John Malkovich: sériový vrah v Rudolfinu

Ve čtvrtek 2. června se uskutečnila jedna z nejostřeji sledovaných událostí letošního ročníku festivalu Pražské jaro. V hlavní roli hudebního moritátu pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera totiž vystoupil světoznámý americký herec John Malkovich. Mne osobně do Rudolfina přitáhl i Orchestr Wiener Akademie s dirigentem Martinem Haselbőckem a sopranistka Bernarda Bobro, kterou jsem asi před rokem a půl slyšel ve vídeňské Volksoper jako vynikající Violettu. Druhou zpěvačkou večera byla Aleksandra Zamojska.

Inscenace vznikla před třemi roky a nyní s ní účinkující hostují s úspěchem po celém světe. Představení již bylo zaznamenáno na CD i DVD, má vlastní internetovou stránku, na níž si můžete přečíst kompletní hru, kritiky na jednotlivá představení a portréty účinkujících, objednat si nahrávky a prohlédnout bohaté fotogalerie.

Stejně jako asi většina publika jsem i já věděl, že budeme svědky zpovědi rakouského sériového vraha Jacka Unterwegera, ale netušil jsem, jakým směrem se představení bude ubírat a jak do něj bude začleněna barokní a klasicistní hudba. Pro ty, co na představení nebyli a/nebo se jim nechce číst celou hru, podávám následující přehled představení i se svými pocity.

Orchestr byl umístěn v zadní části pódia, před ním stál zelený stůl s kancelářskou židlí, na stole lampička a několik knih. Nad pódiem instalovaný světelný park umožnil různě nasvěcovat scénu za téměř naprosté tmy v Rudolfinu. Představení otevřela úvodní scéna z Gluckova baletu Don Juan. Tajemná hudba s odvážnými souzvuky nemohla nepřipomenout některé momenty z Mozartova Giovanniho, hra orchestru dala tušit, že po hudební stránce budeme svědky špičkové interpretace. V závěru ciaccony na přízračně osvětlenou scénu vešel John Malkovich v bílém obleku s černými brýlemi. Po několika úklonách rozjel k publiku monolog ve stylu amerických stand-up komedií. Zažertoval o svém rakouském přízvuku, který jej pojí s jedním významným Američanem s podobným jménem (Schwarzenegger – Unterweger), ocenil atraktivitu několika žen v sále… člověk měl dojem, že zatím mluví John Malkovich, ale z jemných náznaků bylo postupně možné vypozorovat, že jde již o hlavní postavu, což potvrdil způsob, jakým vyhnal obě zpěvačky, které se mezitím přišly publiku představit. Oznámil, že bude předčítat ze své knihy, kterou sepsal po smrti, a usedl za stůl.
Orchestr spustil Boccheriniho Ciacconu, ale Malkovich/Unterweger ho nenechal skladbu dohrát (k nevoli dirigenta, na čemž ale hlavní postavě moc nezáleželo, protože „tuhle hudbu jinak nesnáší“) a začal vysvětlovat schéma představení: bude vyprávět příběh s názvem „My Life – Můj život“ a do začínajícího Vivaldiho aranžmá Gaspariniho árie „Sposa son disprezzata“ se rozhovořil o své matce. Vstoupila Aleksandra Zamojska a krásným, čistým hlasem bez jakékoliv známky vibrata začala zpívat text, který se dokonale pojil s právě proneseným textem o Untewegerově matce. I přes tmavší barvu hlasu zněly její výšky jak z nebe, úžasná byla i práce s emocemi, jež do zpěvu vložila a kdy se při vyšších tónech jakoby zajíkala.
Unterweger se svěřuje se svým vztahem k ženám, oslovuje divačku, kdy měla naposled zážitek z milování… Rozpovídá se o ženách, „co mu psaly do vězení, že s ním chtějí šoustat“. A člověk si uvědomuje, jak je dění na pódiu skutečné, klade si otázku, co některé ženy pudí k tomu, že se zamilovávají do vrahů, píší jim do vězení, vdávají se za ně. Jednoho takového máme přeci i v České republice…

Pořád je ale Unterweger celkem spořádaný, byť lehce excentrický chlápek. Jisté zneklidnění můžeme pociťovat až po příchodu Bernardy Bobro, která fantasticky zpívá Mozartovu koncertní árii „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ a na niž Unterweger doráží, nakonec se ji ale pokusí svést pomocí květiny i Sachrova dortu. Následně vypráví o tom, proč začal ve vězení psát, jak sepisoval články a dopisy, až se kvůli němu začaly psát petice a dosáhl propuštění díky milosti od spolkového prezidenta. Za vraždu a další trestné činy v roce 1976 na doživotí odsouzený Unterweger totiž ve vězení napsal svou autobiografii, také na jejím základě byl prezentován jako typický příklad „napraveného zločince“ a na podporu jeho propuštění se podepisovaly petice. Mezi podpisy se skvěla i slavná jména rakouské kulturní scény: Ernst Jandl, ElfriedeJelinek… Další příklad, jak se umělecká a intelektuální obec dokáže mýlit, když se pasuje na svědomí národa… Unterweger po propuštění zahájil kariéru novináře a já v Rudolfinu jen naprázdno polkl, když se jakoby mimochodem zmínil o nové mrtvé kurvě ve Vídeňském lese, co leží obličejem v bahně. Atmoseféra začínala houstnout.

Na pódium opět vstoupily obě ženy, Unterweger navlékl Bobro podprsenku (vražedný nástroj, kterým své oběti škrtil). Perverzně a strašlivě působila jeho zpověď, jak dělal rozhovory s prostitutkami a policisty, kteří se mu svěřovali s vyšetřováním, takže získal jakýsi pocit všemohoucnosti a „povolení vraždit ženy“. V té chvíli dostala svou podprsenkovou oprátku i druhá zpěvačka a začala zpívat Beethovenovu scénu a árii „Ah, perfido!“ Všechny hudební ukázky byly pečlivě vybrány, aby hudba a text souvisely, ba přímo reagovaly na slovo mluvené, ale s každým dalším číslem tento dokonalý soulad mrazil víc a víc. „Toto je tvé poslední sbohem, viděl někdo krutější týrání?“ zpívá Zamojska, zatímco se Unterweger mazlí s Bobro. Brzy ji začne škrtit a druhá zpěvačka na něj přivolává hněv bohů. Teatrální barokně-klasicistní afekt je představen s neuvěřitelnou vizuální silou.

V další kapitole, na něž je děj formálně rozdělen jako kniha, se Unterweger svěřuje s tím, že vězení bylo první místo, kde se mu dostalo určitého respektu po letech v dětských domovech a pomocných povoláních. „Radši vrah než nýmand!“ prohlašuje. Se sebelítostí mluví o tom, jak lituje skutečnosti, že byl nevěrný ženě, která by pro něj udělala cokoli. Na to znovu uškrtí jednu z žen a ihned klidně hovoří o tom, jak ji ranil, když jí lhal.

Jako Berenice chce Bobro zachránit svého „miláčka“, Unterweger vchází s pouty a tentokrát naprosto chladně konstatuje. „Jsem vrah, škrtič… Proč?“ To se má publikum dozvědět až z jeho knihy. Následuje další hudební číslo od Webera, v němž se Zamojska děsí: „Kdyby Edmundo byl vrahem! Zachraňte mého milovaného muže“ a mistrně ztvárňuje rozpolcenost: je vrahem, nebo ne? Unterweger mezitím položí na ležící Bobro několik výtisků své knihy. Až nyní publiku oznámí, že Pekelná komedie je název jeho knihy a táže se: „Chtěli byste znát pravdu? Zabil jsem těch dvanáct žen?… Najděte si to na Wikipedii!“ A člověk si uvědomuje další rozměr představení, jímž je upozornění na fakt, jak média prezentují a konstruují události. Jestliže až do nedávna platilo, že „co řeknou média (a hlavně televize), to je pravda“, platí dnes to samé o Internetu. Unterweger čte heslo o své osobě… Co je na Wikipedii, to je dnes pravda.

Protože Unterweger spáchal sebevraždu oběšením ještě předtím, než další rozsudek na doživotí nabyl právní moci, je považován podle (nejen) rakouského práva za nevinného. A jako nevinný žádnou pravdu říkat nebude a nenabídne k prodeji ani jeden výtisk své knihy – její stránky jsou také zcela prázdné! Bobro začíná zpívat „Ah, lo previdi!“ žalozpěv nad mrtvým milencem, jenž ji nevzal s sebou na onen svět (dech beroucí kavatina!). Unterweger mezitím proplétá lano kolem stolu a židlí a nakonec i kolem svého krku. Na závěr se ale opět obrátí k publiku s drsným žertem: Myslíte si, že se tu zabiju? Už jsem to udělal a není to zrovna věc, kterou bych chtěl prožít znovu. Možná zítra, dnes toho mám dost!“

Dvouhodinové představení hrané bez přestávky všichni oceňují bouřlivým potleskem, který přechází v ovace ve stoje. Ačkoliv Malkovich nepatří mezi mé oblíbené a mně sympatické herce, musel obdivovat jeho nasazení a skvělý herecký výkon. To samé platí o zpěvačkách. Nejenže dokázaly téměř bezchybně zpívat, ale i pro ně režisér připravil náročné herecké úlohy. Prvotřídní výkon odvedl také orchestr s dirigentem.

Představení na mne hluboce zapůsobilo: již po cestě jsem domů jsem si znovu začal klást otázky, nakolik je možná resocializace těžkých zločinců, podle čeho ji posuzovat. Je možné o někom prohlásit, že se po zrůdných činech „polepšil“ nebo naopak, že něco takového možné není? Čím se při takovém posuzování řídit? Jak mohlo dojít k tak fatálnímu omylu? Jakou roli v takových případech mohou hrát média? A názor veřejnosti? Jak ovlivňují média názor společnosti? Jak stav společnosti ovlivňuje názor této společnosti na vrahy? Nejsou to nijak vzdálené problémy. Evropský soudní dvůr ve svých judikátech několikrát naznačil (zatím ve věci přímo nerozhodoval), že trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění odporuje lidským právům. Existují již organizace, které bojují za to, aby byl tento trest pro svou nelidskost zrušen podobně jako trest smrti. Velká část české veřejnosti si také myslí, že pravomocně odsouzený Jiří Kajinek je nevinen, že byl odsouzen ve zmanipulovaném procesu. Nakolik se o jeho věhlas postaral zájem médií? Proč mu ženy píší do vězení zamilované dopisy? Opravdu si myslí, že vraždy nespáchal, anebo je prostě přitahuje vrah?
Pekelná komedie je představení, které si budete dlouho pamatovat a které Vás rozhodně nechce uchlácholit.
Dovětek:
Johna Malkoviche v Praze okradli, z jeho hotelového pokoje zmizely všechny jeho osobní věci a doklady…

Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha
The Infernal Comedy: Confessions of a Serial Killer
Hudební moritát pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera

Hudba:
Christopher Wilibald Gluck: Úvod a ciaccona „L´enfer“ z baletu Don Juan
Luigi Boccherini: Ciaccona ze Sinfonie d moll, op. 12 č. 4 („La casa del Diavolo)
Francesco Gasparini (arr. Antonio Vivaldi): „Sposa son disprezzata“, árie z opery Ottone in Vill (Bajazet RV 703)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“, KV 418
Christopher Wilibald Gluck: Ballo: 1. Grazioso z opery Orfeo ed Euridice
Ludwig van Beethoven: „Ah, perfido!“, scéna a árie, op. 65
Joseph Haydn: Scena di Berenice „Berenice, che fai“, Hob XXIVa:10
Carl Maria von Weber: „Ah, se Edmundo fossel´uccisor!“, scéna a árie, op. 52 JV 178
Wolfgang Amadeus Mozart: „Ah, lo previdi!“, recitativ, árie a kavatina, KV 272

Text a režie: Michael Sturminger
Hudební koncept a dirigent: Martin Haselbőck
Kostýmní návrhářka: Birgit Hutter

Jack Unterweger: John Malkovich
1. soprán: Bernarda Bobro
2. soprán: Aleksandra Zamojska
Orchestr Wiener Akademie

www.festival.cz
www.theinfernalcomedy.org

foto: Ronacher Theater (N.Bauer a O.Martschitsch)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


2 1 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments