Je prý jedním z našich největších dirigentských talentů

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jiří Rožeň chce zůstat sám sebou

Patří k muzikantům, o kterých se mluví. Čtyřiadvacetiletý mladík vylétl z Pražské konzervatoře, kde studoval dirigování, rovnou do učení do Salcburku, Hamburku a Curychu, odkud vedly jeho kroky díky úspěchům v prestižních světových dirigentských soutěžích k BBC Scottish Symphony Orchestra v Glasgow, v němž působí jako asistent šéfdirigenta Donalda Runniclese. Na českých pódiích můžeme Jiřího Rožně vídat jen zřídka. O to očekávanější je jeho letošní debut na Pražském jaru.

Jiří Rožeň (foto Ilona Sochorová)
Jiří Rožeň (foto Ilona Sochorová)

 

Od šesti let jste se věnoval klavíru, studoval jste na Gymnáziu Jana Nerudy, poté na salcburském Mozarteu i v Hamburku, zúčastnil jste se kurzů Ivana Klánského. To vypadá, jako byste se chystal na dráhu klavíristy. Kdy se vaše rozhodnutí změnilo a proč jste zatoužil stát se dirigentem?

Hra na klavír mě velice bavila, dokonce jsem nějakou dobu uvažoval o tom, že se klavíru budu věnovat profesionálně. Ale zároveň jsem zpíval ve sboru, kde jsem velmi obdivoval práci sbormistrů, možnost pracovat s kolektivem a sdílet s ním své myšlenky o hudbě. Začaly mě zajímat i jiné hudební formy jako symfonie, opera… Neuvěřitelná paleta barev a nepřeberné množství barevných kombinací dělá z orchestru, alespoň pro mne, ten nejkrásnější „instrument“.

Ve čtrnácti letech jste byl přijat na Pražskou konzervatoř na obor dirigování, kde jste studoval u Miriam Němcové, Miroslava Košlera a Hynka Farkače. Není to brzký věk na studium dirigování? Neměl by se adept dirigování nejprve „vyučit“ na hudebním nástroji a až poté začít studovat dirigování?

Jistě, čtrnáctiletý kluk je ještě hudebně nevyzrálý, ale již tehdy jsem byl velmi zapálený pro hudbu, zajímala mě instrumentace, hra z listu, studium partitur. Velmi často jsem chodil na koncerty České filharmonie a dalších symfonických orchestrů, navštěvoval jsem operní představení. Výběr tohoto oboru byla pro mě vcelku přirozená volba.

Jiří Rožeň (foto © Salzburger Festspiele / Doris Wild)
Jiří Rožeň (foto © Salzburger Festspiele / Doris Wild)

Vy jste však pokračoval ve skvělém vzdělávání: nejprve bakalářské studium orchestrálního a sborového dirigování na Universität Mozarteum Salzburg, magisterský stupeň jste absolvoval v roce 2015 na Hochschule für Musik und Theater Hamburg. Proč jste se obrátil ke studiu v Rakousku a v Německu? Máte možnost srovnat českou a německou výuku dirigování?

Jedním z důležitých impulzů byla velká hudební tradice Vídně, kde jsem absolvoval přípravný kurz dirigování a hudební teorie na Universität für Musik und darstellende Künste. A samozřejmě také hudební tradice Salcburku. Do Hamburku a Curychu jsem šel hlavně za vynikajícími profesory. Co se týká porovnání studia v německy mluvících zemích a u nás, nemohu srovnávat tamní univerzity s naší Hudební fakultou Akademie múzických umění, protože jsem absolvoval „pouze“ Pražskou konzervatoř. V Rakousku i v Německu je zvykem, že výuka probíhá v menších skupinách, takže se adepti dirigování nejen navzájem učí ze svých chyb a nedostatků, ale také se vzájemně inspirují. Výhodou také je, že stráví mnoho hodin – ne jen dvě nebo tři – týdně se svým profesorem dirigování. Své výkony ve výuce studenti natáčejí na video a s profesorem je v následujících hodinách hodnotí. Je tu i dostatek praxe. Studenti mají možnost pracovat každý týden s ansámblem, vystupovat na koncertech. V prvním roce svého magisterského studia jsem dirigoval Hamburské symfoniky asi na dvanácti vystoupeních! A to repertoár od opery až po soudobou hudbu.

Co znamená pro mladého dirigenta být finalistou prestižních soutěží a jaké příležitosti mu to přinese?

Být finalistou takových soutěží je samozřejmě čest a velká radost. Díky finále na Donatella Flick jsem měl možnost dirigovat London Symphony Orchestra v Barbicanu. Díky finále na Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award jsem vystoupil na tomhle prestižním festivalu s Cameratou Salzburg. Dále se adept soutěží naučí velké množství repertoáru, také je to velice dobrý trénink na dirigentské výběry, protože člověk musí ukázat vše, co v něm je, během několika málo minut a musí zaujmout a přesvědčit jak orchestr, tak porotu. Finálové účasti přinesou pozvání k orchestrům a v neposlední řadě také zájem agentur.

Zajímavě znějí rovněž jména dirigentů, jejichž kurzů jste se zúčastnil: Bernard Haitink, Péter Eötvös, Edo de Waart…, také seminář Jiřího Bělohlávka na Pražské konzervatoři. Je pro mladého člověka těžké přijímat všechny podněty a neutopit se v nich?

Pro mě to příliš těžké nebylo. Spíše inspirativní! Snažil jsem se vždy vzít od svých učitelů to, co se mi z hlediska dirigentského stylu či idejí líbilo a zdálo správné. Takže jsem si od každého odnesl něco. Nikdy jsem se však nesnažil o to, abych své profesory napodoboval. Chci zůstat sám sebou. Musím ale také zmínit, že velmi důležité impulzy jsem si odnesl od – pro mě nejdůležitějších – profesorů Hynka Farkače, Ulricha Windfuhra a Johanesse Schlaefliho.

Jiří Rožeň (foto Ilona Sochorová)
Jiří Rožeň (foto Ilona Sochorová)

Zřejmě každý z dirigentů, s nimiž jste se během studia sešel, má jiný způsob práce s orchestrem. Ať jde o důraz, který klade na jednotlivé stránky nastudování skladby, nebo o způsob komunikace s orchestrem. Existuje dirigent, který vás hodně oslovil, nebo si v případě zmíněných umělců berete od každého něco?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář