Jak jsme se vydali za belcantem do Itálie

Opera je pro mě především krásný zpěv a tak v ní nehledám hlubokomyslnost, spíše potěšení pro duši. Přiznám se, že mě kromě zpěvu fascinují (koho ne) mnozí mužní a pohlední pěvci, kteří když mají k vysokému C i jak se říká sex-appeal, ráda se za nimi ohlédnu či si počkám na jejich podpis po představení v šatně.

Mám ráda italskou operu s jejími romantickými tenory a krásnými koloraturami prostě takovou tu romantiku. Příběhy lásky a nenávisti, boje za čest hrdinů i krásné historické příběhy ze šlechtických časů mě vždycky dostanou. A tak kromě mého oblíbeného Verdiho nepropásnu jedinou příležitost zhlédnout některou z oper Rossiniho, Donizettiho nebo Belliniho. Tyhle kusy plné vysokých C, koloratur – to je prostě nádhera. Takový Lazebník sevillský, Cesta do Remeše, anebo příběhy královen a šlechtičen –Anna Bolena, Lucrezia Borgia, též Belliniho Puritáni, Náměsíčná – to jsou kusy, které pohladí po duši – krása zpěvu se zde často snoubí se srdcervoucími příběhy.A protože operních představení těchto mých oblíbených belcantových skladatelů se mi u nás nedostává, vyrážím pravidelně do Vídně, Mnichova, Drážďan, jak jen zjistím, že v programu něco od nich hrají. Tentokrát jsem s přítelem (není zas takovým milovníkem opery, jako já) plánovali někdy v květnu, co o letošním létě. On chtěl někam k moři, já bych zase ráda na nějaký ten operní letní festival. A tak po krátké výměně názorů jsme se nakonec dohodli na kompromisu – pojedeme do italského města Pesaro! On bude mít moře a já svoji milovanou operu. A jakou! Mistra Rossiniho – krále belcanta.

Než jsme vyrazili, zhltla jsem vše, co se o Pesaru na internetu píše a trochu jsem trnula hrůzou, zda seženu vstupenky. Vzpomněla jsem si přece jenom pozdě a koupit přes internet už lístky nešly. V polovině srpna jsme všechno nabalili a vyrazili směr Itálie. Cestou se zastávkou v Benátkách a samozřejmě věhlasné Veroně jsme po třech dnech dorazili na pobřeží Jaderského moře. Teploty skoro zabíjeli (bylo 40 stupňů i ve stínu), ale já šťastná, že jsem v rodišti mistra Rossiniho. Město je to malebné, pláže dlouhé a kdo chce, může se jen tak placatit na pláži, kdo je odvážnější, může se vydat i na jachtu nebo si zasurfovat.Hned po příjezdu jsme se snažili ubytovat. Nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. Většina penzionů a hotelů byla plná k prasknutí. A to všechno hlavně díky věhlasnému mistru Rossinimu a jeho festivalu. V ulicích v centru města korzují jeho návštěvníci, mnoho z nich za mistrovou hudbou létá až z Japonska. Nakonec jsme tak skončili až kus za Pesarem, v malém hostelu. Ale cesta do města trvala jen asi 20 minut, takže to bylo OK.

Po ubytování jsme druhý den vyrazili do Pesara do centra města hledat mistrův rodný dům. Je tam, stojí v ulici, nesoucí jeho jméno. Dvoupatrový, úzký domek, v němž je jeho muzeum. Ale nejenom dům připomíná slavného skladatele. Každá druhá výloha ve městě jedno jakého obchodu dělá reklamu na Rossiniho festival. I kdyby tam měla být jen podobizna mistra Rissiniho, dávají zdejší obyvatelé návštěvníkům vědět, že Rossini a operní festival jsou jejich chloubou.No a od rodného domu jsme vyrazili do divadla (jak jinak než pojmenovaném po Rossinim). Shánět lístky. Měla jsem totiž v plánu vidět co nejvíc z představení na programu, tedy Signora Kartáče, Cira v Babylonii , Tankreda, Cestu do Remeše a hlavně Matyldu ze Shabranu z mým miláčkem Flórezem!. Ale ouha, vstupenky nejsou! Vyprodáno. A tak jsem nakonec po koupi z druhé ruky ukořistila jen lístek na Cestu do Remeše a Signora Kartáče. Ostatní opravdu beznadějně vyprodáno. A jak to nakonec dopadlo? Viděli jsme nejen skvěle zazpívané a zahrané komedie Il Signor Bruschino a Cesta do Remeše, ale taky koncertně Tancreda, přesto že ho hráli jenom jednou! Jak je to možné? Chytré vedení festivalu totiž  tohle závěrečné koncertní provedení Rossiniho opery přenášelo na hlavní náměstí ve městě. A tak to, co jsme nemohli vidět v divadle, jsme si sedíce na kašně užili stejně krásně, možná dokonce s ještě lepší atmosférou vlastně jen pár metrů od divadla. To byl ten nejlepší zážitek z celého festivalu.Nutno říci, že Italové jsou nadšenci do opery. Náměstí bylo nakonec úplně plné. Lidé přijížděli na kolech a mopedech dlouho před začátkem představení. Sedali si na sedadla pro tyto účely na náměstí instalované i do okolních kaváren. Popíjeli víno, debatovali. Až do okamžiku, než přišel dirigent. Pak celé náměstí jakoby mávnutím kouzelného proutku ztichlo a soustředěně poslouchalo. Vždycky ale jen do burácivého potlesku a křiku bravo, bravissimo, které následovalo na konci každého hudebního čísla. Maminky dokonce okřikovaly i děti, které při áriích běhaly kolem kašny a povykovaly. Každou chvíli se ozývalo Basta, basta!

No prostě autentický zážitek mezi Italy na opeře na náměstí, který se divadlu jen tak nevyrovná. A co víc, viděla jsem konečně i další moji oblíbenkyni, Danielu Barcellonu v titulní roli Tankreda na vlastní oči! A tak i díky tomuto večeru prožitém na kašně přišel opeře na chuť i můj přítel. Ale že si ten Rossini uměl vybrat místo narození! Ať žije Pesaro!
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]