John Malkovich: sériový vrah v Rudolfinu

Pořád je ale Unterweger celkem spořádaný, byť lehce excentrický chlápek. Jisté zneklidnění můžeme pociťovat až po příchodu Bernardy Bobro, která fantasticky zpívá Mozartovu koncertní árii „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ a na niž Unterweger doráží, nakonec se ji ale pokusí svést pomocí květiny i Sachrova dortu. Následně vypráví o tom, proč začal ve vězení psát, jak sepisoval články a dopisy, až se kvůli němu začaly psát petice a dosáhl propuštění díky milosti od spolkového prezidenta. Za vraždu a další trestné činy v roce 1976 na doživotí odsouzený Unterweger totiž ve vězení napsal svou autobiografii, také na jejím základě byl prezentován jako typický příklad „napraveného zločince“ a na podporu jeho propuštění se podepisovaly petice. Mezi podpisy se skvěla i slavná jména rakouské kulturní scény: Ernst Jandl, ElfriedeJelinek… Další příklad, jak se umělecká a intelektuální obec dokáže mýlit, když se pasuje na svědomí národa… Unterweger po propuštění zahájil kariéru novináře a já v Rudolfinu jen naprázdno polkl, když se jakoby mimochodem zmínil o nové mrtvé kurvě ve Vídeňském lese, co leží obličejem v bahně. Atmoseféra začínala houstnout.

Na pódium opět vstoupily obě ženy, Unterweger navlékl Bobro podprsenku (vražedný nástroj, kterým své oběti škrtil). Perverzně a strašlivě působila jeho zpověď, jak dělal rozhovory s prostitutkami a policisty, kteří se mu svěřovali s vyšetřováním, takže získal jakýsi pocit všemohoucnosti a „povolení vraždit ženy“. V té chvíli dostala svou podprsenkovou oprátku i druhá zpěvačka a začala zpívat Beethovenovu scénu a árii „Ah, perfido!“ Všechny hudební ukázky byly pečlivě vybrány, aby hudba a text souvisely, ba přímo reagovaly na slovo mluvené, ale s každým dalším číslem tento dokonalý soulad mrazil víc a víc. „Toto je tvé poslední sbohem, viděl někdo krutější týrání?“ zpívá Zamojska, zatímco se Unterweger mazlí s Bobro. Brzy ji začne škrtit a druhá zpěvačka na něj přivolává hněv bohů. Teatrální barokně-klasicistní afekt je představen s neuvěřitelnou vizuální silou.

V další kapitole, na něž je děj formálně rozdělen jako kniha, se Unterweger svěřuje s tím, že vězení bylo první místo, kde se mu dostalo určitého respektu po letech v dětských domovech a pomocných povoláních. „Radši vrah než nýmand!“ prohlašuje. Se sebelítostí mluví o tom, jak lituje skutečnosti, že byl nevěrný ženě, která by pro něj udělala cokoli. Na to znovu uškrtí jednu z žen a ihned klidně hovoří o tom, jak ji ranil, když jí lhal.

Jako Berenice chce Bobro zachránit svého „miláčka“, Unterweger vchází s pouty a tentokrát naprosto chladně konstatuje. „Jsem vrah, škrtič… Proč?“ To se má publikum dozvědět až z jeho knihy. Následuje další hudební číslo od Webera, v němž se Zamojska děsí: „Kdyby Edmundo byl vrahem! Zachraňte mého milovaného muže“ a mistrně ztvárňuje rozpolcenost: je vrahem, nebo ne? Unterweger mezitím položí na ležící Bobro několik výtisků své knihy. Až nyní publiku oznámí, že Pekelná komedie je název jeho knihy a táže se: „Chtěli byste znát pravdu? Zabil jsem těch dvanáct žen?… Najděte si to na Wikipedii!“ A člověk si uvědomuje další rozměr představení, jímž je upozornění na fakt, jak média prezentují a konstruují události. Jestliže až do nedávna platilo, že „co řeknou média (a hlavně televize), to je pravda“, platí dnes to samé o Internetu. Unterweger čte heslo o své osobě… Co je na Wikipedii, to je dnes pravda.

Protože Unterweger spáchal sebevraždu oběšením ještě předtím, než další rozsudek na doživotí nabyl právní moci, je považován podle (nejen) rakouského práva za nevinného. A jako nevinný žádnou pravdu říkat nebude a nenabídne k prodeji ani jeden výtisk své knihy – její stránky jsou také zcela prázdné! Bobro začíná zpívat „Ah, lo previdi!“ žalozpěv nad mrtvým milencem, jenž ji nevzal s sebou na onen svět (dech beroucí kavatina!). Unterweger mezitím proplétá lano kolem stolu a židlí a nakonec i kolem svého krku. Na závěr se ale opět obrátí k publiku s drsným žertem: Myslíte si, že se tu zabiju? Už jsem to udělal a není to zrovna věc, kterou bych chtěl prožít znovu. Možná zítra, dnes toho mám dost!“

Dvouhodinové představení hrané bez přestávky všichni oceňují bouřlivým potleskem, který přechází v ovace ve stoje. Ačkoliv Malkovich nepatří mezi mé oblíbené a mně sympatické herce, musel obdivovat jeho nasazení a skvělý herecký výkon. To samé platí o zpěvačkách. Nejenže dokázaly téměř bezchybně zpívat, ale i pro ně režisér připravil náročné herecké úlohy. Prvotřídní výkon odvedl také orchestr s dirigentem.

Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha
The Infernal Comedy: Confessions of a Serial Killer
Hudební moritát pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera