Jak se dělá (nejen) silvestrovský koncert

28.12.2009 01:00 Redakce

Je to pro našince pořád tak trochu netradiční zakončení roku jít na Silvestra na koncert. Na druhou stranu – je to ale také tak trochu netradiční zakončení roku jít na Silvestra hrát. Co takový koncert v poslední den roku vůbec obnáší? Je to hodně těžké dát o Silvestru hudebníky dohromady? Zdaleka nejen o tom je náš následující rozhovor. Rozhovor s generální manažerkou souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 Veronikou Hyksovou, prakticky pár hodin před letošním silvestrovským podvečerním koncertem v pražském kostele sv. Šimona a Judy, kde bude na programu Bachova slavná Mše h moll.

Proč koncert zrovna na Silvestra? V posledních letech bylo – co se koncertů týče – pokaždé v poslední den v roce z čeho vybírat. Jste si jisti, že budete mít plno?

Věřím, že ano! Projdete-li si letošní nabídku, srdce milovníka hudby a potencionálního návštěvníka koncertů příliš z čeho vybírat nemá. Jde také o repertoár a samozřejmě o interprety. Bachovu Mši h moll, kterou provedeme 31. 12. od 17 hodin v kostele svatého Šimona a Judy v Dušní ulici, nemáme v Praze to potěšení tak často slyšet. Naše poslední pražské provedení nás vrací na Pražské jaro 2005! Nevzpomínám si v nedávné době na další… Collegium 1704 si během krátké doby získalo v Praze své věrné publikum, jehož řady se stále rozšiřují. Potvrzují to koncerty Hudebního mostu Praha – Drážďany, stejně jako vyprodané koncerty a „standing ovations“ na festivalu Pražské jaro nebo úspěšné reprízy Händelova Rinalda na scéně Stavovského divadla. Bachova hudba, s níž máte možnost překročit ze starého do nového roku, to je spíše záviděníhodný průvodce, nemyslíte?

Není to přece jen obtížnější dávat dohromady účinkující, aby 31. prosince přišli „do práce“?

To máte jako s vařením. Není to nuda po 365té v roce si dát večeři? Není! Za podmínky, že vám ji servíruje prvotřídní šéfkuchař a vybere si k tomu lahůdkový recept a nejlepší ingredience. A to právě zakladatel a dirigent Collegia 1704 & Collegia Vocale 1704 Václav Luks umí skvěle: vybrat si vynikající interprety, nádherné dílo a „vdechnout“ společnému provedení nezapomenutelnou chuť nepostrádající momenty intimní spirituality a zářivé životné radosti. Každý gurmán si přijde na své. Račte vstoupit, dámy a pánové, hostina je připravena!

Budete mít po koncertě nějaký řekněme „firemní“ přípitek?

Jistě! I když tomu neříkáme firemní přípitek v uzavřené společnosti. Naopak, jde o milou příležitost setkat se s našimi posluchači i po koncertě a prodloužit si příjemně strávené chvíle i mimo koncertní sál, k čemuž kapka lahodného moku jistě přijde vhod.

Co všechno to vůbec obnáší, aby se koncert – ať už se koná na Silvestra či jindy – mohl uskutečnit? Co všechno je třeba zařídit a co z toho je nejobtížnější?

Co všechno k tomu potřebujete? Především víru v jedinečnost a neopakovatelnost toho, co děláte, potažmo „světu“ nabízíte. To je světlo, které vede vaši loď. Každá loď má svého kapitána, který vidí za obzor a udává směr, loď samotnou, dobře stavěnou – v našem případě orchestr a vokální ansámbl – a potom posádku námořníků, co se nevzdají – tedy produkční tým. Ten musí umět napnout plachty, aby loď letěla kupředu, vyhnout se skalám i mělčině. Zní to možná jako dobrodružství z verneovky, ale dobrodružství to je a příběh v určité chvíli nepostrádá ani nalezení pokladu! Méně poeticky řečeno to znamená – za předpokladu, že máte prvotřídní ansámbl, šéfa s jedinečnými ideami a cílem a schopnostmi za obojím jít – najít finance, vhodné místo k uspořádání koncertu, dát všemu dobrý „timing“ a v neposlední řadě zajistit, aby se naši posluchači o koncertě dozvěděli. Jedno není bez druhého. Bez skvělého ansámblu neuděláte vůbec nic, bez financí dobrou propagaci, bez propagace nepřijdou ani posluchači ani se nezvýší možnost získání dalších partnerů, kteří umožňují realizaci vašich idejí. Stejně tak vysoká úroveň vám otevírá dvířka nezbytných grantových řízení. Nejobtížnější je vydržet první roky a po nich všechny ostatní! :-)

Pokud jde o koncert zahraniční, co k tomu ještě přibývá navíc?

V zahraničí, pokud se nejedná o drážďanskou část koncertní cyklus Collegia 1704 „Hudební most Praha – Drážďany“, přibývá samozřejmě jednání s partnerem – festivalem, operním domem aj. – o programu, financích, nahrávání, dopravě a ubytování, uzavírání smluv a tak dále… A pokud se všechno podaří připravit „na papíře“, přichází chvíle samotné realizace zahrnující škálu improvizačních momentů, kdy na místě řešíte určitou otázku, životně důležitou k tomu, aby vše klaplo a hudebníci, pořadatel a publikum odcházeli s pocitem, že toto byla nádherná akce, úžasný koncertní zážitek a že příště si ho nenecháme ujít.

Jak koordinujete své plány s konkurencí? Určitě si i na to musíte dávat pozor – máte své „špiony“?

Domnívám se, že svět „staré hudby“ funguje spíše na bázi kolegiality než konkurence a jistá koordinovanost na malé české scéně není na škodu. Cílem každého souboru je najít svou nezaměnitelnou podobu, výraz, zvuk, temperament a barvu, dát svým provedením punc jedinečnosti. To se Václavu Luksovi a oběma Collegiím 1704 výtečně daří. Velkou devizou z dlouhodobého hlediska je právě ona svěžest, náboj, maximální nasazení a vysoká kvalita provedení od koncertů po operu. Po závěrečném koncertě francouzského festivalu v Pontoise, kde jsme v říjnu letošního roku provedli Händelovo římské oratorium La Resurrezione (Vzkříšení), mě potěšila slova jeho ředitele Patricka Lhotelliera: „Znám mnoho ansámblů, které nastoupily a oslnily novou, svěží interpretací, entusiasmem a energií. Avšak jen málo z nich si toto vše dovede udržet po dlouhé roky, většina sklouzne do „rutiny“ a každodennosti, protože výjimečnost stojí mnoho úsilí. Collegium 1704 je v tomto zářivým příkladem, je to dar, ten si držte!“.

Nejkurióznější situace, jakou jste jako hlavní manažerka uměleckého souboru musela řešit?

Zatím jsem jich mnoho neřešila, nebo jsem je zapomněla! Legrační mi přišlo, to bylo ještě před mým působením v Collegiu 1704, když jakýsi pán v zápalu boje u pásu vyplivujícího na pařížském letišti zavazadla si zcela klidně odfrčel s kufrem našeho muzikanta a notami na večerní koncert. Dohnat se ho podařilo na druhém konci Paříže. Že se to vůbec podařilo, je samo o sobě kuriózní. Teď se tomu smějeme, ale měli jsme na chvíli malou dušičku. Šlo o prestižní komorní koncert za účasti ambasadora a já navíc byla v Praze, nemohla jsem cestovat s ansámblem, takže se to řešilo po telefonu, a jen díky absolutnímu přesvědčení dotyčného hudebníka či jinému zázraku nespadl řemen.

Co vám ta práce vůbec dává? Co je na ní nejtěžší a co na ní máte nejraději? A určitě je i něco, do čeho se Vám zase až tak moc nechce…

Jsem idealista a taky maximalista. Co není na hranici možného, to mě těžko uspokojí. Věřím v jedinečnost Collegia 1704 a tisíce výzev při hledání a realizaci koncertů je pro mě všestrannou inspirací.
Nejtěžší je nepřestat se dívat dopředu. Pracuju s tím, co nikdo nevidí a ani nemá vidět. Všechno musí fungovat. Čím víc stroj funguje, tím míň si uvědomujete, co všechno drží věci v pohybu. Není to vždycky legrace…
Nejšťastnější jsem při koncertech, když se daří, muzikanti a zpěváci jedou na maximum, jeden hraje na druhého a slyšíte i vidíte nesmírnou a někdy až divokou radostnost, jindy absolutní ponoření do každého tónu. To jsou momenty, které vám dolévají sílu na mnoho dalších dní. Manažer vlastně funguje podobně jako muzikant. Potřebuje být spojen se svými hudebníky, alespoň v těchto „letmých“ okamžicích, i když navenek zůstává stále v pozadí a jakoby mimo hru.
Nerada? Hmm… Strašně nerada kupčím a smlouvám. Pocit, že někdy nemohu svým muzikantům nabídnout ty nejlepší podmínky anebo více skvělých koncertů, a že musíme mluvit o „koruně“, mě drtí a beru to jako svou prohru. To jsou moje malé – velké boje, které jsou naštěstí jen menší součástí naší hudební existence. Pozitiv je drtivá většina, daří se hrát na prestižních pódiích doma i v zahraničí, především ve Francii, kam jsme pravidelně zváni na největší „starohudební“ i jiné festivaly, realizujeme operní i činoherní projekty a koncerty v Národním divadle… jedeme vpřed a můžeme si jen přát, aby nám to vydrželo!