Janáčkova Věc Makropulos v Brazílii a Josef Zedník

Je řada zpráv, které zapadnou, a které přitom za pozornost rozhodně stojí. Před pár dny jsme se dověděli o návratu mladého českého tenoristy Josefa Zedníka z brazilského Rio de Janeira, kde s úspěchem debutoval v Theatro Municipal do Rio de Janeiro s Orquestra Petrobras Sinfonica pod taktovkou Isaaca Karabtchevskeho, a to v hlavní tenorové roli Alberta Gregora Janáčkovy opery Věc Makropulos. Její provedení bylo brazilskou premiérou, kterou obecenstvo odměnilo bouřlivým potleskem a standing ovation, kritika nešetřila velmi příznivým hodnocením.

Tady je náš rozhovor s tenoristou Josefem Zedníkem (31), pořízený pár dnů po návratu z Brazílie.

Nelze nezačít vaším debutem v Theatro Municipal do Rio de Janeiro: Jaký vy sám máte ze svého vystoupení v roli Alberta Gregora pocit? Jaké jsou vaše nejsilnější dojmy?

Divadlo v Riu je překrásné, má skvělou akustiku a vládne tam jakýsi duch inspirace. Zpívali tam snad všichni světoví pěvci. Velmi si vážím pozvání tamními organizátory a práce své agentury, protože v dnešním přeplněném trhu není snadné a běžné získávat takové příležitosti. Usmálo se na mě štěstí, za což děkuji nahoru i všem svým blízkým, kteří mě dlouhá léta podporovali a věřili, že mé snažení má smysl. Role Alberta Gregora mi přirostla k srdci, tím bych rád vyjádřil své pocity ze svého výkonu… Je to velmi specifický part. Gregor totiž není dobrý nebo špatný, milovník či bojovník. Člověk vlastně neví, zda s ním má soucítit nebo ho za své chování vůči Emílii nenávidět. Přesto v něm pučí veliké emoce podpořené fantastickou hudbou Leoše Janáčka.

Můžete prosím podrobněji popsat, jak tamní inscenace Janáčkovy Věci Makropulos vypadala? Jak naročné byly přípravy? A jaký měla ohlas?

Bylo to polokoncertní představení založené zejména na vztazích Emílie Marty, Gregora a barona Prusa. Orchestr byl na pódiu v zadní části. Zpívali jsme a hráli v přední části pódia v kostýmech. Velmi rád vzpomínám na úvodní balet při předehře, kde tanečníci předvedli opravdu skvělý, energický výkon. Při takovém startu nestačíte myslet ani na svou vlastní trému a jste okamžitě vtažen do děje. Vzpomínám si, že jsem sledoval ten úvod s takovým nadšení, že jsem se v jednu chvíli v duchu musel ptát sám sebe: „Ty blázne, jak to, že nemáš trému?!“

Přípravy byly v zásadě hlavně hudební, neboť Janáčkova hudba zaměstnala všechny aktéry naplno. Režie byla stručná, nenáročná. Měl jsem skvělou partnerku v roli Emíle Marty, a to Gun-Brit Barkmin, známou pražskému publiku ze zdejší inscenace Věci Makropulos v Národním divadle.

Přes úskalí Janáčkovy hudby se orchestru Petrobras, díky panu dirigentovi Karabtchevskému, podařilo vše zdárně předložit publiku. Reakce publika byla bouřlivá. Tak, jako v mnoha jiných zemích, ocenilo silnou, vypovídající hudbu a příběh, který osloví každého člověka, který se zabývá smyslem svého života. Standing ovation pro Janáčkovo dílo toho byly důkazem.

S dirigentem Isaacem Karabtchevským

Jak jste se vůbec k této příležitosti dostal?

Janáčkovská „mánie“ začala před cca třemi lety, kdy mi moje agentura nabídla několik provedení Janáčkova Zápisníku zmizelého nejen v České republice, ale i v zahraničí. Tím jsem se dostal k Janáčkovi a zamiloval si ho. Myslím, že jsem si důvěru ale vybojoval zejména svým účinkováním v Mahlerově Písni o Zemi, kterou jsem nastudoval pro Dvořákův Karlovarský podzim v Karlových Varech, a kde je opravdu extrémně vypjatý tenorový part. Ale jak jsem se k této konkrétní příležitosti dostal, by byla otázka spíš pro mou agenturu.

Mnoho českých operních fanoušků ani návštěvníků vás nezná. Jak byste sám popsal svůj hlas?

Ano, je to tak. V českých divadlech jsem měl dosud „štěstí“ jen na malé role. Ale jsem optimista a věřím, že se to změní.
Můj hlas??? Jak na to mám odpovědět a nepůsobit sebestředně??? Pokusím se pouze říci, co se mi dobře zpívá a z toho vyplývá, jaký je můj hlas. Tedy: Janáček, Janáček, Janáček…a Mahler 🙂

Kdo hlavně a proč, resp. čím měl doposud vliv na formování a školení vašeho hlasu? Pokud se nemýlím, stále ještě studujete na HAMU – jak jste se studiem daleko?

Začínal jsem u paní Smolákové-Svolinské, která v příštím měsíci oslaví významné životní jubileum. Ta se z mého hlasu snažila vykřesat zpěv, avšak čas se nedá uspěchat. Přivedla mě ke kráse písňové literatury, kterou sama zpívala nádherně. Nyní jsem ve čtvrtém ročníku HAMU ve třídě paní profesorky Magdalény Hajóssyové, která jako první (po dlouhých letech!!!) pochopila problematiku mého hlasu. Uvolnila mi dechové napětí a vysvětlila mi plasticitu tvoření tónu. Další vlastnosti, kterými paní profesorka oplývá, jsou NADHLED a ZKUŠENOST. Její rčení: „Hlas přijde, protože musí!“ mě velmi pobavilo a zároveň mi pomohlo. Každopádně, za to, že dnes zpívám takto náročné party, jsem vděčný právě těmto dvěma dámám. Děkuji!

Role Alberta Gregora rozhodně není z nejlehčích. Jak vám se zpívá? Nemáte obavu, že pro vás příšla příliš brzy?

Rozhodně to není lehká role, ale právě takový repertoár potřebuji zpívat, protože se v něm cítím svobodně. Nemusím krotit hlas, nestahuji se a zpívám uvolněně. Asi jsem trochu jiný, ale prostě to tak je… Brzy??? Vždyť je mi třicet jedna let… a Gregorovi je třicet čtyři… Dobrá, udělal jsem si malého strýčka, ale ty tři roky snad nevadí. Mimo to, přátelé říkají, že vypadám starší 🙂

Jaký je vůbec váš současný ať už operní či koncertní repertoár a co z něj jste měl už příležitost už předvést v divadlech či v koncertních sálech?

Strávil jsem šest let v Pražském filharmonickém sboru, což také způsobilo můj časový posun v sólové kariéře. Jsem za to ale rád, potkal jsem tam mnoho zajímavých lidí, viděl kus světa a poznal spoustu překrásné hudby… Odtud se vyvíjí má odpověď na vaši otázku: Miluji a rád zpívám velká vokálně-instrumentální díla (Mahler, Janáček, Stravinskij, Martinů). Zpíval jsem v liberecké opeře a nyní již druhou sezónu v Plzni, kde se mi velmi líbí.

Jaká další vystoupení vás do budoucna čekají?

Jako každý aktivní zpěvák mám nyní celkem nabito. Opět Janáček (Zápisník zmizelého, Otčenáš), představení v Plzni. Potom Vánoce, které jsou nejen svátky klidu, ale zároveň pro hudebníky nejlukrativnějším měsícem v roce. Každý rok mám radost z „Rybovky“, až mě skoro mrzí, že nestíhám všechny… Letos si ji zazpívám dvakrát s Filharmonií B. Martinů ve Zlíně a dvakrát s Jihočeskou komorní filharmonií v Českých Budějovicích.

V příštím roce mě čeká například Dvořákova Stabat Mater se Severočeskou filharnonií Teplice a rýsují se opět zajímavé projekty v exotických zemích, avšak nyní je brzy vše prozrazovat.

Jakou představu máte o své další kariéře? Máte nějaké profesní sny? Přání?

V jednom krásném představení o Leoši Janáčkovi (Zápisník v režii Martina Otavy) říkám, coby Janáček: „ Jaká to bláhová hra… vždyť já již nejdu za žádnými dobyvačnými myšlenkami, ty mě přešly docela… Beru život, jaký je a nechci ho dělat na svou vůli. Potřebuji inspiraci… bez ní se nedá psát… ani žít!“
Tak nějak vnímám i sám sebe. Kdo mě zná, potvrdí vám, že se nechávám životem unášet. Takže přání, profesní sny… to je jedna věc… avšak osobní spokojenost, dobré vztahy, přátelé, zdraví a rodina… to je věc druhá.

Děkujeme za rozhovor a držíme palce!

Přeji vám i čtenářům Opery Plus krásný advent.

Ptal se Vít Dvořák