Jakmile se ztratí ideály, tak potom už nevím

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (94)

Ivan Medek„… Nemít v tělese vyšší mravní cíl, maximální zájem o umělecký projev, jemuž dovedu obětovat maximum, i to, co je mimo povinnost, mimo úvazek – to bych byl nešťastný!“ Říká Josef Veselka, sbormistr Pražského filharmonického sboru, na konci rozhovoru s Ivanem Medkem v únoru 1970.

Během interview, které vysílal Československý rozhlas při příležitosti sbormistrových šedesátin, se Josef Veselka a Ivan Medek dotkli důležitých sborových i obecně hudebních témat. Jak se utváří individualita uměleckého tělesa? Mají mít všichni sboroví zpěváci stejné hlasové školení? Kde a hlavně jakým způsobem by měl pracovat začínající sbormistr?

V závěrečné části byla řeč o vztahu amatérských a profesionálních sborových těles, respektive tělesa – protože jsme v době, kdy je Pražský filharmonický sbor jediným samostatným profesionálním pěveckým tělesem v Československu. A jednou z věcí, na které je podle Josefa Veselky třeba navazovat, je nadšení, amatérským zpěvákům přirozené. Ale co ve chvíli, kdy se nadšený zpěvák vyškolí a stane zaměstnancem?

Josef Veselka říká, že by byl nešťastný, kdyby musel dát za pravdu těm, kteří si myslí, že profesionální pěvec má zájem pouze na tom, aby se moc nezkoušelo a co za to dostane. Ale přiznává, že s něčím takovým se potkává a musí s tím velmi prudce bojovat. A je šťastný, že v Pražském filharmonickém sboru to vybojoval.

„Když jde o věc, když je potřeba něco připravovat a je nedostatek času, pak se nedíváme na hodiny. Pak se nedíváme, jestli děláme jednu nebo dvě frekvence denně. A nikdy jsem nenašel nepochopení. To udržuje těleso při životě. Pakliže mu zevšední ideály, jakmile těleso ideály ztratí, tak potom už nevím. Myslím si, že nedovede vytvořit ryzí, pravé umělecké hodnoty.“
***
Ivan Medek: Myslím, že i když se jednou třeba dostaneme k tomu, že u nás budeme mít profesionálních sborů víc, přesto budeme vždy potřebovat to široké zázemí v amatérském zpívání. Bez toho by to asi nebylo možné.

Josef Veselka: Ještě bych doplnil, že čím vyšší průměr a nadprůměr amatérských těles, tím větší předpoklady pro umělecký rozvoj profesionálních těles. O tom není pochyb.

Josef Veselka a Georges Prêtre (archiv)
Josef Veselka a Georges Prêtre (archiv)

Ivan Medek: A to se dostáváme k otázce tradic. U nás existují určité moc krásné tradice sborového zpívání, které jsou nejenom umělecké. Mají také národně obrozenecký a uvědomovací charakter, už v minulém století a koneckonců i v našem. A z těchto tradic roste současná úroveň, která je přes ně stále znovu a znovu obnovovaná. Protože tradice je to, co se nejenom převezme, ale co se pořád a znovu dělá. Jak bys charakterizoval tuto linii a zároveň práci sbormistra s moderním souborem u nás, navazujícím právě na to, co předcházelo?

Josef Veselka: To je otázka velice ošemetná a nepopulární. Pokud rozumím přesně, podstata spočívá v tom, abych vylíčil nebo vytyčil úkoly amatérského zpěvu ve srovnání s úkoly profesionálního zpěvu…

Ivan Medek: … Anebo také: Co může dnešní profesionální práce čerpat z té minulosti amatérské?

Josef Veselka: Přiznáváš k tomu, že profesionální práce je dnes na vyšším stupni než ta amatérská?

Ivan Medek: Pochopitelně. O tom není vůbec sporu. Ale především se zásadně liší podstatou své práce, to jest tou denní prací.

Josef Veselka: Já dělám práci stále dvojí. Jednak jako profesionál u Pražského filharmonického sboru, jednak jako sbormistr amatérského Moravanu. Takže vidím markantní rozdíly. Práce v profesionálním tělese je náročnější, ale v určitém smyslu i jednodušší. Právě tou denní prací, právě proto, že dnes požadujeme od profesionálního tělesa, aby soustřeďovalo školené pěvce. My například do Pražského filharmonického sboru nemůžeme přijmout někoho – snad kromě nějakých výjimek – kdo nemá absolutorium konzervatoře nebo vysoké školy. A pochopitelně s lidmi, kteří mají široké vzdělání hudební, je práce bezpečnější.

Pražské jaro - Pražský filharmonický sbor (zdroj PFS)
Pražské jaro – Pražský filharmonický sbor (zdroj PFS)

Ale to ještě není odpověď na tvoji otázku. Do jaké míry mohou profesionální tělesa navazovat a čerpat z té práce tradiční. Já myslím, že ve všem, po všech stránkách, řekněme i v tom nadšení, v lásce ke zpěvu. Já bych nechtěl, a to jsou ideové věci…

Ivan Medek: … Ano, to je otázka, na kterou jsem se právě chtěl zeptat, a doufal jsem, že se k ní dostaneš. Podívej se: lidé se scházeli proto, aby si zazpívali a aby si pak třeba mohli v přestávce popovídat. A vlastně to dělali všechno proto, že z toho měli radost. Měli radost z toho, že se mohou vzájemně scházet a že si mohou zazpívat. Trošku jiná situace je, když někdo absolvuje konzervatoř nebo akademii, udělá konkurz a stane se zaměstnancem.

Josef Veselka: Já bych byl nešťastný, kdybych přiznal pravdu tomu, kdo se domnívá, že profesionální pěvec má zájem jedině na tom, aby se moc nezkoušelo, co za to dostane – a umělecký výsledek, ten je podružný. Mimochodem s touto otázkou se setkávám velice často a velice prudce s ní musím bojovat.

Je samozřejmé, že profesionální pěvec má zájem, aby byl existenčně zabezpečen. To konečně máme všichni, to je běžná věc. Ovšem nemít v tělese vyšší mravní cíl, maximální zájem o umělecký projev, jemuž dovedu obětovat maximum, i to, co je mimo povinnost, mimo úvazek, to bych byl nešťastný! A jsem šťasten, že jsem toho v našem filharmonickém sboru dosáhl. Když jde o věc, když je potřeba něco připravovat a je nedostatek času, pak se nedíváme na hodiny. Pak se nedíváme, jestli děláme jednu nebo dvě frekvence denně. A nikdy jsem nenašel nepochopení. To udržuje těleso při životě. Pakliže mu zevšední ideály, jakmile těleso ideály ztratí, tak potom už nevím. Myslím si, že nedovede vytvořit ryzí, pravé umělecké hodnoty.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář