Je příšerné, že když dirigent začne být senilní dědek, je čím dál víc žádaný, místo aby to bylo naopak

Legendární dirigent Sir Neville Marriner zemřel ve věku dvaadevadesáti let. Vysoce ctěný dirigent pokračoval ve vystupování s orchestrem, který založil – Academy of St Martin in the Fields– ještě ve více než devadesáti letech. Academy of St Martin in the Fields oznámila, že Sir Neville pokojně zesnul v noci na 2. října.
Sir Neville Marriner (foto archiv)
Sir Neville Marriner (foto archiv)

Legendární dirigent Sir Neville Marriner zemřel ve věku 92 let
(Classic FM – 2. 10. 2016)

Hudební ředitel Akademie, Joshua Bell, prohlásil: „Jsem hluboce zarmoucen zprávou o úmrtí Sira Nevilla Marrinera. Byl jedním z nejneobyčejnějších lidí, které jsem kdy poznal. Budu si ho pamatovat jako brilantního, čestného a vtipného člověka, a to jak na koncertním pódiu, tak i mimo něj. Maestro Marriner navždy zůstane srdcem i duší Akademie sv. Martina v polích a nám, hudebníkům tohoto orchestru, bude velmi scházet.“

Neville Marriner se narodil 15. dubna 1924 v Lincolnu. Učil se hře na housle, nejdříve u svého otce a ve třinácti letech vstoupil do Královské hudební akademie (Royal College of Music). Během druhé světové války mnoho orchestrálních hráčů sloužilo v armádě. Marriner pokračoval ve studiu a přitom vystupoval s velkými orchestry včetně London Symphony Orchestra pod takovými dirigenty jako Sir Henry Wood.

Když byl Marriner během války povolán do armády, sloužil u Královského námořnictva a účastnil se útoků motorových lodí na francouzské cíle. Kvůli poraněné ledvině byl posléze z námořnictva propuštěn. Po válce se vrátil do Královské hudební akademie a pak dokončil svá studia na pařížské konzervatoři. Jeden rok učil na Etonu a poté se stal profesorem v Královské hudební akademii. Stal se také členem souborů Martin String Quartet a Jacobean Ensemble, který se specializoval na hudbu sedmnáctého a osmnáctého století.

V roce 1952 Marriner vstoupil jako houslista do Philharmonia Orchestra. O čtyři roky později se stal druhým houslistou London Symphony Orchestra a na tomto postu setrval až do roku 1968. Vzpomínal, „co si s těmi nejlepšími užil legrace“; jednou třeba bombardoval zájezdový autobus orchestru pytlíky mouky z letadla Tiger Moth, patřícího jeho příteli.

V roce 1959 byl Marriner požádán o sérii koncertů pro londýnský kostel sv. Martina v polích, a tak založil svůj malý hudební soubor. Když vybíral hudebníky do svého orchestru, kladl si Marriner tři otázky: „Dovedou hrát?“, „Dokážou zapadnout do stylu orchestru?“ a „Dokážeme s nimi vydržet?… Pokud jsou to otravní bručouni, nebudeme je chtít!“ Marriner s Akademií a jinými orchestry pořídil mnoho nahrávek široké škály skladeb z osmnáctého a devatenáctého století a se skladateli jako Tippett a Nicholas Maw se jeho repertoár rozšířil až do století dvacátého.

Marriner byl od roku 1969 do roku 1978 prvním hudebním ředitelem Los Angeles Chamber Orchestra. Úspěchy, jichž s tímto hudebním tělesem dosáhl, vedly k nabídkám na dirigování velkých amerických orchestrů v Bostonu, Clevelandu, Detroitu, Minneapolisu a San Francisku. Jeho operním debutem v roli dirigenta byla Mozartova Figarova svatba na festivalu v Aix-en-Provence. Několik let pak spolupracoval s Opera de Lyon.

Sir Neville s Akademií sv. Martina v polích nahráli veškerou hudbu pro originální soundtrack k filmu Amadeus. Album se stalo bestsellerem a jednou z nejpopulárnějších nahrávek klasické hudby vůbec. Marriner souhlasil, že vytvoří hudbu k filmu, pokud Mozartovy skladby zůstanou ve své původní verzi. Přidal ovšem několik not k hudbě Salieriho, což je patrné na začátku filmu, kdy Salieri zahajuje svou zpověď.

V roce 1979 byl Marrinerovi udělen Řád britského impéria a v roce 1985 získal titul Knight Bachelor. V posledních letech svého života, ještě kolem devadesátky, pracoval Sir Neville s různými orchestry jako dirigent na volné noze, což komentoval následovně: „Je příšerné, že když dirigent začne být senilní dědek, je čím dál víc žádaný, místo aby to bylo naopak. Kéž bych všechny ty nabídky dostával, když mi bylo třicet!“

Přeložila Kateřina Bodnárová

Související články


Napsat komentář