Janáček po sicilsku. Orchestra Sinfonica Siciliana Palermo hraje Tarase Bulbu

Janáčkova hudba v palermském divadle Politeama Garibaldi se nijak hudebně nelišila od návštěvy Janáčka od Dunaje na sever. Byla to dramatická hudba, která mi paradoxně poskytla nespočet jemných a procítěných míst. Co ale dávalo koncertu hlavní hodnotu, která doplňovala tu hudební, bylo prostředí okolo, místo, lidé i hudebníci. Zážitek z návštěvy koncertu Sicilského symfonického orchestru v Palermu překonal některá moje očekávání.
Palermo (zdroj commons.wikimedia.org/Flickr/Xerones)

Není příliš obvyklé začínat recenzi koncertu těmito slovy, ale velmi rád bych čtenáři alespoň trochu přiblížil zážitek, který se zde z velké části zakládal i na silném zážitku z prostředí Palerma. Hudba se samozřejmě stala hlavním bodem mého zájmu, vše okolo bylo ale v tomto případě mnohem silnější než návštěva koncertu v leckteré hudební metropoli v pevninské Evropě.

Když jde člověk na koncert v Palermu, musí přitom vnímat nejen reprodukovanou hudbu. Město samo o sobě je velmi zvláštní směsicí předchozích století, temperamentu místních obyvatel a jejich pohledu na život. Ten tady na ostrově plyne tak nějak jinak. Protíná se zde ta obrovská a kulturní historie Sicílie s jistým pocitem rezignace a silným sentimentem. A k tomu všemu ten hluk, ta hlasitá auta, neustálé komentáře posluchačů během koncertu směrem k orchestru. Věc ve Vídni nepřijatelná mi zde paradoxně až tak nevadila a sám jsem v jistém momentu při Tarasu Bulbovi pokynul vedle sedícím a debatujícím dámám, že takto ta hudba měla přesně zaznít.

Teatro Politeama Garibaldi (foto © Franco Lannino / Studio Camera)

Teatro Politeama Garibaldi, kde orchestr sídlí a kde probíhají jeho abonentní koncerty, přesně evokuje město Palermo. Zašlá monumentální neoklasicistní divadelní budova je plná oprýskaných fresek s detaily ze starověkého života, římských, antických i orientálních prvků. Ovšem na své kráse nic neztratila, naopak. Přesně zapadá do mého snu o dnešní sicilské kultuře. Divadlo vzniklo v druhé polovině osmnáctého století jako jistý protipól aristokratického Teatro Massimo a od toho plynula jistá avantgarda a volnost zdejších kulturních počinů.

A přesně takový byl můj zážitek z navštíveného koncertu. Zážitek plný invence, procítěných gest a přívětivé hudební výpovědi. Z programu mne logicky zajímal především Taras Bulba Leoše Janáčka. Následovala Druhá symfonie Jeana Sibelia, úvod večera obstarala symfonická báseň Prélude à laprès-midi d’un faune Clauda Debussyho.

Janáčkova rapsodie pro orchestr je obrovsky silnou a dramatickou kompozicí. I přesto je nesmírně hudebně jemnou a citovou výpovědí v kontextu ryzího Janáčkova osobitého jazyka. Janáček nám zde představuje výňatek z obrazu ukrajinské historie. Osud Tarase Bulby je osudem dramatickým, stejně jako byl i Janáček vždy dramatikem. Tragika se protíná všemi třemi částmi rapsodie. V první zabíjí Taras Bulba syna Andrije vlastním mečem, protože Andrij se z lásky k dceři polského vojvody rozhodne přeběhnout k nepříteli. Ve druhé části je Taras Bulba svědkem popravy druhého syna, zajatého Poláky, a třetí část je vyobrazením smrti Tarase Bulby na hranici, ale také proroctvím o velikosti vlastního národa.

Janáček v Palermu se nijak zásadně nelišil od toho středoevropského. Byla to paradoxně poměrně jemná hra, která nikam nechvátala. V některých místech dramatično gradovalo, ale klid se promítal do všech tří částí. Druhá část byla až hravá, ta poslední svými fanfárami nesmírně přesvědčivá a plná velikosti.

Maestro Duncan Ward je mladým, nastupujícím dirigentem. Jeho silné charisma očividně působilo i na hráče, poměrně skoupými gesty dokázal udržet tento klid i na temperamentních hudebnících. Nelze opominout některé momenty, kdy hra orchestru nedosahovala takové čistoty nebo jednoty. Především smyčce a potom některé dechy nebyly ve své hře tak stoprocentní. Chtěl bych ale, aby čtenář pochopil, že všechny výše popsané zážitky a vjemy z prostředí koncertu dokázaly tyto nedostatky částečně odsunout do pozadí, a proto byl zážitek z návštěvy Orchestra Sinfonica Siciliana tak silný.

Sibeliova Druhá symfonie byla jen doplněním skvělého a dramatického Janáčka. Je to dobře čitelná hudba, jak pro hráče, tak především pro posluchače. Sibelius odmítal programní (Janáčkovu) hudbu. Jeho kompozice jsou především rozvíjením některých hudebních momentů, nevyprávějí žádné obrazy světa. Baladický tón je přítomen i ve Druhé symfonii. Čistá Sibeliova estetika byla dobře pochopena i orchestrem. Ten zvládl změny nálady hudby, nesčetné vrcholy i hlubší polohy zvuku. Strhující a efektní byl závěr symfonie.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Debussy / Janáček / Sibelius
Dirigent: Duncan Ward
Orchestra Sinfonica Siciliana Palermo
11. března 2017 Teatro Politeama Garibaldi Palermo

program:
Claude Debussy: Prélude à l’après-midi d’un faune
Leoš Janáček: Taras Bulba, rapsodia
Jean Sibelius: Sinfonia n.2 in re magg. op.43

www.orchestrasinfonicasiciliana.it

Související články


Napsat komentář