Jak v Paříži zahájili Massenetův rok

  1. 1
  2. 2

Sté výročí úmrtí významného skladatele Julese Masseneta, který byl na přelomu 19. a 20. století ikonou francouzské opery, si metropole kromě výstavy La Belle Époque de Massenet, zpřístupněné již v polovině prosince v Palais Garnier, připomněla také novou insenací jedné ze stěžejních skladatelových oper – Manon.

Předpokládám, že v zemi Vítězslava Nezvala nebude těm, kdo se o problematiku zajímají, nutné líčit děj opery, která s některými odchylkami zpracovává tutéž předlohu jako Nezval – román abbé Prévosta Les Aventures du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut. Proto jen několik zajímavostí.

Jistě každý ví o opeře, kterou na stejné téma zkomponoval Puccini devět let po Massenetovi. Už méně známá je Manon Lescaut, opera od Daniela Esprita Aubera, zkomponovaná rovněž dle Prévostovy novely plných osmadvacet let před Massenetem. Náš skladatel ve svém díle potlačil či zmírnil řadu epizod, které by mohly popudit tehdejšího prudérního diváka.

Tak jako v dalších svých operách (Thais, Sapho) podává i zde Massenet portrét lehkomyslné frivolní ženy (podivuhodná Sfinga, skutečná Siréna – 4. jednání). Došlo zde k zajímavé paralele: první titulní představitelka Manon, Marie Heilbron, která v té době již ukončila svou kariéru operní pěvkyně a nudila se v roli vdané paničky, rozrušeně požadovala po autorovi obsazení do titulní role s poukazem na partituru, že „přesně toto“ je její život. Roli dostala a také přispěla k tomu, že se Massenet stal na sklonku 19. století prvořadou veličinou francouzské opery, kterou si všichni předcházeli.

Pro nové provedení díla, které mělo devadesát let domovské právo v Komické opeře a na scénu Národní opery (tehdy ještě v paláci Garnier) se dostalo až roce. 1974, zvolil ředitel Joel Operu Bastille, ačkoliv je ze zkušenosti známo, že pro tento lyrický kus je komornější Garnier vhodnějším prostředím. Pokud by vůbec nebylo moudřejší přidržet se tradice a uchýlit se stejně jako při oslavě stého výročí díla tam, kde se zrodilo – do Komické opery.

Podstatně závažnějším omylem než volba scény byla ovšem volba realizačního týmu, jmenovitě Coline Serreau, původně filmové tvůrkyně, která se na operní scéně dosud uvedla dvěmi nejednotně přijatými inscenacemi. Na plakátech vypadala první premiéra roku 2012 impozantně, a tak nepřekvapilo, že v hledišti nezbylo jediné volné místo. Ale papírové předpoklady se nesplnily.I když nemohu pominout, co vcelku shodně o slavnostní premiéře soudí média („Manon zmasakrována v Bastille“ – Le Figaro, „Coline Serreau zakopla o Manon“ – Le Monde, „Masakr v pařížské Opeře“ – Webthea), podám o této události vlastní zprávu.

Scéna je v každém ze šesti obrazů jiná, pseudorealistická, stylově roztříštěná a neopodstatněně opulentní. Téměř nevyužitá balustráda připomínající jakýsi most ve Florencii, z níž vede obloukovité barokní schodiště, na jehož úpatí se odehrává většina dění prvního aktu, znázorňuje zájezdní hostinec v Amiensu. Chudá podkrovní studentská mansarda ve druhém aktu. Cours-la-Reine, jeden z markantů Paříže, promenáda vedoucí kolem Velkého a Malého paláce, je režisérkou ztvárněna jako interiér tropického skleníku ve stylu Oranžérie, kterému dominují předimenzované bujné banánovníky. Následuje nepřesná replika kostela Saint -Sulpice. Herna ve čtvrtém dějství je doupě situované pod balustrádou se schodištěm připojeným oproti prvnímu dějství v obráceném gardu. Dějištěm finálního aktu je odpadovým papírem posetá pustá krajina připomínající předhůří severoafrického Atlasu, v němž sněží. Neoriginální aranžmá je ideově prázdné a určitě si nezasluhuje takovou finanční a časovou investici – dlouhé čekání na nepřínosnou změnu scény mezi jednotlivými obrazy je iritující.Serreau má na srdci zřejmě jedinou věc: zprostředkovat divákovi revoluční poznatek, že téma, které pojednává Massenetovo / Meilhacovo / Gilleovo  (a původně Prévostovo) dílo, je nadčasové. Aby tuto nadčasovost dokumentovala, uchyluje se k promíchávání stylů a epoch. K tomu, kromě zmíněných architektonických prostředků, používá kostýmy a rekvizity. A tak pod barokním (nebo rokokovým?) schodištěm stojí kompars v kostýmech z období italské renesance, obklopující Guillota de Morfontaine v šlechtickém rokokovém úboru a paruce. Malý autobus Greyhound ročník 1940 vyloží cestující v kostýmech z předrevolučního období. Mezi nimi Manon v cudném šatu dívek chudších vrstev poloviny 19. století, na kterou čeká bratranec Lescaut, pankáč s vygelovaným kohoutím hřebínkem vlasů, oblečený ve stylu sado-maso, s řemeny a cvočky. Místo číšníků obsluhují v hostinci závozníci v džínách a tričku, kteří z velkého nákupního vozíku z Bon Marché házejí hostům hotovky a pivo v kartonech. Manon, o níž hostinský sděluje, že odjela „v pánově kočáru“, odfrčela s rytířem Des Grieux do Paříže na péráku ze čtyřicátých let, který oslňuje diváka ostrým světlem čelního reflektoru. Na Cours-la-Reine, přemístěném od náměstí Svornosti do skleníku, se promenují svalnatí transvestité v baletních sukénkách. Sbor devótních žen s misály v rukou, chválících hloubku kázání pátera Des Grieux, doprovází křepčení skupiny devíti děv v křiklavě barevných šatech (hippies?), které krouží mezi sloupy kostela Saint-Sulpice na kolečkových bruslích (sic!!). V herně – salonu paláce Transylvanie je spousta komparsu, mezi jinými nebezpečně vyhlížející hejskové v typickém oblečení řadového mafiána z éry prohibice a taky skupina karibských pirátů ze 17. století s rudými čapkami. Dojem strašlivé režijní slátaniny pak už jen dokresluje skupina ozbrojenců v současných uniformách zásahových jednotek CRS, kteří zatknou Manon koncem čtvrtého dějství, aby ji v pátém předali římským legionářům s oštěpy a štíty, kteří se potácejí vyčerpáním ještě hůř než zástup galejnic…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Massenet: Manon (Paříž)

 

Související články


Napsat komentář