Jana Semerádová: Barokní flétna si mě sama vybrala

Její jméno je už po řadu let synonymem pro ohromující zážitky s barokní hudbou 17. a 18. století, pro vzrušující pronikání do jejích jen pramálo prozkoumaných hlubin, ale vlastně též synonymem pro barokní flétnu. Jana Semerádová, absolventka pražské Konzervatoře, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v oboru Teorie a provozovací praxe staré hudby a také absolventka Královské konzervatoře v Den Haagu, je nerozlučně spojena také se souborem Collegium Marianum, v jehož čele stojí už od roku 1999. Právě pod jejím vedením soubor sbírá jedno ocenění a uznání za druhým, a to jak u nás, tak v zahraničí. Aktivní badatelská činnost Jany Semerádové přitom souboru Collegium Marianum umožňuje ze znovuobjevovaného barokního odkazu uvádět nejen čistě koncertní díla, ale také unikátní tvary scénických hudebně-dramatických a tanečních představení. Jana Semerádová také vyučuje hru na barokní příčnou flétnu na Univerzitě Karlově v Praze a vede interpretační kurzy.

V čem všem se vůbec liší barokní flétna od té „běžné“ příčné? Na kterou z nich je obtížnější hra a jak se liší výsledný zvuk?

Pro mne jsou to zcela odlišné nástroje, nejen co se týče materiálu. Liší se také konstrukčně, barokní flétna je vrtána kónicky, moderní cylindricky. Není to tedy pouze dřevo (nejčastěji zimostráz, grenadila, eben, též slonovina), které činí tón barokního „traversa“ lahodným a barevným. Tím ale nechci popřít, že na moderní flétnu nelze hrát barevně. Zkušenost s barokní flétnou však může leckdy pozitivně ovlivnit hru na moderní flétnu, na níž je paradoxně těžší hrát s lehkostí barokní sonáty a koncerty, byť se považuje za „zdokonalenou“.

Jak jste se vy sama k barokní flétně dostala? Proč jste se rozhodla právě pro ni?

Nedá se říci, že bych byla odjakživa fascinována historicky poučenou interpretací. Je pravda, že nás maminka často brala na koncerty a kursy „staré hudby“ a časté domácí muzicírování nám dávalo poznat hudbu od středověku po klasicismus. Možná proto mi přišla barokní flétna jako nejideálnější a nejpřirozenější nástroj k provozování barokního repertoáru. Ale nejdřív jsem se nechala na konzervatoři opájet romantickou a moderní hudbou, abych postupně dozrála k rozhodnutí věnovat se naplno baroku a klasicismu. Vždy mě zajímal původní tvar věcí, etymologie, dějiny umění; jsou to všechno spojené nádoby, které mají bezprostředně vliv i na provozování hudby. A možná že mi též nestačily vyšlapané cesty a mohl v tom být i kus rebelie, té prospěšné, která pomáhá kriticky myslet a nespokojí se s tradovanou interpretací, hledá, ověřuje, a touží jít pořád dál. Spíše než nástroj jsem tedy hledala prostředek jak vyzpívat své životní krédo, abych mohla přirozeně vyjádřit sebe sama a pochopit hudbu minulosti. Nemusela jsem hledat dlouho, barokní flétna si mě sama vybrala.

V čem spočívá takzvaná autentická, poučená interpretace? Či jinak řečeno: Co všechno musí interpretace splňovat, aby se dala takto označit?

Pojem autentická interpretace je možná matoucí. Na jednu stranu totiž mohu hrát autenticky cokoliv a jakkoliv, pokud si za tím budu stát, bude to má vlastní interpretace. Pokud chci takto označit interpretaci staré hudby, mluvím pak o autentickém, původním provozování hudby, tak jak by zněla v době svého vzniku, ale to jaksi nelze. Dobovému provedení se můžeme maximálně přiblížit, ale originál dobového hudebníka vytvořit nedokážeme. Možná bych se tedy přikláněla k označení historicky poučená interpretace staré hudby. Ideálně výstižný a krátký anglický název „Early Music“ nám prostě chybí. Nejsem si jista, zda existují kriteria, podle kterých se můžeme označit za dostatečně historicky poučené interprety, ale pro mne je zásadní rétoričnost a výmluvnost hudebního textu. Nestačí tedy pouze přehrávat kvantum dobového repertoáru, ale je nutné si stále klást otázky a hledat odpovědi; v ikonografii, v hudebních archivech, experimentováním s laděním, zkoušením nástrojů, obsazením orchestru, atd. .

Jak velký zájem je u nás o hru na starých autentických nástrojích, resp. na jejich kopiích? Zdá se, že podobných nadšenců jako jste vy v posledních letech přibývá…

O nadšence nebyla u nás nikdy nouze: v 90. letech se zdejšímu hnutí pro starou hudbu podařilo to, že se z některých nadšenců stali celosvětové špičky a uznávaní specialisté na starou hudbu. Spíše mi přijde, že nynější absolventi konzervatoří nebo akademií, které láká stará hudba, nejsou motivováni k intenzivnímu studiu, necítí potřebu ponořit se do problematiky interpretace, proniknout do tajemství zvuku starého nástroje, např. skrze studium traktátů, dějin hudby, akustiky. Prostě zajímat se o dané období, klást si otázky, kdy, kde, jak, proč. I když jste talentovaný hudebník vybavený technickou zručností, neznamená to, že po pár týdnech vám to půjde i na barokní housle, byť se barokní repertoár zdá být méně obtížný. Zahrát vkusně a přesvědčivě raně barokní madrigal s diminucemi může být mnohem těžší než romantický koncert.

Teď odjinud: Co všechno obnáší vedení souboru Collegium Marianum? Kolik času vám zabere? Nechybí vám pak při aktivní umělecké práci?

Ansámbl je jako manželství. Je to krásný svazek, nezřídka spojený s oběťmi, ale moje láska ke staré hudbě s ním roste pořád. Díky souboru jsem přišla na spoustu krásné a dosud neznámé hudby. Samozřejmě, že většinu času věnuji přípravě, počínaje vymýšlením dramaturgie a programů, bádáním v archivech a přepisováním notového materiálu, komunikací s organizátory, péčí o hudebníky, psaním a překládáním textů, leckdy se musím zabývat i logistikou, a na konci toho kolotoče stojí koncert nebo natáčení. Nemá smysl zde vypočítávat všechny činnosti spojené s vedením souboru, nicméně i poskytování rozhovorů, psaní článků a komunikace s médii zabere nakonec hodně času. Vedle toho mám samozřejmě sólové hraní a vlastní aktivity v zahraničí, jsem dost na cestách a notebook s mailem je mým stálým průvodcem, se kterým trávím svůj volný čas. Takové ideální podmínky k tvořivé umělecké práci jako např. ve Francii bohužel v Čechách nenajdeme. Řeknu-li svým francouzským kolegům, že u nás neexistuje přímá podpora na činnost souboru od města nebo regionu, tak nevěří, že i přesto lze udržet soubor na špičkové úrovni.

Právě dnes vás čeká pod hlavičkou Koncertního jednatelství FOK provedení Caldarova oratoria Magdalena u nohou Kristových. Jak hodně přípravy takové vystoupení vyžaduje? Jaká je aspoň v kostce interpretační historie této partitury?

Magdaléna u nohou Kristových je vyzrálým, kompaktním dílem. Nejsem sama, kdo je řadí mezi jedno z nejkrásnějších barokních oratorií. Zásadní téma, vnitřní konflikt mezi dobrem a zlem, Magdalena prožívající vnitřní boj, který o její duši svádí Nebeská a Pozemská láska, zpracoval Caldara dokonale přesvědčivě. Co árie, to perla: překrásné melodie, které okamžitě utkví v paměti, a barokní afekt dávající prostor k vyjádření emocí, které máme přeci jen s barokním člověkem společné. Stejně jako před deseti lety, kdy jsme poprvé oratorium provedli s Chiarou Banchini, i dnes mne některé árie dokážou rozplakat. Snad jen v hudebním zápisu Caldarova díla vidím více možností, se zpěváky mohu pracovat na detailech spojených s deklamací a rétorikou, uplatním barokní gestiku, která doprovodí a umocní hudební výraz.

Jak se vám podobná díla v Kostele sv. Šimona a Judy hrají? Jaká je tam z vašeho pohledu akustika?

Kostel sv. Šimona a Judy je na provozování oratorií jako stvořený. Barokní mobiliář tvoří ideální kulisu duchovnímu dramatu, tóny vycházející z presbytáře „oživují“ okolní sochy a zpěváky zase inspiruje jejich gestika. Samozřejmě z akustického hlediska se v kostelech nejlépe hraje na kůru. Kostele sv. Šimona a Judy se může pyšnit rozměrným kůrem s krásnými varhany, na kterém si dokážu představit jak provozování velkých mší a motet tak i koncertů. Kdyby se některé produkce konaly na kůru, publikum by sice nevidělo hudebníky před sebou, ale mohlo by si vychutnat bohatý zvuk naplňující celý kostel a odpovídající by původnímu zvuku barokního orchestru. Nakonec by se divák ani nemusel strachovat, že by přišel o podívanou; stačilo by zapojit svou fantazii při pohledu na obrazy a sochy a obraz barokního světa by byl úplný.

Jaké jsou plány vašeho souboru i vaše osobní pro tuto sezonu?

Máme před sebou velmi krásné projekty se zajímavými sólisty, na programech se bude často objevovat Zelenka, Fasch, ale také František Jiránek, kterého jsme letos poprvé představili na Letních slavnostech staré hudby a natočili pro Supraphon. Jsem ráda, že se tento neznámý skladatel dočkal znovuoživení a jeho koncerty byly přijaty s obrovským nadšením. Mám přichystanou i novou „création“, ale to je zatím překvapení. Chceme dále rozvíjet spolupráci se Sergiem Azzolinim a navázat na úspěšné projekty s francouzskými herci a tanečníky. Těším se samozřejmě na cyklus Barokních podvečerů, který dává prostor tvořivosti v uvádění původních, ale i netradičních koncertních a poloscénických projektů (Charpentier s francouzskými herci, Purcell s texty ze Shakespearovy hry, Vivaldi s Marcellovým pamfletem a d.). Podobně tak Letní slavnosti staré hudby uvítají v červenci náš nový projekt se Zelenkovými Sepolcry. Koncerty v cizině budou jako vždy příjemným oživením, zahraniční publikum miluje české muzikanty. Do další sezóny tedy nechybí nadšení ani nápady, snad jen mecenáši, kavalíři umění. Ale jsem optimista a věřím, že kultura se u nás udrží zvláště díky neutuchajícímu nadšení umělců na vysoké úrovni i v době méně příznivé.

Díky za rozhovor!