Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    23.9.2010 00:00 Pavel Šimáček

V souvislosti s představením Händelovy Semele jsem se rozhodl strávit ve Vídni celý víkend a vznikla tak otázka, co se sobotním večerem. Po určitém váhání jsem zvolil 96. představení La traviaty ve Volksoper (Lidové opeře), neboť s tímto operním domem jsem měl zatím jen ty nejlepší zkušenosti, i když ho – stejně jako tentokrát – používám jako zálohu pro večery, kdy se ve Vídni neděje nic „zásadnějšího“. Návštěvu Volksoper vřele doporučuji, vstupenky většinou seženete i před představením a stojí o poznání méně než ve Staatsoper: při cenách A zaplatíte za místa s dobrým výhledem od 21 do 80 euro. Lístky k stání jsou již od 2 euro. Vybírat můžete nejen z oper a baletů, ale i z operet a muzikálů. Divadlo však původně sloužilo výhradně činohře. Otevřeno bylo v roce 1898 a vzhledem k padesátiletému výročí vlády císaře Františka Josefa dostalo název Kaiser-Jubiläums-Stadttheater. Od roku 1903 se zde hrály opery a následujícího roku se změnil název divadla na Volksoper. V běhu času se scéna v některých obdobích profilovala jako konkurentka Státní opery, jindy jako stánek „lehké múzy“. Po druhé světové válce, kdy probíhala rekonstrukce vybombardované Staatsoper, hostila Lidová opera oba soubory. V současné době má dům přes 1300 míst a ročně se zde odehraje více než 300 představení okolo 35 děl. Ve Volksoper působilo či působí několik pěvců a pěvkyň, které známe od nás (M. Kožená, E. Urbanová, P. Černoch, A.L.Bogza, M. Hundeling, L. Elgr).

Jak kdosi napsal, jestliže hrdinka na konci opery zemře, můžeme se vsadit, že v každé další inscenaci bude děj smrtí začínat a Violetta nebo Mimi se budou celý večer prokašlávat vzpomínkami na svůj život. Je tomu tak i v současné inscenaci ve Volksoper z roku 2001, pod níž je jako režisér a scénograf podepsán Hans Gratzer. Scéna je téměř prázdná a neměnná po celou operu. Její střed tvoří na jedné straně schody vyvýšený kruh točny, uprostřed něj je další schodiště vedoucí dolů, odkud přichází většina postav a sbor. Jak pomalu vychází nahoru, nebo naopak sestupují, jsou jejich siluety poměrně efektně promítány na tylovou oponu, zavěšenou do kruhu kolem točny. Ta odděluje svět vzpomínek a snů od reálného světa na rampě, kde stojí jediné rekvizity: lenoška a stolek. Vše je bílé, kostýmy všech účinkující jsou černo-bílé, kromě červené ve scéně cikánek a toreadorů se jiná barva neobjevuje.

Při předehře leží Violetta na lenošce, v pozadí scény stojí jako tolikrát opakovaný symbol holčička s velkým míčem, na točně se postupně objevují tanečníci a tanečnice v karnevalových úborech, na obličejích mají masky smrti (moderní choreografie byla i později v opeře poněkud naivní, místy nechtěně komická). Oba večírky u Flory jsou totiž večírky karnevalové. Protože veselí karnevalu předepsal Verdi do závěru opery, lze tuto slavnost života a smrti považovat za další vedoucí nit inscenace. Violetta v bílém vstává z lenošky, nasazuje si maškarní klobouk a jako pierot se účastní veselí. Dál příběh plyne víceméně tak, jak jsme zvyklí. Absence kulis umožnila změny scén bez jakýchkoli přestaveb a příběh získal na sevřenosti. K určitému posunu došlo v posledním dějství, které se stalo pesimističtějším. Příchod Alfréda a Germonta-otce si totiž Violetta jen vysní. Oba zůstanou za tylovou oponou, odkud zpívají směrem k Violettě, jež se k nim obrací v přítomnosti nechápající Anniny a Doktora Grenvilla. Na konec se na horizontu opět objeví holčička s balónem, ve chvíli, kdy se skácí Violetta, padá i dívenka a balón vylétne do nebe.

 

Po režijní stránce jde tedy o standardní inscenaci, neurazí, ale nevzbudí ani nadšení. Herecké akce byly střídmější, pravděpodobně šlo o úmysl, neboť u inscenací plánovaných jako páteř repertoáru se většinou počítá s tím, že budou přicházet stále noví a noví účinkující. A ti hlavní tentokrát podali výborné, až perfektní výkony. Nešťastnou kurtizánu Violettu Valéry ztvárnila slovinská Bernarda Bobro, soprán světlý, nikoliv však subretní. Bez problémů zvládla koloratury, krásné bylo její legato. Jediným kazem byl nevydařený poslední tón v Sempre libera. Mladý Oliver Kook, původem z Koreje, dodal Alfrédovi mladistvou rozevlátost i odhodlanost a bojovnost, lyričtější pasáže tak nevyzněly unyle, jak se někdy stává, ale skutečně roztouženě. Pěvecký výkon bez výhrad, bohužel ho trochu handicapuje postava. Dánský barytonista Morten Frank Larsen je z trojice hlavních postav nejznámější, vystupuje i ve vídeňské Staatsoper nebo Deutsche Oper v Berlíně, pro příští rok studuje roli Hraběte ve Straussově Capricciu v MET. Technicky roli zvládl s přehledem, jeho měkký hlas se příjemně poslouchá, byl však poněkud nezúčastněný. Též herecky se mi zdál toporný, možná i proto, že předchozí zářijová představení zpíval Renato Bruson a na jevištní zkoušku nebyl čas. Publikum téměř zcela zaplněné Volksoper odměnilo všechny účinkující vpravdě bouřlivým potleskem, představitelku Violetty přímo frenetickým s mnoha výkřiky obdivu jako se děje ve Staatsoper. Vzhledem k dokonalému výkonu orchestru (dirigoval nám také známý Enrico Dovico) a sboru lze představení hodnotit jako dosahující úrovně Staatsoper, jen bez jmen jako Netrebko a Calleja.

Související články

• Další sezona přenosů z Met skončila Traviatou z druhé ruky. Co dál?
• Pozoruhodná Traviata ve Vídni
• Opera 2011: Neslavné zakončení ve Státní opeře