Jaroslav Kyzlink zdaleka nejen o směřování Opery ND

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor s nastupujícím hudebním ředitelem Opery Národního divadla v Praze

Diváci Národního divadla se mohli v neděli 5. června blíže seznámit s budoucím hudebním ředitelem tohoto divadla, dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, při koncertu nazvaném Česká vokálně-symfonická tvorba. Vyslechli si hudbu Vítězslava Nováka, Janáčkovu kantátu Amarus a Českou rapsodii Bohuslava Martinů v podání sboru a orchestru Národního divadla se sólisty Petrem Bergrem a Svatoplukem Semem. Následující víkend hostovala Opera Národního divadla pod jeho taktovkou s inscenací Verdiho Traviaty na mezinárodním operním festivalu v Litomyšli a v těchto dnech připravuje Jaroslav Kyzlink s brněnským operním souborem slavnostní sborový galakoncert, který bude v pátek 24. června v Janáčkově divadle v Brně k poctě legendárního sbormistra Josefa Pančíka.

Jaroslav Kyzlink (foto Ilona Sochorová)
Jaroslav Kyzlink (foto Ilona Sochorová)


Vy jste se, pane dirigente narodil, vyrůstal jste a vystudoval jste v Brně. Ač jste ve své kariéře měnil svá působiště, vždycky jste se do Brna vracel.

A stále vracím a vzpomínám! Rodinné zázemí, můj dědeček, muzikolog Bohumír Štědroň, a jeho první hudební diktáty, které mi dával při nedělních návštěvách, hodiny klavíru s paní učitelkou Rotterovou, nebo členství v dětském sboru Kantiléna, kde jsme na zájezdech zlobili a nevěda přijímali od sbormistra Ivana Sedláčka první hudební impulsy… V brněnské opeře jsem pak začal působit už před dvaceti pěti lety, to zní neuvěřitelně. Tehdy mne ještě za studií vzal můj pan profesor Josef Pančík k sobě jako asistenta, pak jsem se stal druhým sbormistrem, roku 1996 jsem dirigoval první představení, byla to Rossiniho Italka v Alžíru (tehdy s Magdou Koženou v hlavní roli), o tři roky později jsem byl osloven tehdejším šéfem opery Tomášem Šimerdou, abych se stal šéfdirigentem, a po jeho odchodu v roce 2001 jsem byl dva roky také pověřeným šéfem Janáčkovy opery. Byla to tehdy taková zvláštní doba, tehdejší ředitel divadla Mojmír Weimann dělal konkurz na ředitele Státní opery Praha, proto se v Brně zdržel konkurz na šéfa opery, který mě mohl potvrdit ve funkci, pan Weimann posléze nenastoupil do Státní opery a přestal být ředitelem i v Brně. Pak následovala ta tříměsíční epizoda s pány Zavarským a Otavou, poté období Zdeňka Prokeše. Ta doba rychle se střídajících šéfů byla pro brněnskou operu velmi nešťastné období. Snad skončilo nedávným jmenováním Martina Glasera ředitelem, jehož šéfem opery se stal Jiří Heřman. Brněnské Národní divadlo má teď především díky Matěji Hollanovi u svého zřizovatele na magistrátu velkou podporu a je to velmi znát, ať se to týká rozpočtu nebo plánování rekonstrukce budovy Janáčkova divadla, takže doufejme, že tento povzbudivý stav potrvá co nejdéle.

Domnívám se, že se v Brně sešli lidé, kteří se vzájemně slyší a dokáží se domluvit – ředitel Martin Glaser, šéf opery Jiří Heřman, šéfdirigent Marko Ivanovič. Další vývoj garantuje nejen podpora zřizovatele, ale především tým, který operní soubor a divadlo vede. Uvědomuji si ovšem zároveň, že bez podpory magistrátu se v divadle jím zřizovaném nemůže pohnout ani stéblo.

Musím říct, že i když tento rozhovor nevedeme primárně o brněnském divadle, dlouholetá neutěšená situace v Brně je pro mne velkým poučením i pro všechna moje další působiště! Trojúhelník zřizovatel – ředitel – šéf opery musí fungovat a v Brně v minulých letech měl anebo brzy získal vždy některý z těchto bodů kratší stranu. Například – po všech místy až bizarních výměnách na vedoucích postech – příchodem ředitele Daniela Dvořáka s Tomášem Hanusem na pozici šéfa opery za podpory tehdejšího primátora Onderky se po této stránce blýsklo na lepší časy. Ale záhy nastala znovu změna. Daniel Dvořák se nejdříve nepohodl s Tomášem Hanusem, později ztratil přízeň pana Onderky a rezignoval. Doufejme, že nynější porozumění a vzájemná náklonnost vydrží v Brně déle než pověstné dvě sezony – jak sarkasticky glosují zkušení členové souboru: první seznamovací a druhá již směřující k odchodu – a i v historickém kontextu bude pro brněnské divadlo pozitivní.

Nechtěl byste se podrobněji zmínit o svých začátcích v brněnském operním souboru a o vaší dlouholeté spolupráci se sbormistrem Josefem Pančíkem?

Josefu Pančíkovi jsem skutečně vděčný za mnohé – že mě do Janáčkovy opery přivedl a já jsem měl možnost a to štěstí poznat všechny možné umělecké i organizační divadelní peripetie, řídil jsem dělené i celé zkoušky sboru, jako asistent dirigenta jsem si doslova „odseděl“ mnoho aranžovacích zkoušek, absolvoval jsem bezpočet zkoušek orchestrálních, učil jsem se na dobrých i na špatných příkladech dirigentů, které jsem v monitoru třeba při dirigování za scénou sledoval. Nebyl jsem hned po škole hozen bez přípravy do praxe, jak se to stalo mnohým z mých kolegů, kteří díky náhodnému vítězství v soutěži či silné agentuře nebo vlivnému pedagogovi či pouhou shodou náhod skočili do velkých úkolů po hlavě. Jsem opravdu vděčný za to, že jsem během let měl možnost seznámit se opravdu zblízka s uměleckým provozem operního domu ve všech jeho detailech, všechno si odpracovat. Dodnes z toho těžím a fakt, že vím, mi nesmírně pomáhá v každodenní komunikaci se všemi divadelními složkami. A bezpočet ryze uměleckých zážitků, představení, koncerty, zájezdy, které jsem s brněnským souborem prožil, jsou ve mně navždy zapsány…

V letech 2001–2003 jste byl jak šéfdirigentem, tak i uměleckým šéfem brněnského operního souboru, jinak jste v divadlech býval šéfdirigentem. Dirigent Robert Jindra odcházel z Národního divadla s tím, že má jako jeho hudební ředitel málo kompetencí. Jak by se dala definovat funkce šéfdirigenta a postavení hudebního ředitele? Je to otázka uzavřené smlouvy, zvykového práva nebo máte pocit, že některé kompetence vám v oficiální rovině uděleny nejsou?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Jaroslav Kyzlink zdaleka nejen o směřování Opery ND

  1. Tak se zdá, že se i v pražském ND rozhodli v souvislosti s pomalu se blížícím 200. výročím od Smetanových narozenin začít v širší míře uvádět jeho opery. Na jednu stranu je to jistě pozitivní. Ale na druhou stranu, pokud chtějí každý rok uvádět jednu Smetanovi operu, tak mi to přijde až trošku jako jeden extrém v porovnání s extrémem druhým (značné opomíjení Smetanova operního odkazu v posledních letech). A oba extrémy mi přijdou trošku nebezpečné. Hlavně se bojím, že ten avizovaný záměr bude na úkor uvádění dalších českých oper. Vyjádření pana Kyzlinka beru i trošku jako změnu pohledu vedení ND na uvádění méně známých českých oper a to bych opravdu považoval za dosti nešťastné. Jinak dost nechápu, proč si ND pro koncertní provedení opery vybralo zrovna Berlioze (nedávno bylo možné tuto operu vidět v kině v přenosu z Pařížské opery). Spíše jsem doufal, že to bude právě nějaká hezká česká (méně známá a méně uváděná) opera. Tady opět platí, že dramaturgie ostravské ND (s Fibichovou Bouří a Smetanovým Tajemstvím) je příští rok na úplně jiné úrovní. Jinak pokud chce ND začít s uváděním Smetany, doufám, že první přijde na řadu Dalibor, kterého už dlouho žádné české divadlo neuvedlo a přitom je to podle mě hodně kvalitní dílo (i v mezinárodním srovnání).

Napsat komentář