Prostor jako klec. O hledání své vlastní cesty

Jiří Bartovanec v Ponci hledal odvahu být outsiderem

Mít odvahu být outsiderem“ bylo zadání, na jehož základě vytvořil tanečník a choreograf Jiří Bartovanec sólo pro České centrum v New Yorku. Do Prahy je přivezl 25. ledna a představil v Divadle Ponec. Odvaha mu jistě nechybí, stejně jako taneční zkušenost a interpretační kvality. Inscenace však působí nevyváženě, jako kdyby zůstala zachycena jako proces tvorby bez ohlédnutí zpět a dotvoření výsledného celku. Vodítkem pro diváka je doprovodný text: „Prostorové hledání své vlastní cesty. Prostor jako klec, v níž jde o hru svých vlastních možností a jejich vytrvalosti v izolovaném a přeci jen plném a hustě zamlženém světě. Ježek v kleci a vlastní manipulace svého vymanění se z mříží. Někdy je to zvuk, někdy světlo a jindy samotná zpověď. Kde je fikce a realita není podstatné, ale existuje mnoho momentů, které klamou svojí podobou.“

Entropy #251 -choreografie Jiří Bartovanec – Ponec Praha
Entropy #251 – choreografie Jiří Bartovanec – Ponec Praha

Izolovaný jedinec, který si vytváří svůj svět, reaguje na reálné či fiktivní impulzy zvenčí a buduje vlastní realitu, není nijak neobvyklé téma. Svět Jiřího Bartovance je vymezen prostorem scény, která je popsaná křídou – útržky vět seřazených do pravidelných řádků jsou promluvami o sobě, o vidění vlastního já, i prostým konstatováním faktů o tom, co rád dělá a čím se cítí být. Asi nejdůležitější nápis říká: „Mám klec. Říká se jí jeviště.“ Mimochodem, nápisy jsou v angličtině. Už jen málokdo se pozastavuje nad tím, že ji tanečníci používají slovem i písmem ve velkém množství inscenací, bez známky pochybnosti o tom, že každý opravdu rozumí. Je to jako předem dané očekávání – na současný tanec chodí mladí a všichni mladí rozumí anglicky. Smiřte se s tím…

Zpět k inscenaci. Jedinec, který se ocitl v kleci slov, jež určují jeho vnímání světa, je metafora dotýkající se naší současnosti. Tanečník se na pokreslené ploše pohybuje váhavě, chvílemi jakoby v křeči, nebo naopak připravený k útoku na imaginárního nepřítele. Až po dlouhé době se jeho pomalé sólo rozvíjí do prostoru, do pádů na zem, převalů či skoků. Nasvícená diagonála naznačuje cestu a několik velkých reproduktorů tvoří vzadu objekt i skrýš pro různé rekvizity a nové kusy oděvu. Jiří Bartovanec, napolo oblečen, v nepohodlném tílku a šortkách z průhledného plastu, který je spíše efektním dodatkem než očividným nositelem nějakého významu, zatím evokuje jedince ztraceného v prostoru.

Inscenace pracuje s oblíbenou interakcí performera s publikem, ale nepůsobí úplně původně, ačkoli jde o nejzdařilejší část celého sóla. Jako spoluhráčku pro dlouhou improvizovanou pasáž o lidském doteku si totiž v premiérovém večeru vybral z první řady Ninu Vangeli. Obcházejí jeviště i tančí a Jiří se snaží svou společnici vtáhnout do spirály kreslené křídou. Jejich pomalý tanec a pobývání na jevišti v tiché symbióze by mohlo být působivé, ale vzhledem k tomu, že je to jen pár měsíců od premiéry inscenace Lessons of Touch, v níž Nina účinkuje a jejímž je Bartovanec choreografem, vyznívá scéna jako recyklace tématu. A čím více se inscenace blíží ke svému finále, tím více připomíná postmoderní pastiš. Doprovází ji konkrétní i elektroakustická hudba různých autorů, která vytváří jednotnou zvukovou krajinu.

Entropy #251 -choreografie Jiří Bartovanec - Nina Vangeli a Jiří Bartovanec – Ponec Praha
Entropy #251 – choreografie Jiří Bartovanec – Nina Vangeli a Jiří Bartovanec – Ponec Praha

Jiří Bartovanec sice může čerpat ze zázemí tanečního divadla, které poznal za dlouholeté spolupráce se souborem Sasha Waltz and Guests, ale jeho vlastní cesta v tomto okamžiku postrádá hloubku. Taneční divadlo neznamená zaplnit jeviště rekvizitami, ale také jim dát smysl. Ať už tanečník hází po jevišti červené šipky, nebo roztříští na podlaze zralý meloun a vrhá se na jeho pozůstatky, či si začerní jazyk anebo nasadí čelenku, ovšem nikoli z per, ale právě ze šipek, nepřidává žádné vodítko pro interpretaci. Ani jeho závěrečné obnažení a pomalý odchod za paprskem světla. Inscenace vzbuzuje nutkavou myšlenku, že výjevy jsou nepochopitelné proto, že jimi autor ve skutečnosti nemá co říci a spíš kalkuluje s efektem, anebo chce říci příliš mnoho najednou a sdělení se překrývají.

Je to i vzájemnou nesourodostí všech částí inscenace, jež začíná čistě tanečním sólem, posléze se dlouho věnuje improvizaci a interakci s divákem, a posléze končí touto zběsilou hrou s rekvizitami. Premiéra doplatila i na to, že se téměř kryla s uvedením nového projektu Farmy v jeskyni, který se rovněž zabývá tématem izolace, ačkoli z jiného úhlu. Vedle inscenace Odtržení, která je také syrová, ale přímo hmatatelně propracovaná do detailů a podložená výzkumem, působí Entropy jen jako navršení motivů a témat. Škoda vydané energie, kterou rozhodně jinak autor nešetří. Snad právě za ni se rozezněl po představení tak velký potlesk…

 

Hodnocení autorky recenze: 55 %

Entropy #251
Choreografie: Jiří Bartovanec
Hudba: Damir Bacikin, Iannis Xenakis, Olafur Arnalds & Nils Frahm, Circuit Splash, Thoas Lindner
Kostým: Oldřich Anton Vojta a Jiří Bartovanec
Scéna a světla: Michal Horáček
Produkce a grafický design: Jindřich Havlík
Premiéra 11. září 2015 České centrum New York
Česká premiéra 25. ledna 2016 Divadlo Ponec Praha

Tančí – Jiří Bartovanec

www.divadloponec.cz

Foto Sang Hoon Ok, Vojtěch Brtnický, Adéla Horelicová

Hodnocení

Vaše hodnocení - Entropy #251 -Bartovanec (Ponec Praha)

[Total: 2    Average: 2.5/5]

Související články


Napsat komentář