Jak ne-dotančit do Tanzquartier a splynout s obrazy starých mistrů

  1. 1
  2. 2

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (3)

Vídeň je magická… Vídeň je tradicionalistická… Vídeň je konceptuální… S přestávkami zde žiji od roku 2001. Mám tedy své letité zkušenosti. Mám i svůj důvod neodcházet, na druhou stranu proniknout do zdejších kulturně-politických sítí se mi taky zcela nepodařilo.

Tanzquartier – největší taneční scéna v Rakousku – byl otevřen v roce 2001 jako součást komplexu muzeí Mumok, Leopold Museum, dětské ZOOM muzeum a Architekturzentrum Wien. V době svého otevření patřil tento komplex k osmi největším uměleckým centrům na světě.

MuseumsQuartier Vídeň (foto mqw.at)
MuseumsQuartier Vídeň (foto mqw.at)

Umělecké vedení měla v té době Sigrid Gareis, od roku 2009 pak štafetu převzal Walter Heun. Po celou dobu existence Tanzquartier se v podvědomí veřejnosti vznáší otazník – proč Tanzquartier, když se zde tančí minimálně? Opravdová „taneční“ představení, která nemají konceptuální ani experimentální ambice, se tady uvidí jen zřídka. Všechny ty taneční projekty se totiž musí uskutečnit všude jinde, ale ne zde. Otevřeno tu mají pouze velká jména tanečního mainstreamu (Sasha Waltz, Akram Khaan, Sidi Larbi Cherkaoui, Jérôme Bel a spol.), která plní kasu. Tento paradox byl patrný především v prvním období Sigrid Gareis, ale ani nyní zde nemá tuzemský umělec dveře dokořán. Tak jako všude na světě se i zde razí systém produkčních sítí a partnerství, které jednoduše určují, kdo ano, a kdo ne. Nikdo zatím nepřišel na to, jak se otevřeně do produkční stáje dostat.

Dlouho se tak místnímu domu musel vyhýbat i Elio Gervasi, od roku 1987 jeden z největších pionýrů moderního a současného tance, který ve Vídni zakotvil po odchodu z rodné Itálie. Bezmála třicet let prezentuje svou abstraktní architektonicky stavěnou tvorbu na pomezí tance a instalace, vždy okořeněnou o prvky tajemna či absurdity. Na dlouhá léta mu byl domovem renomovaný vídeňský Odeon, kde mohl v reprezentativním pseudoantickém paláci svou tvorbu prezentovat. Svou zkušebnu – Raum 33 – nabízí i začínajícím umělcům k tvorbě či uvádění jejich děl.

O uvedení svého projektu v Tanzquartier se Gervasi ucházel již velice dlouho. S pravidelnou dotací na celoroční činnost patří ve Vídni k nemnoha stálicím, které jsou produkčně za vodou. Nicméně vnitřní tlak dotáhnout to do Tanzquartier byl v jeho práci po léta všudypřítomný. Jeho práce však doposud bohužel (či snad bohudík) pracovala s pohybem jako estetickou formou, vystavěnou na taneční preciznosti a především technice – základy klasické, moderní, vrchol současné. Tento výchozí aspekt tedy nedával doposud příliš mnoho možností, jak zaujmout mocné z Tanzquartier Wien.

V podstatě již od roku 2014 pracoval na současném projektu What kind of animal is? Měnil však koncept i tanečníky. Hledal sám sebe. Je velmi zvláštní, i když ne ojedinělé, že choreograf uvádí několik podob svého představení stále pod stejným názvem, i když se sobě nepodobají ani vlastní formou, ani polovinou obsazení, což především v případě Gervasiho hraje obrovskou roli. Kroky tady totiž staví z 99 procent sám tanečník. Jednotlivé sekvence pak choreograf pocitově, instinktivně zasazuje do prostoru, o který tu jde především. Pohyb a jeho vztah k prostoru. O hudbu, kostým (stejné kostýmy se objevují již v třetí produkci za sebou), sdělovanou myšlenku či filozofii už méně. Tanec tu však stál vždy na prvním místě, což v Tanzquartier Wien pouze v jeho názvu. Zde vítězí po dlouhá léta koncept.

Poslední verze Gervasiho projektu tedy konečně našla svou premiéru 11.–13. prosince v Tanzquartier Wien. Čtyři ženy a jeden muž zde na prázdném jevišti s bílým projekčním plátnem v zádech skicují sociální mikroprocesy, formy bytí a způsoby přijímání se.

Elio Gervasi: What kind of animal? (foto archiv autora)
Elio Gervasi: What kind of animal? (foto archiv autora)

Ne vzdálené rituálům zvířat a jejich makrosvětům. Formy doteků, reakcí na ně, souznění či disharmonie tu v choreograficky řízeném chaosu vyplňují prostor po necelých 50 minut. Tanečníci se bravurně pohybují na hraně fixované improvizace a přesně udržovaných pohybových vazeb. Pohybový materiál není sourodý, ani nemůže být, je tvořen každým z nich. To ale není překážkou. Jde tu o individuality v davu, sociální studii člověka-zvířete. Pohybový tok má vystavěnou dynamiku. Je zřejmé, že choreograf má cit pro míru divákovy schopnosti udržet pozornost. Je radost pozorovat pětici tanečníků, kteří mají své tělo pod kontrolou a přitom se snaží „let go“. Je nutné dodat, že věkem (zkušeností) jde až na jednu výjimku o tanečníky 25 plus. Jejich působení na diváka je tedy vesměs fyzické. Na minimalismus či interpretaci něčeho se tady nehraje. Autenticita je trošku matná, přidušená.

Celý večer má pouze jeden háček. Z díla šedesátiletého Gervasiho zmizelo tajemství a absurdita. Zůstala jen perfektní pohybová struktura sociálního chaosu v rukou mladých, technicky disponovaných individualit. S nedobrovolným odchodem Gervasiho múzy Leonie Wahl se jakoby vytratila Gervasiho pupeční šňůra k sobě samému. Je tu patrná proměna v podobě mladé krve, ale jako by vnitřní touha dobýt vídeňskou mekku současného tance zastřela tvůrčí rukopis tohoto geniálního choreografického chameleona.

Celé to však ve své komplexnosti poukazuje na jeden mezinárodně všudypřítomný fakt, že ve snaze dosáhnout rezidenčních jistot není radno zaprodat svou uměleckou duši.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář