Je v cizině známější Matuška, nebo Martinů?

Máme čas na kulturu?
Texty Ivana Medka (84)

S uvolňující se dobou druhé poloviny šedesátých let – a s rostoucí poptávkou po chytrých a přemýšlivých lidech se zkušenostmi – dostával Ivan Medek stále více nabídek na veřejné působení. Ke svojí práci v České filharmonii přičlenil starost o znovuobnovení Hudební mládeže, pravidelně spolupracoval s Československým rozhlasem a s Československou televizí.

V roce 1967 připravoval náměty právě pro televizní pořady. Náměty publicistické a zároveň můžeme říci vlastně i sociologické. Proč by o kultuře a jejích problémech v zemi, která měla ve štítu „lid“, nemohli konečně také jednou mluvit – místo oficiálních představitelů institucí a politiků – skuteční občané, tedy lidé, kteří na kulturu chodí anebo také nechodí? Proč se jich neptat, jaké čtou noviny, jestli sledují televizi, jestli vědí, kde je Smetanova síň? A jestli je podle nich zájem o kulturu spojený s nedostatkem či přebytkem volného času?  Proč se neptat studentů, jak by se mělo o kultuře a umění učit ve školách? Proč neklást všem otázku, jaké vidí v poslední době největší úspěchy, ale i prohry naší kultury?

Ivan Medek se uměl ptát. A jeho otázky, formulované před půlstoletím, by dnešní publicistice slušely. Televizním pořadům dvojnásob.
***

Hovoříme o nedostatcích v návštěvnosti divadel, koncertů, biografů atd., snižování zájmu o knihy, desky apod. Hovoří takřka vždycky profesionálové, otázky se soustřeďují na problematiku dramaturgie, edičních plánů, propagace apod. Málokdy se dovedeme správnou formou zeptat těch, kterých se to týká přímo. Snad to roste z představy, že kultura je něco, co patří každému (což je pravda) a co každý potřebuje k životu (což už tak úplně pravda není), a navíc, co je každý schopen sám vyhledávat a obětovat tomu čas i peníze (což asi už vůbec není pravda). A přesto jsou všude na světě lidé, kteří chodí na koncerty, do divadel, čtou atd. V čem se tito lidé liší od ostatních? A proč ti ostatní nemohou dělat totéž? Je možné na tyto otázky dát hotovou odpověď? Ne. Především proto, že tyto problémy jsou jen součástí velké otázky životního slohu a pochopení smyslu vlastní práce a vlastního života vůbec. Je však možno ji otevřít, jako každou otázku, společně hledat odpovědi bez nároku na úplnost nebo dokonce na recept, který by se mohl každému předepsat jako lék.

Najděme si nějaké místo, kde je těchto problémů hodně, a podívejme se na několik namátkou vybraných lidí, jak oni sami je řeší a co si o nich myslí. Musí to být takové místo, kde je hodně lidí a moc, často zbytečně moc, kultury. Takže to bude Praha.

V montáži záběrů z koncertních sálů, divadel, výstavních síní, knihkupectví, gramoprodejen, domácností, ulice atd. následují rozhovory reportéra na témata:

A/ Koncert na Pražském jaru 67 končí obvykle ve 22.00: „Myslíte si, že stihnete tramvajové spojení, až teď vyjdete z Domu umělců (nebo Smetanovy síně) a kdy asi přijedete domů? Budete ještě doma pracovat? Kdy musíte ráno vstávat a kdy Vám začíná zaměstnání? Myslíte, že některý z Vašich kolegů by byl ochoten také jít na koncert?“

B/ „Kolik Vám bylo let, když jste poprvé šel do divadla? Jak často chodíte od té doby a podle čeho si vybíráte představení?“

C/ Na ulici: „Prosím Vás, nevíte, kde je Smetanova síň? Dům umělců? Divadlo za branou atd.? Nevíte, co dnes večer hrají?“

D/„Kdy přicházíte domů ze zaměstnání? Jdete-li večer někam, co musíte před tím udělat?“

E/ „Tak vy jste nikdy nebyl na koncertě? Sledujete pořady televise? A myslíte si, že třeba takový ing. Vojtěch, který nevynechá skoro žádný komorní koncert, je nenormální? Nebo jak vám připadá?“

F/ „Když tak celý den pracujete a tvrdě – práce v domácnosti – máte pocit, že jste na tom líp nebo hůř než ti, co jsou zaměstnáni? A myslíte si, že máte Vy nebo oni víc času na kulturu? Když nemůžete tak často jít tam, kam byste chtěla, závidíte svým rodičům nebo babičkám, že na tom byli lépe? Myslíte, že měli lidé „v dávných dobách“ víc času?“

G/ „Promiňte, co děláte v sobotu nebo v neděli večer? Byl(a) byste ochoten (ochotna) jít na Janáčkovu operu do ND? Hovořili s Vámi někdy rodiče o divadle a kumštu? Kdy jste byl(a) naposledy v kavárně, hospodě, baru atd., a kdy zase půjdete?“

H/ „Čtete pravidelně noviny? A jaké? Víte, jaký film, divadlo atd. měl v posledním týdnu premiéru?“

I/ „Kdybyste vyhrál ve Sportce – hrajete vůbec ve Sportce? – a mohl si vybrat 1) knihy, 2) gramofon, magnetofon nebo rádio a televizor, 3) obraz – co by to bylo? Předpokládejme, že byste vyhrál třetí cenu. Našel byste chvíli k přečtené té knihy a poslechu té desky? Kdyby to byla deska – poslouchal byste sám nebo s přáteli, rodinou, ženou, dětmi atd.?“

J/ „Myslíte si, že jsou u nás lidé, kteří mají opravdu dost času, aby se mohli věnovat kulturnímu životu?“

K/ „Co považujete za kulturu a kolik si myslíte, že může taková věc ve Vašem životě zabírat místa?“

L/ „Kdybyste si mohla vybrat jeden svetr z této výlohy, který by to byl? A teď si představte, že jej už máte, a pojďte kousek dál a vyberte si tady knihu (desku, obraz).“

M/ „Když pracujete osm hodin a šest hodin spíte – co musíte všechno udělat ve zbývajícím čase?“

N/ „Myslíte, že na cokoliv, co je důležité, máte čas, nebo si ho prostě musíte udělat – to znamená něco obětovat? A co je podle Vás důležité?“

O/ „Co považujete za největší úspěch naší kultury v poslední době? A co za největší prohru?“

P/ „Kdybyste byl generálním ředitelem Vašeho podniku, co byste udělal, aby Vaši spolupracovníci měli víc času na kulturu?“

Q/ „Co bys Ty jako student udělal, kdybys byl ministrem školství a měl plnou moc rozhodnout, co s časem věnovaným kultuře a umění ve škole? Jak by se to mělo podle Tebe učit?“

R/ „A co byste udělal Vy, pane profesore (univerzitní)?“

S/ „Mluvíte doma s dětmi o umění a kultuře?“

T/ „Koho považujete za nejlepšího zpěváka? (Gott?)“

U/ „Myslíte, že v cizině je známější z našich umělců Matuška nebo Martinů? Co o nich víte?“

V/ „Komu u nás nejvíc závidíte a co?“

W/ „Kdybyste měl týden volno, co byste s ním dělal?“

V závěru reportér, který pořad provází, se může pokusit s několika dalšími přáteli – to nemusí být oficielní „představitelé čehokoliv“ – tuto problematiku nikoliv shrnout, nýbrž nechat otevřenou, protože pořad bude a musí mít pokračování.

„Účinkovat“ v něm mohou v libovolném pořadí, stejně jako otázky pochopitelně mohou být přeházeny, asi takoví lidé: návštěvníci koncertů, divadel, biografů, lidé z různých zaměstnání, dělníci s doktorátem i bez, generálové, poslanci, učňové, laureáti, umělci, i „umělci“, zaměstnané ženy a ženy zaměstnané v domácnosti, ženy nezaměstnané (jsou takové) atd.

(pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy