„…je to vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší“

13.12.2010 01:01 Vlasta Reittererová

Žena beze stínu Richarda Strausse ve Štýrském Hradci

„Mám před očima něco zcela určitého, něco, co mě fascinuje a určitě by se to dalo uvést, ať už celé zhudebněné nebo jako výpravný kus se scénickou hudbou, to ještě budeme moci rozhodnout, je to pohádka s kouzly, proti sobě v ní stojí dva muži a dvě ženy, a k jedné z těch žen by ve vší diskrétnosti mohla stát modelem Vaše choť – to ale jen mezi námi, taky to není příliš důležité, je to zkrátka vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší, záhadná, náladová, panovačná, a přece sympatická, byla by to dokonce hlavní postava, a to celé by bylo pestré, palác a chatrč, kněží, lodě, pochodně, jeskyně, sbory, děti – vidím to skutečně přímo před očima… Tak jak to visí ve vzduchu (ale není to ještě celé, ještě scházejí důležité spojovací články), se to má – zhruba řečeno – ke Kouzelné flétně asi jako Rosenkavalier k Figarovi: to znamená, že by nevznikla napodobenina, nýbrž jakási analogie. Okouzlující naivity mnoha scén Kouzelné flétny samozřejmě nelze dosáhnout, ale je to, myslím, velmi šťastný nápad a velmi nosný.“ Po obrovském úspěchu Elektry a Rosenkavaliera předestřel Hugo von Hofmannsthal Richardu Straussovi hned dva další náměty: jeden na „třicetiminutovou operu s malým komorním orchestrem“, v níž by se mísily „heroicko-mytologické postavy v kostýmech 18. století s postavami commedia dell’arte“ jako nositeli komického elementu, druhým byla zmíněná analogie Kouzelné flétny. Namísto třicetiminutové komorní opery nakonec vznikla (po dalším přepracování) dvoudílná Ariadna na Naxu, namísto pohádky psychologicko-filozofická opera s humanitním poselstvím Žena beze stínu. Není pouhá náhoda, že v ní byla nastolena tehdy aktuální otázka práva ženy rozhodovat o tom, zda chce či nechce mít děti. Den před napsáním Hofmannsthalova dopisu, 19. března 1911, byl poprvé v několika evropských zemích slaven Mezinárodní den žen.

Z rodinného života skladatele?
(Malé extempore, které mohou čtenáři přeskočit)

Básníkova charakteristika Straussovy manželky Pauliny de Ahna, která se stala modelem postavy Barvířky, je ironická a uznalá zároveň. Manželky slavných skladatelů nemívají nejlepší pověst, o Haydnově manželství se traduje jen to nejhorší, ani Konstance Mozartová prý naprosto nemohla manželova génia chápat, svému muži nerozuměla Betty Smetanová, podobně dopadly Minna Wagnerová i Alma Mahlerová a mnoho dalších. A ženy slavných mužů mezi sebou? Posledně jmenovaná Alma Mahlerová pohlížela na Paulinu de Ahna s despektem, karikovala její bavorštinu a považovala ji za přízemní bytost. Paulina přitom byla uznávaná zpěvačka, pro niž Strauss napsal řadu písní. Debutovala roku 1890 jako Pamina ve Výmaru, tamtéž zpívala ve světové premiéře Humperdinckovy Perníkové chaloupky Jeníčka a vystoupila také v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi. Roku 1897 se jevištní kariéry vzdala a vystupovala nadále pouze jako koncertní pěvkyně. Paulina je „zvěčněna“ ve víceru děl svého manžela, v Sinfonii domestica, v Životu hrdinově, i v autobiografické opeře Intermezzo. Také tam je to svéhlavá, poněkud hysterická polovička kapelníka. Ať byla jakákoliv, její divadelnickou duši i smysl pro humor dokládá, že se nechala svým manželem takto prezentovat. Ve Čtyřech posledních písních jí to plně vynahradil, nádhernější vyznání na sklonku života si neumím představit. Paulina zemřela několik měsíců po Straussovi.

Pauline Maria de Ahna

Zdroje

Žena beze stínuvznikala dlouho. Od prvního Hofmannsthalova dopisu se zmínkou o nápadu uplynuly tři roky, vypukla první světová válka, a i ta ovlivnila proměnu námětu, i když svému dílu oba autoři nadále říkali pohádka. Opera byla dokončena roku 1917, na premiéru musela ještě dva roky počkat. Mezitím převzal Strauss spolu s dirigentem Franzem Schalkem vedení vídeňské Dvorní opery.

Premiéru Ženy beze stínu 10. října 1919 řídil Schalk, barvířku zpívala Lotte Lehmann, Baraka Richard Mayr, Císařovnu Maria Jeritza a Chůvu Lucie Weidt, všechno tehdejší vídeňské operní hvězdy. Richard Strauss později vzpomínal na „výtečné provedení a skvělé obsazení“ a rovněž kritika jásala, ač v jejích očích měla Žena beze stínu i „své stinné stránky“, jak si slovní hříčkou posloužil Julius Korngold. Za nejpodstatnější stín považoval samo Hofmannsthalovo libreto, na němž jej překvapil návrat ke starému opernímu žánru s kouzly a duchy, ze kterého vykvetl „hudební zázrak Kouzelné flétny“ a nalezl také vyjádření ve Weberově Oberonovi a transformaci ve Wagnerových ságách. Korngold také připomíná Ferdinanda Raimunda a jeho hry o polepšení, a identifikoval i další vlivy. Symbol stínu byl znám z pohádky Adelberta Chamissa Podivuhodné příběhy Petra Schlehmila o muži, jenž prodal svůj stín ďáblu a vyloučil se tím ze společenství lidí, dále jmenuje báseň Nicolause Lenaua inspirovanou švédskou ságou o ženě, která nechce mít děti, aby nepřišla o svou krásu; tím žena ztratila svůj stín. V básni je také motiv obilných zrnek, z nichž při mletí zaznívají hlasy ženiných nenarozených dětí. „Základní severský motiv je kostýmován orientálně. Hofmannsthal je známým obdivovatelem Tisíce a jedné noci, odkud převzal motiv sokola, gazelu, jež se císaři-lovci proměnila v dívku z říše duchů [vzpomeňme také na lovce v Rusalce a bílou laň!], odsud jsou smažící se ryby, žalující dětskými hlásky namisto obilných zrnek ze severské pověsti, [...] odsud je také motiv zkamenění, čímž se Hofmannsthal rovněž dotýká rané opery Richarda Wagnera Víly, jež je typickou pohádkovou operou o vysvobození ze zakletí a jejíž předlohou se stala pohádka Gozziho.“ Takto zeširoka a se znalostí literatury a inspiračních motivů (mezi nimi Korngold odhaluje právem i Goethova Fausta) se tehdy kritiky ve formě fejetonu psaly běžně (Korngold na ni měl čtyři stránky podčárníku). Nakonec však píše o díle tak nadšeně, že se zdá, že onen „stín“ na začátku skutečně potřeboval jen kvůli té slovní hříčce. Byly však samozřejmě také jiné názory. Spisovatel Arthur Schnitzler (citát je otištěn v divadelním programu) například mínil: „Text je sotva srozumitelný, to, co jsem pochopil a co o tom vím, jsem vnímal jako vyumělkované, hloubka a humanita jsou falešné. Hudba je skvostná, dobře zní – a má sklon k banalitě.“

Nová opera měla obrovský úspěch (první vídeňská inscenace zůstala na repertoáru až do roku 1928) a brzy se jí chopily i menší scény. Strauss toho později (po dvaceti letech od premiéry) litoval: „Byla to velká chyba, toto dílo, jež je obtížné obsadit a scénicky je tak náročné, svěřit bezprostředně po válce středním a menším divadlům. Když jsem viděl poválečné stuttgartské ‚levné‘ provedení, pochopil jsem, že tak mohla opera jen stěží uspět. Nakonec se však přece prosadila.“ V Praze ovšem nebyla ve vlastní produkci uvedena dodnes, ani v bývalém Novém německém divadle, ani v pozdější historii obou operních scén.

Proč to někde jde?

Operní divadlo ve Štýrském Hradci má k Richardu Straussovi historický vztah – zde se roku 1906 uskutečnila rakouská premiéra jeho Salome. Stejně tak má pověst wagnerovského divadla, neboť první operou v nově vybudovaném divadle podle plánů proslulého vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, který tehdy stavěl divadla po celé monarchii, byl 17. září 1899 jeho Lohengrin. Žena beze stínu byla první premiérou současné sezóny (25. září 2010), po ní přišla obnovená premiéra Bohémy, dále muzikál Zpívání v dešti a v listopadu – s velkými rozpaky, ba skandálem (kvůli režii) přijatý – Don Giovanni. Po Novém roce ještě budou mít premiéry Traviata, Zellerův Ptáčník, Gounodův Faust, Šostakovičova Lady Macbeth a na závěr sezóny Belliniho I Capuleti e i Montecchi – čili repertoárová kombinace, o jaké se na těchto stránkách často hovoří, nabízející díla osvědčená i náročnější (program doplňuje pět premiér baletních, ovšem žádný klasický balet). Štýrský filharmonický orchestr, který je součástí opery, zároveň pořádá vlastní koncertní řadu. Hlavním sponzorem je Štýrská spořitelna a o propagaci divadla se stará „Kruh podporovatelů“, jenž se „o operu Štýrský Hradec zasazuje všude tam, kde je žádána neplacená i finanční podpora, podporuje umělecký dorost a zvláštní projekty, včetně umožnění jednotlivých operních, operetních a baletních produkcí a uskutečňování důležitých investic.“ Z náhodného rozhovoru s jednou z divaček vyplynulo, že divadlo je téměř stále vyprodáno a v posledních letech je skutečně důvod ke spokojenosti, jak s repertoárem samotným, tak s výkony (nad režijně problematickým Donem Giovannim pokrčila rameny: i to se stává, někteří režiséři prezentují sebe a ne dílo, ale hudebně byla spokojena).

Do Štýrského Hradce stojí za to jet

Konečně tedy k samotné inscenaci: Především se sluší dát nejvyšší absolutorium Štýrskému filharmonickému orchestru, řízenému jeho šéfdirigentem Johannesem Fritzschem. Bohatě obsazená partitura (orchestřiště muselo být rozšířeno do postranních lóží) byla detailně propracována, mistr instrumentace Strauss by měl jistě radost, že žádná z fines jeho orchestračního umění nepřišla zkrátka. Především je orchestr při čtyřhodinovém představení stále při věci, nikde nebylo cítit ochabnutí. Režisér Marco Arturo Marelli byl i autorem scény, kterou tvořily posuvné panely na točně, doplněné pouze drátěnými klecemi s hadry v obydlí-dílně barvíře a prostým lůžkem v paláci, jinak tvořila výtvarný dojem především skvělá světelná režie. Prosté a barevně sladěné s převládající modrošedou dekorací byly i kostýmy (Dagmar Niefind-Marelli) –, s jedinou výjimkou, červeným kostýmem Sokola. Jeho vlastní výstup je krátký, jeho nářek pak prochází Straussovou partiturou jako hudební symbol. Zde je Sokol pantomimickou postavou, která je v ději (nikoli samoúčelně) stále přítomna a tvoří v pravém slova smyslu červenou nit celého příběhu. Její orientální původ byl – pravděpodobně záměrně – podtržen i obsazením: postavou křehká Lucia Kim pochází z Koreje. Jinak se režisér drží předlohy a do děje, již tak mnohoznačného, nevnáší žádné další výkladové roviny.

J.Rutherford (Färber), S.Friede (Färberin)

M.Martens (Amme)

Žebříčky hodnotící jednotlivé výkony jsou ošidné, proto ze tří hlavních postav nehodlám žádnou stavět na první místo. Michaela Martens (Chůva) je i vynikající herečka a její sytý hlas je pro podobné role předurčený (má v repertoáru Kostelničku, což by se u nás mělo vědět); Stephanie Friede (Barvířka) má jako dramatická představitelka širokou škálu výrazových prostředků (bude v příštím roce zpívat v Bayreuthu Venuši v Tannhäuseru). Jejímu kolísání mezi rolí té, která má v rodině hlavní slovo, a potlačovanou něžností, byl dobrácky nechápavý Barak Jamese Rutheforda dokonalým protějškem (Rutheford má v Bayreuthu za sebou debut jako Hans Sachs). Vedle této trojice poněkud zanikal Císař v interpretaci Coreye Bixe, zdá se, že vokální nároky partie byly na samé hranici jeho možností. Jako pěvec stojící na počátku kariéry (jeho debutem byl Princ v Rusalce v prvním historickém provedení Dvořákovy opery v Athénách roku 2009, kde alternoval s naším Pavlem Černochem), by měl možná s rolemi jako je Bacchus či Walther von Stolzing, které uvádí v biografii, přece jen ještě počkat. Císařovnu zpívala Marion Ammann, kterou známe jako jednu z Isold poslední inscenace Tristana a Isoldy ve Státní opeře Praha. V bílém kostýmu je to skutečně štíhlá gazela (žádný panovnický zjev, jako bývala Leonie Rysanek blahé paměti), teprve v průběhu děje svým poznáním a zkouškou uzrává v ženu (a skutečně hodně připomíná Paminu). Hlasový projev však fyzickému zjevu příliš neodpovídal, především v prvním jednání na hlas tlačila a výšky zněly nepříjemně ostře; že je schopna i jiného výrazu projevila teprve ve třetím dějství. Výtečně byly obsazeny malé role (Posel duchů – Alik Akdukaymov, Vidina mladíka – Martin Fournier). Sbory za scénou se však zvukově ztrácely, bylo by jim prospělo jiné akustické řešení. Do Štýrského Hradce rozhodně stojí za to za operou zajet.

Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Johannes Fritzsch
Režie a scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind-Marelli
Premiéra 25.září 2010 Grazer Oper – Graz
(koprodukce Grazer Oper – Vlaamse Opera Antwerpen/Gent)
(psáno z reprízy 9.12.2010)

Der Kaiser – Corey Bix
Die Kaiserin – Marion Ammann
Die Amme – Michaela Martens
Der Geisterbote – Alik Abdukayumov
Barak – James Rutherford
Sein Weib – Stephanie Friede
Der Bucklige – Manuel von Senden
Der Einäugige – David McShane
Der Einarmige – Wilfried Zelinka
Drei Dienerinnen – Ksenija Kovacic, Kristina Antonie Fehrs, Dshamilja Kaiser
Erscheinung eines Jünglings: Marlin Miller, Martin Fournier
Ein Hüter – Lucia Kim

www.theater-graz.com/oper

Související články

Komentáře: 18

Anonymous dne 13.12.2010 v 05:59

patří mezi moje nejoblíbenější Straussovy opery. Když projíždím Grazem, vždycky si říkám, že se tam jednou musíme zastavit a podívat do divadla. Tohle mne definitivně přesvědčilo. AB

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Eduard dne 13.12.2010 v 08:44

Jenom z profesního zájmu. Dotaz pro paní Reittererovou. Kolik je v AT operních divadel se stálým souborem? Děkuji.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 08:52

Straussovi se musí přijít na chuť. Já jsem mu přišla na chuť až poprvé ve Vídni, kdy jsem viděla právě Ženu beze stínu. Můj předchozí "skok" ke Straussovi byl v Praze k Růžovému kavalírovi. Ten mne napoprvé "neuchvátil". Ale až Žena beze stínu v té skvělé režii R. Carsena mě úplně dostala. Považuji ji za jeho nejdramatičtější a nejexaltovanější operu – i více než Salome. Je krásná hudbou, příběhem. Vším. Dostala mne na cestu ke všem Straussovým operám i k jeho dalším skladbám. A hraje se tak málo. Vidíte, tady ji hrají v rakouském Grazu!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 08:58

Skvěle popsáno. Orchestr v Grazu je výborný. Cesta není krátká ani z Jižních Čech, ale vyplatí se. Hrají tam dramaturgicky pestrý repertoár. Občas i vyslovené rarity. Letos třeba Ledy Macbeth nebo Meiselův křižník Potěmkin.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 10:03

Ve Straussově operní tvorbě považuji Ženu beze stínu za zcela výjimečné dílo. Dramatické linie se střídají s velmi harmonickými až meditativními polohami. Není tak exaltovaná jako Salome ani tak ukázněná jako Růžový kavalír. Příběh je psychologickou sondou do ženského světa, jejich pocitů a tužeb. Jedno z vrcholně hudebně vystavěných děl, které je pro svou náročnost hudební, pěveckou ale i inscenační jen zřídka uváděno.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 10:44

Role barvířky a císařovy ženy patří k nejtěžším operním rolím vůbec.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 10:54

Zmiňovaná inscenace ve Vídni od R.Carsena byla opravdu nezapomenutelná. Škoda, že se tam na programu už asi neobjeví. To, že se Žena beze stínu doposud nikdy nehrála v Praze, je neomluvitelné.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 11:15

Pořád jsem čekala, že ji dají do wiederaufnahme. Ale vypadá to tak, že už ji neobnoví. Jsem z toho smutná, byla to nááádhera. Pamatujete na to, když přišla o stín? Na závěrečnou scénu, když se zbortila celá její ložnice? To bylo skvostné.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 11:59

Pro Eduarda: Pokusím se odpovědět stručně, možná že se jednou zmůžu na delší informaci, zatím nemám dost aktuálních materiálů:
Rakousko je spolková země, země lze s určitými výhradami přirovnat k našim krajům. Vlastní operní divadla a soubory mají Horní Rakousko (Linec), Štýrsko (Štýrský Hradec), Tyrolsko (Innsbruck) a Korutany (Klagenfurt). Dolní Rakousko (St. Pölten) uvádí operu a balet staggionovým způsobem, tj. nemá v současné době vlastní soubory, pořádá však festivaly, v nichž je opera zastoupena, má letní arénu Reinsberg atd. Salzburg a Voralberg (Bregenz) jsou plně saturovány festivaly – vlastní operní provoz nepotřebují. Burgenland (Eisenstadt)má hlavní tahák v letním festivalu v St. Margareten a jinak nabízí představení "u sousedů". Vídeň má tři "kamenné" operní scény Staatsoper, Volksoper a Theater an der Wien (Bundestheater Holding), další stálou operní scénou je Kammeroper (subvencovaná městem) a "polosoukromá" Neue Oper Wien (město s soukromé zdroje). Divadla jsou pochopitelně i jinde, je řeč o opeře. Naše hustá operní síť (11 stálých souborů, pokud dobře počítám) je dědictvím někdejší dvojjazyčnosti českých zemí. To by ovšem nemělo být chápáno jako závaží minulosti, ale jako obrovská šance, aby publiku jednou nezůstaly jen reality show v televizi ap. – a operní přenosy, jakkoli jsou pro svou dostupnost i udržení rozhledu po operním světě užitečné. Ale o tom jindy.
V. Reittererová

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Eduard dne 13.12.2010 v 12:06

Děkuji. Takže počítám-li dobře 4 na oblasti a tři ve Vídni (beru-li v potaz stálé soubory). O co je pak Rakousko jiné rozlohou a počtem obyvatel než Česko? O mnoho ne. Nemělo by i u nás smysl nastavit pět regionů a dva soubory v Praze? Věnovat ten samý mizivý podíl HDP do o pět kusů štíhlejšého operního kolbiště? Zvýšit kvalitu a platy zaměstnanců? Jistě běh na dlouhou trať, ale v souvislosti s článkem, který se zde objevil před minutou by i politikové možná nalezli úspory a přitom opernímu divadlu pomohli. Ed

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 12:16

Tohle je velmi pěkně napsané. Kdo se bojí Strausse nebo s ním nemá zkušenost, tomu právě Die Frau doporučuju shlédnout jako první. Strhne a uchvátí.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 12:52

Eduarde, takové myšlenky tu kolují už dlouho. Jenže: Co pak s divadelními budovami? V Divadle na Vídeňce se řadu let hrál muzikál (protože přece Staatsoper a Volksoper stačí, na co další operu), a přece si nakonec rozumní prosadili, aby se tam opera vrátila – a jak výtečně si dnes toto divadlo stojí. Srovnání mezi námi a Rakouskem by rozhodně nemělo vyznít tak, že nejjednodušší je některá divadla zrušit. Kdo by se jich asi chopil? Máme také divadelní budovy v Táboře, Slaném, Jihlavě, Znojmě, Chebu, Chomutově, Jablonci, Teplicích – tam všude se kdysi hrálo pravidelně divadlo. A co je tam dnes? (Ozve se někdo z těchto měst?) Jistě, v době bez kina a televize chodili lidé do divadla, ty budovy by však měly mít i dnes důstojné využití. Mí rakouští přátelé nám naopak naši divadelní síť závidí. A také to, že jejich soubory tvoří v naprosté většině čeští umělci – což se o rakouských suborech říci nedá. "My jsme tak našimi silami sotva schopni obsadit Kouzelnou flétnu," řekl kdysi můj manžel. A já odpověděla: "A Papagena zpívá jakýsi Holeček." – To byl samozřejmě jen vtip, ale něco na něm bylo. Jsem přesvědčena, že rušením souborů, fúzemi, zavíráním divadel (aktuálně Ústí!!, když před lety už byl zrušen soubor v Teplicích) se neušetří. Dokonce by se více ztratilo, než získalo. Že je třeba něco provést s financováním, je jisté, ovšem ani automatické přebírání modelů zvenčí není dobré – vždyť to trvalo alespoň sedm let, než vídeňský holding opravdu začal fungovat (a těch nářků během té doby), podobně tomu bylo v Berlíně a jinde. Osobně se obávám, aby nějaký radikální úřední "škrt" nenapáchal škodu, kterou už nebude možno napravit.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Eduard dne 13.12.2010 v 13:03

Ano, to je velmi složitý proces transformace a přerodu i hledání, ale obecně si myslím, že zeštíhlení a rozdělení stávajícího budgetu mezi menší počet souborů, změna platových podmínek, to vše by mohlo pomoci… Ed

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 13:13

Jde právě o to hledání (u předchozího příspěvku jsem se zapomněla podepsat, ale snad bylo jasné, kdo ho napsal). Musí se při něm vědět, že se v této oblasti výsledek změny neprojeví ze dne na den. Jenže my jsme vždy trochu uspěchaní, v rozhodování i v úsudcích – nebo naopak příliš váhaví. Aby se debata nezvrhla v dialog, nechme slovo jiným. Vlasta R.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 13:28

Jenom se přidám: děkuji. Ženu beze stínu mám moc ráda. Snad víc než Růžového kavalíra, který je hudebně tak krásný. Eva P.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VTSlajer dne 13.12.2010 v 16:39

Jako ze se mi doposud nepodarilo najit cestu k Ariadne auf Naxos, vlastne jsem ji nejak prestal hledat, tak Die Frau ohne Schatten me oslovila okamzite.

V bohate literature o Straussovi se najde nejedna zminka, ze jde o jeho nejvetsi a nejlepsi operu. Na rozdil od vetsiny oper tato nekonci tragicky. Najde se tam dokonce i urcita nadeje do budoucnosti, mozna az prijde nova generace. Udajne prave proto R. Strauss cekal s premierou az skonci ty hruzy 1. svetove valky.

Tuto operu znam pouze z nahravky – a ta je skvela: G. Solti a Vienna Philharmonic z 90. let (Varady, Domingo, Behrens, Van Dam, Jo). Pry se na tom pracovalo 2 roky. Moc doporucuji jako alternativu.

Zive predstaveni jsem si dost nemoudre nechal ujit pred par lety zde, kdy hlavni roli mela v repertoaru Deborah Voight a slavila s ni uspechy nejen v Met. V te dobe jsem cetl jeden rozhovor, kde DV popisovala, jak si uz drive porovnavala zpusob interpretace s dalsi nemene slavnou proponentkou role Die Kaiserin, s Leonie Rysanek.

Rozhodne velmi vhodne pripomenute prave nyni. A navic mate moznost si tam i celkem rychle zajet z Ceska.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.12.2010 v 19:19

Aridna je úplně jiná, taky mi chvíli trvalo, než jsem si ji oblíbila. Ale nakonec jsem jí na chuť přišla. Je to zase jiná muzika, lehčí, ale to neznamená, že příběh postrádá hluboký lidský rozměr. Závěr je monumentální. Asi největší zážitek mám z Aridny před cca dvěma lety v Drážďanech. Doporučuji zajkít na nějaké představení v Evropě a uvidíte, že ji přijdete na chuť. Lad

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.4.2011 v 12:39

Je dobře, že o této složité a dosti sofistikované opeře se objeví nějaký český článek, tady jde ale bohužel v souvislosti s její historií a okolnostmi vzniku jen o popisy a fakta, ne o reflexe, vysvětlení. Dovolil bych si upozornit, že zmiňované Chamissovo dílo se jmenuje "Podivuhodný příběh Petra Schlemihla", ne "příběhy", a naprosto se nejedná o pohádku! Nerozumím také kritické poznámce k Leonii Rysanek – byla to nejoslavovanější představitelka Císařovny 20. století, zpívala ji při slavnostech znovuotevření Vídeňské státní opery v listopadu 1955 a pak nahrála ještě i v r. 1977, vždy s Karlem Böhmem. Pochybuji, že se jí v tomto ještě někdy někdo vyrovná. Zachovávejme proto prosím více úcty. Opera je mimořádná, bez Böhma už ale Strauss nějak není ono.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.