Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

 

Ústřední postavou opery je – jak jinak – Leoš Janáček. Rázuje po svém dvorku v doprovodu svých žáků, hudebního skladatele, pedagoga a teoretika Viléma Petrželky a muzikologa Ludvíka Kundery. Právě se rozčiluje, protože „nám ministerstvo odepřelo subvenci…“ Kundera lakonicky odpovídá: „Hajzlové.“ Janáček se dále rozohňuje a my si uvědomili, jak jsou některé problémy stále aktuální. Nenechte se ale zmást: nešlo o žádnou moralitu. Iluze domku byla totiž podpořena i přítomností živé havěti, konkrétně psa Čipery a dvou slepic. Jejich loutky vodily zpěvačky, v případě psa neustále rafající a štěkající, v případě slepic kvokající a trousící za sebou exkrementy vtipně představované „bobky“ šlehačky ze spreje. A už nám přítomnou zvěř představuje i Vypravěč a objasňuje další výjimečnost projektu: ještě donedávna byli Janáčkovi psi mezi muzikology tabu. Podobně jako např. Kamila Stösslová nebo Gabriela Horváthová. To už jsem se hlasitě smál i já (a to je co říct). Slepice se nezastavily ani před Mistrovou „lavečkou“, za což dostala vyhubováno chuděra služebná Mařa, neb prý slepice nedostatečně hlídala. Nápěvky její příkré odpovědi pohotový Janáček zaznamenává do svého zápisníku, stejně jako štěkot Čipery. V zápětí přichází Američan Henry Cowell, hudební experimentátor a skladatel, který se na svých cestách Evropou rozhodl navštívit i Janáčka a nabídnout mu členství v Kalifornské společnosti pro soudobou hudbu (kam už mezitím vstoupil např. Krenek nebo Milhaud). Janáček však anglicky mluvícímu hostu nerozumí, snaží se tedy alespoň uplatnit svou němčinu a členství přijímá. Cowell s sebou navíc přiváží ještě jednu zásadní věc – hudební nástroj clastrophone. Helena Havlíková v nedávném Operním panoramatu pointu díla nepředstavila, vzhledem k tomu, že obě představení již proběhla, dovolím si ji uveřejnit: tedy pozor, následuje „SPOILER“. Oním nástrojem je pravítko, kterým se hraje na klavír. Tedy hraje – podle Janáčka spíš buší. To má být (moderní) hudba? Janáček je zděšen: teď bude jeho klavír „zkriplený!“ Čipera z neobvyklých zvuků dostane záchvat a Cowella pokouše. Ten dostane vzteklinu, která ovšem propukne až po letech, až bude poslouchat skladbu svého žáka Johna Cage – a v afektu jej také kousne. Tvůrci opery přichází s pravděpodobnou hypotézou: vzteklina se tak přenesla i na Cage a také u něj se projevila až po letech, když složil skladbu 4´33´´. Závěrečná teze: Od setkání Janáčka s Cowellem má hudba klastry a nikdo si z toho nic nedělá.

Děj operní hříčky (trvá pouhých 35 minut) zní absurdně, ale mohl se odehrát. I když s tou vzteklinou… Tedy: Henry Cowell skutečně existoval a patřil k největším hudebním experimentátorům. Narodil se v roce 1897 v Californii a ve dvacátých letech cestoval po Evropě, kde se seznamoval s moderními hudbou a sám ji na mnoha koncertech provozoval. Jeho metoda klastrů či clusterů (velmi úzký shluk těsně sousedících tónů) nadchla samotného Bartóka. Další jeho specialitou byla hra přímo na struny klavíru, jež inspirovala právě Johna Cage. Ten je autorem dalšího přelomového díla v dějinách hudby – 4´33´´, třívěté skladby určené pro jakýkoliv nástroj nebo soubor, který nevydá jediný zvuk. Opera Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán tak začleňuje Leoše Janáčka do dosud netušených souvislostí (nejen poslední věta je míněna humorně).

 

Neuvěřitelně vtipný je jak samotný děj opery, tak její hudební složka. Dílo zahajuje krátká předehra ve stylu Monteverdiho s recitativem Historica, jenž otevírá starý foliant a konstatuje, že podobně se otevírají i anály hudební avantgardy. Vladimír Richter zde zúročil své bohaté zkušenosti s interpretací staré hudby, jeho naprosto vážný a stylový hlasový projev kontrastoval s přehnanou mimikou a poulením očím, jak se nemohl dočkat, co se z cesty do historie dozvíme. Podobné pseudoraněbarokní recitativy a ritornely přerušovaly tok moderní hudby ve chvílích, kdy se měnila doba děje a pravidelně vyvolávaly pobavení publika. I když jsem se po přečtení textu v katalogu festivalu trochu obával zvuky vyluzující zvířeny, všechny zpěvačky a taktéž loutkoherečky (Hana Škarková, Michaela Jančaříková, Veronika Pacíková) byly skvělé, navíc zaregistrovaly přítomnost velmi malých dětí v sále a soustředily se i na jejich zabavení, takže nejenže nedošlo k narušení představení, ale možná bylo pro hudební divadlo získáno i několik nových obětí. Cholerického Janáčka velmi dobře vystihl Tomáš Krejčí, jistou ustrašenost Kundery a Petrželky Martin Šujan a Aleš Janiga. David Vonšík jako Henry Cowell předvedl svůj měkký a dobře znějící baryton i dobrou výslovnost anglického jazyka. Události a jejich konsekvence pomáhal objasnit sám Miloš Štědroň. Ensemble Opera Diversa a zpěváky spolehlivě a pohotově řídila mladá dirigentka Gabriela Tardonová.

Ačkoliv jsem na tuto krátkou operu čekal v Brně téměř celý den, v žádném případě nelituji. Nejenže jsem se dlouho tak od srdce nezasmál, ale nakonec jsem se opět zamyslel nad některými výboji hudební avantgardy.

 

Na tomto místě bych také rád ocenil výstavu instalovanou v prostorách Janáčkova divadla pojednávající o Arnoldu Schönbergovi a Vasiliji Kandinském. V programu festivalu je i několik děl druhé vídeňské školy, jeden z koncertů byl doprovázen projekcí Schönbergových a Kandinského obrazů a četbou jejich dopisů. Pořadatelem bylo vídeňské Arnold Schönberg Center. Doporučuji jeho návštěvu při cestě do Vídně, v jeho prostorách jsem zhlédl již několik velmi zajímavých výstav. Na internetové stránce www.schoenberg.at provozuje schönbergovské rádio a poslechnout si zde můžete i kompletní Schönbergovo dílo.