Jak se soutěží na varhany aneb Náš Pavel Svoboda zabodoval v Lipsku

Tento týden přinesl také jednu skvělou zprávu ze zahraničí, z níž může mít radost nejeden Čech, zvlášť pak ten, kdo má k takzvané vážné hudbě blízko. Náš letos teprve pětadvacetiletý varhaník Pavel Svoboda, stále ještě student HAMU (ale od loňska také třeba zakladatel Mezinárodního hudebního festivalu F.L.Věka v Dobrušce) výrazně zabodoval na prestižní bachovské soutěži v Lipsku, když se v ostré mezinárodní konkurenci bezmála tří desítek varhaníků probojoval až do semifinále.
Hned zkraje: prosím, představte mezinárodní bachovskou soutěž Internationaler Johann-Sebastian-Bach-Wettbewerb, Alespoň ve stručnosti její historii, obory ve kterých se soutěží, počet a národnostní složení soutěžících, ale i její mezinárodní význam…

Bachova soutěž v Lipsku se koná od roku 1950, střídají se různé obory (nejčastěji zpěv, housle, violoncello, klavír, varhany, cembalo); v oboru varhany to byla myslím úplně první soutěží na světě. Letos to byly kategorie zpěv, varhany a violoncello nebo barokní violoncello, věkový limit je šestnáct až dvaatřicet let a národností je nespočet…

Co vás přivedlo k tomu se do soutěže přihlásit? Byla to vaše vlastní iniciativa nebo vás někdo „popostrčil“? A jaké jsou vůbec soutěžní podmínky?

Krom studia varhan na AMU mám řadu dalších činností… a tak jednou za čas se do nějaké soutěže přihlásím, protože mě to donutí udělat požadovaný program (tady konkrétně přes tři a půl hodiny hudby) ke konkrétnímu datu skutečně důkladně. Varhany mám hrozně moc rád a všichni víme, že skladby Johanna Sebastiana Bacha jsou tak geniální a nedostižné, že si zaslouží být prováděny s určitou hloubkou… Samozřejmě by tak nějak “prošlo“ naučit se jednoho Bacha za semestr, udělat zkoušky a “holit“ v Praze turistické koncerty s Toccatou d moll a Ave Maria pořád dokola. Ale to já teda dělat nechci, pokud nemusím. Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl… jak říkal Jan Werich. Věci by se prostě měly dělat pořádně a k tomu mi myslím ta soutěž letos pomohla.

Jak samotná soutěž probíhala? Jak hodně při téhle soutěži záleží na tom, co člověk skutečně předvede, a jak hodně na štěstí, náhodě? Co porota hodnotí?

V únoru 2012 se muselo odeslat DVD s nesestříhaným asi půlhodinovým programem, z těchto DVD pak bylo vybráno asi třicet lidí do samotné čtyřkolové soutěže, kde předsedou poroty byl Ton Koopman. Na náhodu se asi spoléhat nedá. Neznám přesná kritéria, podle kterých porota hodnotí, ale mám pocit, že kromě špičkového hudebního a osobitého výkonu se poslední dobou – u varhan více než u kteréhokoliv jiného nástroje – hodnotí, zda interpret zdůrazní své znalosti a okolnosti vzniku konkrétní skladby. Zjednodušeně řečeno: například hraji skladbu na nějaký rejstřík (autor žádný rejstřík nepředepsal), skutečně se mi to tak líbí, zní to tak na daném nástroji nejlépe a tak ho použiju. Potom přijde nějaký hudební vědec a tvrdí, že není prokázáno, že mnou použitý rejstřík se v době vzniku skladby nacházel na nástrojích, ke kterým měl autor přístup. Tudíž se můžeme domnívat, že skladatel ten rejstřík v té době neznal a proto není “stylové“ ho dnes používat… To nemám rád, ale samozřejmě se tak nechovají všichni porotci a ono se to pak nějak zprůměruje.

Jak moc jste soutěžním typem? Co vy a nervozita?

Více méně jsem to už naznačil, takže – spíše ne. Vedou mě k tomu spíše pragmatické důvody, než že bych chtěl nad někým vítězit… Spíš než nervozita je to pocit takové zodpovědnosti a také koncentrace.

Nejednoho laika určitě napadne i to, jak to je vlastně v případě varhan se zvyknutím si na ten který konkrétní nástroj? Jak jednoduché či složité je ty které varhany si „osahat“, „ohrát“, sžít se s nimi?

Skvělá otázka, protože na tom byla právě celá soutěž postavena. První kolo se konalo na velmi citlivý nástroj v sále Hochschule für Musik v Lipsku, na přípravu dostal každý devadesát minut. Druhé kolo se konalo v asi šedesát kilometrů vzdáleném Naumburgu, kde je v St. Wenzelskirche skutečně obrovský nástroj z roku 1724. Na tento nástroj se hrál hodinový program (!) a cvičit a registrovat jsem tam mohl pouze dvě a čtvrt hodiny. Času na přípravu bylo málo, ale hrát tam byla radost, když se hraje na pleno, všechno duní… Třetí koly bylo ve vesničce Störmthal vedle Lipska, s tímto jednomanuálovým nástrojem zde Bach prováděl i své kantáty. Krásný nástroj s originálním laděním. Paráda.

Co konkrétně jste hrál a jak jste byl sám se sebou a se svým konečným umístěním spokojen?

Předem jsem si říkal, že kdybych se měl vsadit, vsadil bych jen na postup z prvního kola do druhého. To není podceňování, ale znalost reality a okolností. Snad to nebude znít namyšleně, ale s postupem do třetího kola mezi šest nejlepších jsem spokojen.

Souvisí to i s předchozí otázkou, protože účastníci z Německa – do čtvrtého kola postoupili jen tři právě z Německa –  si mohou soutěžní nástroje snáze předem vyzkoušet a naregistrovat… Opačná situace nastává třeba na Pražském jaru, kde jsou v obrovské výhodě Češi, kteří nástroje znají.

Možná až příliš lapidární a provokativní otázka: K čemu vůbec je účast v takovéhle soutěži dobrá? Co vám dala?

Stejně jako v jiných soutěžích. Posunulo mě to o kus dál v mém repertoáru, zašel jsem na kafe s Tonem Koopmanem (sranda…), mám pár nových známých z řad soutěžících a podíval jsem se po Německu. Utratil jsem tam taky dost peněz, tyhle dlouhé soutěže jsou nákladná věc – hotel, jídlo, cesty, poplatky…. Třeba to lehce pomůže ekonomice EUJ Každopádně velká zkušenost.

Vrátil jste se domů hodně unavený? Jak se chystáte strávit léto?

Unavený asi ano, konečně se pořádně vyspím… – A v létě? Za dva týdny se budu ženit, potom dovolená a během srpna zase začínají koncerty. Na všechno se těším!

Díky za rozhovor, vše dobré nejen ve vaší profesi!

www.bach-wettbewerb-leipzig.de
www.varhanik.cz

Ptal se Vít Dvořák

Související články


Napsat komentář