Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    30.5.2011 00:00 Redakce

Pětadvacet let v baletu už opravdu hodně znamená. Přesně tak dlouho už znají brněnští diváci primabalerínu Janu Přibylovou (1968), která – až na jednu sezonu strávenou v Hannoveru – zasvětila celou svoji dosavadní taneční kariéru právě moravské metropoli. Absolventka Hudební a taneční školy Praha (1986), držitelka nejednoho významného ocenění , představitelka snad všech významných rolí klasického baletního odkazu, ke kterému – jak sama přiznává – inklinuje především. Svoji profesi miluje, ale neméně pro ni znamená i její rodina.

Ani se tomu nechce věřit, že v brněnském baletu působíte už čtvrtstoletí. Jak rychle vám to uteklo? A je to záměr nebo náhoda, že jste Brnu zůstala tak dlouho věrná?

Uteklo mi to velmi rychle, ale má to dvě protichůdné stránky. Když se zamyslím a začnu vzpomínat, tak se mi začnou vybavovat lidé, kteří procházeli se mnou divadlem a kteří už tady se mnou bohužel nejsou. Událo se toho opravdu mnoho. Ale ta první myšlenka je, že to uteklo jako voda a že jsem nastoupila vloni.

Řekla bych, že to je souhra náhod, protože zahraniční angažmá jsem si zkusila a po roce jsem se těšila domů: na rodinu, přátele, procházky v přírodě a práci tady v divadle. Pak se narodil syn a člověk už tady zapustil kořeny definitivně. Angažmá v Německu byla dobrá zkušenost, ale stačila. Mám ráda bezpečí domova.

Na které momenty ze své dosavadní kariéry vzpomínáte nejraději a na které méně?

Začala bych těmi momenty, na něž vzpomínám méně. Ty jsem přímo vytěsnila ze své paměti a ani o nich nechci mluvit. Jen se mohu zmínit o zraněních, která vás přibrzdí v kariéře. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Asi jsem potřebovala pauzu, podívat se na balet a divadlo z druhé stránky, jakoby zvenku. Člověk měl čas více přemýšlet o interpretaci rolí a o své práci. Nucená pauza – ale ku prospěchu.

Ráda vzpomínám na představení, která se vydařila, kdy jsem cítila souznění s obecenstvem. Potlesk je nejlepší odměna. Ale samozřejmě se mi vybavují i chvilky při zkouškách na danou inscenaci. Vybavují se mi momenty s choreografy, kolegy, partnery. To vše mně hodně dává.

Na to se mi těžko odpovídá, to nemůžu posoudit. To by měl říct někdo jiný. V tancování se odrážejí všechny vlivy, i ty špatné. Z chyb se člověk učí, takže by se forma měla zlepšovat. Teď už hlava ví, jak by to mělo být, ale tělo si nedá tak lehce říct. V tom je balet krutý. Tělesná schránka je omezena věkem.

Jak se za dobu vašeho angažmá brněnský soubor změnil?

Totálně. Stejně tak jako se za ta léta změnila doba a tím logicky i fungování divadla. Jsem tady od roku 1986. Je škoda, že dnes je všechno hlavně o penězích. Ale tak to teď je.

To bychom mohli vzít celý seznam. Měla jsem štěstí na role a tu, která vždy přišla, jsem si oblíbila. Swanilda v Copélii, ta byla první, Giselle, Šeherezáda a všechny ostatní. Tančila jsem krásné role klasického repertoáru, ráda vzpomínám na choreografie Libora Vaculíka – Marie Stuartovna, Carevna Anastázie v Ivanu Hrozném, Esmeralda ve Zvoníkovi. Nemůžu opomenout mistra Ogouna. Na sále při zkouškách jsme společně s ním hledali vyjádření postav. Byla to úžasná tvůrčí práce.

A role nejobtížnější?

To je Odetta-Odilie. Ale současně je i moje nejoblíbenější.

Kterou ze svých současných rolí, resp. představení máte nejraději?

Musím se vrátit k Odettě – Odilii, právě teď se připravuji na Labutí jezero (slavnostní představení dne 15. 6., věnované právě Janě Přibylové, pozn. red.).Jsem fascinována tím, že v hudbě a choreografii nalézám stále něco nového, nové vyjádření emocí gestem, pohybem. Je to nádherná práce. Tančím ji asi od roku 1991. Nemohu opomenout ani Julii v Romeovi a Frigii ve Spartakovi.

Nezalitovala jste někdy, že jste se na řeholi zvanou balet dala?

Byly momenty, kdy ano, ale to byly opravdu kratičké chvilky. Šla bych do toho zas a znovu.

A co váš mimodivadelní život? Pořád ještě jezdíte na vodu? A co vaše láska ke zvířatům? Máte pořád psa?

Ano, stále jezdíme na vodu i na kola, máme rádi přírodu, kde si odpočineme. Opustit město a vyrazit do lesa na houby.. . Máme novou zahrádku a také láska ke zvířatům přetrvává – ano, máme pořád ještě pejska.

Děkujeme za rozhovor, přejeme vše dobré!