíval O.Nedbala jako muzikál Fantom opery, čímž to také shodil, i když měl hlas krásný, nebyl to ale Nedbal ani náhodou. Orchestr byl přes zvukotechniku nesnesitelně hlasitý.Tak prosím opereta nevypadá.

Napsat komentář