John Malkovich: sériový vrah v Rudolfinu

  1. 1
  2. 2

Ve čtvrtek 2. června se uskutečnila jedna z nejostřeji sledovaných událostí letošního ročníku festivalu Pražské jaro. V hlavní roli hudebního moritátu pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera totiž vystoupil světoznámý americký herec John Malkovich. Mne osobně do Rudolfina přitáhl i Orchestr Wiener Akademie s dirigentem Martinem Haselbőckem a sopranistka Bernarda Bobro, kterou jsem asi před rokem a půl slyšel ve vídeňské Volksoper jako vynikající Violettu. Druhou zpěvačkou večera byla Aleksandra Zamojska.

Inscenace vznikla před třemi roky a nyní s ní účinkující hostují s úspěchem po celém světe. Představení již bylo zaznamenáno na CD i DVD, má vlastní internetovou stránku, na níž si můžete přečíst kompletní hru, kritiky na jednotlivá představení a portréty účinkujících, objednat si nahrávky a prohlédnout bohaté fotogalerie.

Stejně jako asi většina publika jsem i já věděl, že budeme svědky zpovědi rakouského sériového vraha Jacka Unterwegera, ale netušil jsem, jakým směrem se představení bude ubírat a jak do něj bude začleněna barokní a klasicistní hudba. Pro ty, co na představení nebyli a/nebo se jim nechce číst celou hru, podávám následující přehled představení i se svými pocity.

Orchestr byl umístěn v zadní části pódia, před ním stál zelený stůl s kancelářskou židlí, na stole lampička a několik knih. Nad pódiem instalovaný světelný park umožnil různě nasvěcovat scénu za téměř naprosté tmy v Rudolfinu. Představení otevřela úvodní scéna z Gluckova baletu Don Juan. Tajemná hudba s odvážnými souzvuky nemohla nepřipomenout některé momenty z Mozartova Giovanniho, hra orchestru dala tušit, že po hudební stránce budeme svědky špičkové interpretace. V závěru ciaccony na přízračně osvětlenou scénu vešel John Malkovich v bílém obleku s černými brýlemi. Po několika úklonách rozjel k publiku monolog ve stylu amerických stand-up komedií. Zažertoval o svém rakouském přízvuku, který jej pojí s jedním významným Američanem s podobným jménem (Schwarzenegger – Unterweger), ocenil atraktivitu několika žen v sále… člověk měl dojem, že zatím mluví John Malkovich, ale z jemných náznaků bylo postupně možné vypozorovat, že jde již o hlavní postavu, což potvrdil způsob, jakým vyhnal obě zpěvačky, které se mezitím přišly publiku představit. Oznámil, že bude předčítat ze své knihy, kterou sepsal po smrti, a usedl za stůl.
Orchestr spustil Boccheriniho Ciacconu, ale Malkovich/Unterweger ho nenechal skladbu dohrát (k nevoli dirigenta, na čemž ale hlavní postavě moc nezáleželo, protože „tuhle hudbu jinak nesnáší“) a začal vysvětlovat schéma představení: bude vyprávět příběh s názvem „My Life – Můj život“ a do začínajícího Vivaldiho aranžmá Gaspariniho árie „Sposa son disprezzata“ se rozhovořil o své matce. Vstoupila Aleksandra Zamojska a krásným, čistým hlasem bez jakékoliv známky vibrata začala zpívat text, který se dokonale pojil s právě proneseným textem o Untewegerově matce. I přes tmavší barvu hlasu zněly její výšky jak z nebe, úžasná byla i práce s emocemi, jež do zpěvu vložila a kdy se při vyšších tónech jakoby zajíkala.
Unterweger se svěřuje se svým vztahem k ženám, oslovuje divačku, kdy měla naposled zážitek z milování… Rozpovídá se o ženách, „co mu psaly do vězení, že s ním chtějí šoustat“. A člověk si uvědomuje, jak je dění na pódiu skutečné, klade si otázku, co některé ženy pudí k tomu, že se zamilovávají do vrahů, píší jim do vězení, vdávají se za ně. Jednoho takového máme přeci i v České republice…

Pořád je ale Unterweger celkem spořádaný, byť lehce excentrický chlápek. Jisté zneklidnění můžeme pociťovat až po příchodu Bernardy Bobro, která fantasticky zpívá Mozartovu koncertní árii „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ a na niž Unterweger doráží, nakonec se ji ale pokusí svést pomocí květiny i Sachrova dortu. Následně vypráví o tom, proč začal ve vězení psát, jak sepisoval články a dopisy, až se kvůli němu začaly psát petice a dosáhl propuštění díky milosti od spolkového prezidenta. Za vraždu a další trestné činy v roce 1976 na doživotí odsouzený Unterweger totiž ve vězení napsal svou autobiografii, také na jejím základě byl prezentován jako typický příklad „napraveného zločince“ a na podporu jeho propuštění se podepisovaly petice. Mezi podpisy se skvěla i slavná jména rakouské kulturní scény: Ernst Jandl, ElfriedeJelinek… Další příklad, jak se umělecká a intelektuální obec dokáže mýlit, když se pasuje na svědomí národa… Unterweger po propuštění zahájil kariéru novináře a já v Rudolfinu jen naprázdno polkl, když se jakoby mimochodem zmínil o nové mrtvé kurvě ve Vídeňském lese, co leží obličejem v bahně. Atmoseféra začínala houstnout.

  1. 1
  2. 2

Související články


2 responses to “John Malkovich: sériový vrah v Rudolfinu

  1. je škoda, že články tohoto typu zůstávjí bez komentářů. Ale jakmile jde o vzájemné osočování a tahanice kolem čehokoliv (zejména sop), málokdo se zdrží slova. Svědčí to o náladě ve společnosti. Škoda. Krásný článek. Skvělý zážitek. Lidé by si měli víc užívat příjemné zážitky a ne se zabývat malichernými hádkami a bojem o poslední slovo, protože život je krátký.

Napsat komentář