Jízda na horské dráze. Susan Bullock zkouší v Praze Elektru

  1. 1
  2. 2
Držitelka britského státního vyznamenání pro přínos opeře Susan Bullock získala uznání především díky svému neopakovatelnému ztvárnění role Elektry. Slavnou Agamemnónovu dceru zpívala na mnoha významných světových scénách, včetně newyorské Metropolitní opery a londýnské Covent Garden. Zde za ní navíc obdržela titul Pěvkyně roku. Nyní je od poloviny dubna v Praze, kde společně s orchestrem Státní opery a mezinárodním inscenačním týmem připravuje svou nejnovější interpretaci této Straussovy tragické hrdinky.
Susan Bullock (foto © Christina Raphaelle)
Susan Bullock (foto © Christina Raphaelle)

Jak jste zjistila, že chcete být operní zpěvačkou? Prý to byla trochu náhoda…

Ano, jako dítě jsem hrála na klavír a zpěvu jsem se věnovala spíš rekreačně. Zlom přišel až v mých šestnácti letech, kdy jsem chtěla jít na hudební konzervatoř do Manchesteru. Tam ale vyžadovali minimálně dvě hudební specializace, a protože jsem krom klavíru na nic nehrála, můj mladší bratr mi doporučil zkusit to přes zpěv. To zafungovalo nečekaně dobře ― nakonec mě totiž přijali jako studentku zpěvu.

V roce 1984 jste vyhrála cenu Kathleen Ferrier pro mladé umělce. Jaký byl v té době váš repertoár? Předpokládám, že odlišný než dnes…

Tehdy jsem zpívala zcela jinou hudbu. Měla jsem poměrně vysoce položený hlas, který mě vedl spíše ke klasičtějšímu lyrickému repertoáru. Často jsem zpívala postavy jako Pamina, Gilda nebo Královna noci. Dveře do německého romantismu se mi otevřely až o řadu let později.

Kdy jste si tedy uvědomila, že se bude vaše kariéra ubírat tímto směrem? Bylo to osobní rozhodnutí, nebo vás na tuto dráhu někdo přivedl?

Phillip Thomas, můj vokální trenér, se kterým spolupracuji už přes třicet let, si toho všiml jako první. Rozhodně ale nebyl jediný. Důležitý byl v tomto ohledu i Keith Warner, který mi v roce 2000 nabídl mou první Brünnhildu. Myslím, že jsem se ho tenkrát zdvořile zeptala, zda se náhodou nezbláznil. (smích) Měl ale pravdu. Lidé si mě díky jeho nabídce začali všímat a poskytovat mi podobné příležitosti. Vyložený plán stát se Brünnhildou nebo Elektrou jsem ale nikdy neměla. Zkrátka se to tak všechno seběhlo.

Elektra je často chápána jako bytost v podstatě primitivní, vedena pouze svými emocemi. Nicméně jako někdo, kdo jí zpívá už tolik let, jste v ní musela najít i něco hlubšího?

Chápu, že Elektru lze vnímat jako postavu ztělesňující pouze ty nejzákladnější lidské impulzy a touhy. Pro mě ale tak jednoduchá není. Nesmíme zapomínat, že se bavíme o ženě celoživotně zavrhované, odstrkované, často i zneužívané. Takové zkušenosti by se podepsaly na každém z nás. Navíc ji nelze definovat pouze s ohledem na její touhu po zadostiučinění. Má v sobě i pasivnější emoce – osamělost, zranitelnost, naději. Richard Strauss na ně ve své hudbě důsledně upozorňuje. Jeho partitura není jenom agresivní, vzteklá a mrzutá. Často přináší i tóny v jádru jemné a citlivé, zdůrazňující lidskost a zranitelnost. Například když Elektra po mnoha letech spatří svého mladšího bratra Oresta, na kterého spoléhá při své snaze sjednotit jejich rozvrácenou rodinu. Hudba v ten moment působí téměř mírumilovným dojmem, skoro jako kdyby to byla ukolébavka reflektující nevinnost útlého a zdánlivě bezproblémového dětství obou postav. Tyto kontradikce dokazují, že se v Elektře skrývá daleko víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

R.Strauss: Elektra - záběr ze zkoušky - Susan Bullock (Elektra) - ND 2016 (foto Josef Rabara)
R. Strauss: Elektra – záběr ze zkoušky – Susan Bullock (Elektra) – ND 2016 (foto Josef Rabara)

Způsob, kterým lidé převypráví klasické příběhy, často vypovídá o jejich současných preferencích. Například popularitu Straussovy „hysterické“ Elektry během první poloviny dvacátého století lze do určité míry přičíst věhlasu Freudových psychoanalytických teorií v té samé době. Elektra se však těší světové pozornosti dodnes. Proč tomu tak je?

Podle mého názoru se především jedná o úžasně vzrušující podívanou. Sledovat Elektru je jako jízda na horské dráze; člověk přitom zažívá ohromnou škálu emocí. Důvodem je jak Straussova hudba, která má schopnost diváky zcela uhranout, tak i samotný příběh, se kterým se lidé mohou ztotožnit. Teď samozřejmě nemluvím o všem tom vraždění, mám na mysli emoce, které Elektru motivují ― samota, špatné vztahy s matkou a sestrou, odloučenost od vlastního bratra, frustrace s nevlastním otcem. Tohle všechno v našich životech může existovat. Asi je to právě tato kombinace intenzivní partitury a zajímavých postav, která činí dílo nadčasovým.

Elektra se na jevišti objevuje hned ve druhé scéně a poté zůstává až do konce celého představení. To musí být vzhledem k intenzitě Straussovy hudby velmi fyzicky i psychicky náročné…

Zpívat Elektru je maraton. Vždy, když před představením vstoupím do divadla, mám pocit, že jsem se právě ocitla na prahu Mount Everestu a musím se za jeden večer dostat až na vrchol. Jak říkáte, člověk si při této roli ani na chvíli neodpočine. Klíčová je proto hlavně příprava. Zkoušky nestačí odzpívat a odehrát jenom „napůl“. Když se ocitnete na jevišti, všechno už musíte mít perfektně zvládnuté, jinak byste tam zkolaboval. Hodně pomáhá i pauza mezi jednotlivými představeními — alespoň dvoudenní. Člověk tak má možnost trošku se posbírat a vyčistit si hlavu. Velmi proto oceňuji, že nám zde vedení Státní opery vyšlo vstříc. Třídenní oddych nám dává možnost každý večer hrát a zpívat naplno.

Stává se vám ještě někdy, že máte trému, že jste nervózní?

Já jsem nervózní vždycky a myslím si, že je to dobře. Nervozita je jistou směsicí adrenalinu, vzrušení a strachu a tyhle věci mohou být užitečné – nutí vás na sobě neustále pracovat. Svým způsobem doufám, že nervózní nikdy být nepřestanu.

Je něco, v čem spatřujete jedinečnost pražské inscenace Elektry? Nebo vás na této opeře už nic nepřekvapí?

Je zde velmi inovativní způsob propojování historického mýtu s moderní dobou. Inscenační tým se rozhodl využít symboly antického Řecka k vyobrazení příběhu současné ženy, která se o sobě dozvídá prostřednictvím útržků ze života Elektry. Tento přístup, ve kterém je minulost chápána jako prostředek pro poznání přítomnosti, je neobyčejně zajímavý a musím říct, že ve světě opery zatím celkem ojedinělý. To mě určitě překvapilo i zaujalo.

R.Strauss: Elektra - záběr ze zkoušky - Susan Bullock (Elektra), Rosalind Plowright (Klytaimnestra) - ND 2016 (foto Josef Rabara)
R. Strauss: Elektra – záběr ze zkoušky – Susan Bullock (Elektra), Rosalind Plowright (Klytaimnestra) – ND 2016 (foto Josef Rabara)
  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Jízda na horské dráze. Susan Bullock zkouší v Praze Elektru

  1. Nechápu tuto větu z medailonku Susan Bullock: „Jako jedna ze současných nejuznávanějších Brünnhild zpívala Susan tuto roli jako vůbec první sopranistka v celé tetralogii Prsten Nibelungů, a to v londýnské Covent Garden (2012).“ Přece mnoho jiných pěvkyň dávno před ní zpívalo Brünnhildu v celé tetralogii? Tady se asi myslí první britská pěvkyně…

Napsat komentář