Ve čtvrtek 2. června se uskutečnila jedna z nejostřeji sledovaných událostí letošního ročníku festivalu Pražské jaro. V hlavní roli hudebního moritátu pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera totiž vystoupil světoznámý americký herec John Malkovich. Mne osobně do Rudolfina přitáhl i Orchestr Wiener Akademie s dirigentem Martinem Haselbőckem a sopranistka Bernarda Bobro, kterou jsem asi před rokem a půl slyšel ve vídeňské Volksoper jako vynikající Violettu. Druhou zpěvačkou večera byla Aleksandra Zamojska.

Inscenace vznikla před třemi roky a nyní s ní účinkující hostují s úspěchem po celém světe. Představení již bylo zaznamenáno na CD i DVD, má vlastní internetovou stránku, na níž si můžete přečíst kompletní hru, kritiky na jednotlivá představení a portréty účinkujících, objednat si nahrávky a prohlédnout bohaté fotogalerie.
Stejně jako asi většina publika jsem i já věděl, že budeme svědky zpovědi rakouského sériového vraha Jacka Unterwegera, ale netušil jsem, jakým směrem se představení bude ubírat a jak do něj bude začleněna barokní a klasicistní hudba. Pro ty, co na představení nebyli a/nebo se jim nechce číst celou hru, podávám následující přehled představení i se svými pocity.

Orchestr byl umístěn v zadní části pódia, před ním stál zelený stůl s kancelářskou židlí, na stole lampička a několik knih. Nad pódiem instalovaný světelný park umožnil různě nasvěcovat scénu za téměř naprosté tmy v Rudolfinu. Představení otevřela úvodní scéna z Gluckova baletu Don Juan. Tajemná hudba s odvážnými souzvuky nemohla nepřipomenout některé momenty z Mozartova Giovanniho, hra orchestru dala tušit, že po hudební stránce budeme svědky špičkové interpretace. V závěru ciaccony na přízračně osvětlenou scénu vešel John Malkovich v bílém obleku s černými brýlemi. Po několika úklonách rozjel k publiku monolog ve stylu amerických stand-up komedií. Zažertoval o svém rakouském přízvuku, který jej pojí s jedním významným Američanem s podobným jménem (Schwarzenegger – Unterweger), ocenil atraktivitu několika žen v sále… člověk měl dojem, že zatím mluví John Malkovich, ale z jemných náznaků bylo postupně možné vypozorovat, že jde již o hlavní postavu, což potvrdil způsob, jakým vyhnal obě zpěvačky, které se mezitím přišly publiku představit. Oznámil, že bude předčítat ze své knihy, kterou sepsal po smrti, a usedl za stůl.

Orchestr spustil Boccheriniho Ciacconu, ale Malkovich/Unterweger ho nenechal skladbu dohrát (k nevoli dirigenta, na čemž ale hlavní postavě moc nezáleželo, protože „tuhle hudbu jinak nesnáší“) a začal vysvětlovat schéma představení: bude vyprávět příběh s názvem „My Life – Můj život“ a do začínajícího Vivaldiho aranžmá Gaspariniho árie „Sposa son disprezzata“ se rozhovořil o své matce. Vstoupila Aleksandra Zamojska a krásným, čistým hlasem bez jakékoliv známky vibrata začala zpívat text, který se dokonale pojil s právě proneseným textem o Untewegerově matce. I přes tmavší barvu hlasu zněly její výšky jak z nebe, úžasná byla i práce s emocemi, jež do zpěvu vložila a kdy se při vyšších tónech jakoby zajíkala.

Unterweger se svěřuje se svým vztahem k ženám, oslovuje divačku, kdy měla naposled zážitek z milování… Rozpovídá se o ženách, „co mu psaly do vězení, že s ním chtějí šoustat“. A člověk si uvědomuje, jak je dění na pódiu skutečné, klade si otázku, co některé ženy pudí k tomu, že se zamilovávají do vrahů, píší jim do vězení, vdávají se za ně. Jednoho takového máme přeci i v České republice…
Pořád je ale Unterweger celkem spořádaný, byť lehce excentrický chlápek. Jisté zneklidnění můžeme pociťovat až po příchodu Bernardy Bobro, která fantasticky zpívá Mozartovu koncertní árii „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ a na niž Unterweger doráží, nakonec se ji ale pokusí svést pomocí květiny i Sachrova dortu. Následně vypráví o tom, proč začal ve vězení psát, jak sepisoval články a dopisy, až se kvůli němu začaly psát petice a dosáhl propuštění díky milosti od spolkového prezidenta. Za vraždu a další trestné činy v roce 1976 na doživotí odsouzený Unterweger totiž ve vězení napsal svou autobiografii, také na jejím základě byl prezentován jako typický příklad „napraveného zločince“ a na podporu jeho propuštění se podepisovaly petice. Mezi podpisy se skvěla i slavná jména rakouské kulturní scény: Ernst Jandl, ElfriedeJelinek… Další příklad, jak se umělecká a intelektuální obec dokáže mýlit, když se pasuje na svědomí národa… Unterweger po propuštění zahájil kariéru novináře a já v Rudolfinu jen naprázdno polkl, když se jakoby mimochodem zmínil o nové mrtvé kurvě ve Vídeňském lese, co leží obličejem v bahně. Atmoseféra začínala houstnout.

Na pódium opět vstoupily obě ženy, Unterweger navlékl Bobro podprsenku (vražedný nástroj, kterým své oběti škrtil). Perverzně a strašlivě působila jeho zpověď, jak dělal rozhovory s prostitutkami a policisty, kteří se mu svěřovali s vyšetřováním, takže získal jakýsi pocit všemohoucnosti a „povolení vraždit ženy“. V té chvíli dostala svou podprsenkovou oprátku i druhá zpěvačka a začala zpívat Beethovenovu scénu a árii „Ah, perfido!“ Všechny hudební ukázky byly pečlivě vybrány, aby hudba a text souvisely, ba přímo reagovaly na slovo mluvené, ale s každým dalším číslem tento dokonalý soulad mrazil víc a víc. „Toto je tvé poslední sbohem, viděl někdo krutější týrání?“ zpívá Zamojska, zatímco se Unterweger mazlí s Bobro. Brzy ji začne škrtit a druhá zpěvačka na něj přivolává hněv bohů. Teatrální barokně-klasicistní afekt je představen s neuvěřitelnou vizuální silou.
V další kapitole, na něž je děj formálně rozdělen jako kniha, se Unterweger svěřuje s tím, že vězení bylo první místo, kde se mu dostalo určitého respektu po letech v dětských domovech a pomocných povoláních. „Radši vrah než nýmand!“ prohlašuje. Se sebelítostí mluví o tom, jak lituje skutečnosti, že byl nevěrný ženě, která by pro něj udělala cokoli. Na to znovu uškrtí jednu z žen a ihned klidně hovoří o tom, jak ji ranil, když jí lhal.
Jako Berenice chce Bobro zachránit svého „miláčka“, Unterweger vchází s pouty a tentokrát naprosto chladně konstatuje. „Jsem vrah, škrtič… Proč?“ To se má publikum dozvědět až z jeho knihy. Následuje další hudební číslo od Webera, v němž se Zamojska děsí: „Kdyby Edmundo byl vrahem! Zachraňte mého milovaného muže“ a mistrně ztvárňuje rozpolcenost: je vrahem, nebo ne? Unterweger mezitím položí na ležící Bobro několik výtisků své knihy. Až nyní publiku oznámí, že Pekelná komedie je název jeho knihy a táže se: „Chtěli byste znát pravdu? Zabil jsem těch dvanáct žen?… Najděte si to na Wikipedii!“ A člověk si uvědomuje další rozměr představení, jímž je upozornění na fakt, jak média prezentují a konstruují události. Jestliže až do nedávna platilo, že „co řeknou média (a hlavně televize), to je pravda“, platí dnes to samé o Internetu. Unterweger čte heslo o své osobě… Co je na Wikipedii, to je dnes pravda.

Protože Unterweger spáchal sebevraždu oběšením ještě předtím, než další rozsudek na doživotí nabyl právní moci, je považován podle (nejen) rakouského práva za nevinného. A jako nevinný žádnou pravdu říkat nebude a nenabídne k prodeji ani jeden výtisk své knihy – její stránky jsou také zcela prázdné! Bobro začíná zpívat „Ah, lo previdi!“ žalozpěv nad mrtvým milencem, jenž ji nevzal s sebou na onen svět (dech beroucí kavatina!). Unterweger mezitím proplétá lano kolem stolu a židlí a nakonec i kolem svého krku. Na závěr se ale opět obrátí k publiku s drsným žertem: Myslíte si, že se tu zabiju? Už jsem to udělal a není to zrovna věc, kterou bych chtěl prožít znovu. Možná zítra, dnes toho mám dost!“
Pekelná komedie je představení, které si budete dlouho pamatovat a které Vás rozhodně nechce uchlácholit.
Johna Malkoviche v Praze okradli, z jeho hotelového pokoje zmizely všechny jeho osobní věci a doklady…
Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha
The Infernal Comedy: Confessions of a Serial Killer
Hudební moritát pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera
Christopher Wilibald Gluck: Úvod a ciaccona „L´enfer“ z baletu Don Juan
Luigi Boccherini: Ciaccona ze Sinfonie d moll, op. 12 č. 4 („La casa del Diavolo)
Francesco Gasparini (arr. Antonio Vivaldi): „Sposa son disprezzata“, árie z opery Ottone in Vill (Bajazet RV 703)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“, KV 418
Christopher Wilibald Gluck: Ballo: 1. Grazioso z opery Orfeo ed Euridice
Ludwig van Beethoven: „Ah, perfido!“, scéna a árie, op. 65
Joseph Haydn: Scena di Berenice „Berenice, che fai“, Hob XXIVa:10
Carl Maria von Weber: „Ah, se Edmundo fossel´uccisor!“, scéna a árie, op. 52 JV 178
Wolfgang Amadeus Mozart: „Ah, lo previdi!“, recitativ, árie a kavatina, KV 272
Text a režie: Michael Sturminger
Hudební koncept a dirigent: Martin Haselbőck
Kostýmní návrhářka: Birgit Hutter
Jack Unterweger: John Malkovich
1. soprán: Bernarda Bobro
2. soprán: Aleksandra Zamojska
Orchestr Wiener Akademie
www.festival.cz
www.theinfernalcomedy.org
Související články
- Operní panorama Heleny Havlíkové (35)
- Pražské jaro: BBC a Bernarda Fink
- Operní panorama Heleny Havlíkové (74)
Komentáře: 2
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
- Boris Klepal: Jen na vysvětlenou: dal jsem do svého příspěvku odkaz na svou recenzi, což je proti pravidlům diskuse...
- Tom: Je zvláštní, jak hodně funguje u prostého čtení textu projekce vlastního očekávání a vkládání významů, které v...
- Tom: Víte co, já myslím, že p. Klepal to nenapsal zle, prostě že by to stálo za podrobnější rozbor, možná trochu...
- Dan: a ještě mě napadl malý dovětek: Onehdá jsem se setkal na jedné besedě s lidmi, kteří hovořili s jednou z našich...
- Dan: To tu mezi svými jistě jste, jinde by se někdo těžko zabýval Zráním. Nicméně je podle mne chybné si myslet, že...
- autorka: Kdyby Suk byl Mahler, tak se tu nemáme o čem přít. Před Mahlerem se ze sálu neutíká… Mimochodem to...
- Viktor: Lituji, ale animózní výrok o paní Havlíkové(kterou osobně vůbec neznám, aby bylo jasno)- „její...
- Gregor Samsa: podobně lze ovšem říct, že takhle se recenze nepíší ;-)
- landau: Omlouvám se, asi jsem použil příliš silná slova a nejsem na to pyšný. Mně se ale opravdu zdá, že tato...
- Dan: Dobrý den, vy ne, vy jste reagoval korektně, ale landau měl ignorantský diskusní příspěvek :-) Takhle se přeci...
Kauza FOK: Otevřený dopis primátorovi Svobodovi
Otevřený dopis panu Bohuslavu Svobodovi, primátorovi hlavního města Prahy Vážený pane primátore, s obavami...
VíceEdita Gruberová znovu na Pražském jaru
Jiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?








je škoda, že články tohoto typu zůstávjí bez komentářů. Ale jakmile jde o vzájemné osočování a tahanice kolem čehokoliv (zejména sop), málokdo se zdrží slova. Svědčí to o náladě ve společnosti. Škoda. Krásný článek. Skvělý zážitek. Lidé by si měli víc užívat příjemné zážitky a ne se zabývat malichernými hádkami a bojem o poslední slovo, protože život je krátký.
Naprostý souhlas. Kdykoli se zde objeví méně "komerční" či nekontroverzní článek, reakce jsou většinou téměř nulové. Je vidět, že i už tak úzká vrstva lidí, kteří se zajimají o klasickou hudbu, má svoje "menšiny" a svůj "mainstreem".