Jolanta a Modrovousův hrad společně v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Jeviště tonoucí v slzách a krvi
Premiéra Modrovousova hradu a Jolanty v Met 

Uvedení nové inscenace v Met znamená týdny soustředěné práce, která vyústí v generální zkoušku a pak, obvykle po pár dnech volna, v premiéru.

Minulé pondělí však byla premiéra nové inscenace Čajkovského Jolanty – jež tu měla být uvedena vůbec poprvé – a Bartókova Modrovousova hradu, neobvyklého a fascinujícího spojení dvou jednoaktovek v Met, zrušena kvůli hrozícímu blizardu, který New York doslova ochromil. Namísto toho měl tento dvojitý program premiéru ve čtvrtek, téměř týden po kostýmní zkoušce. Toto zpoždění možná podlomilo energii a soustředěnost účinkujících, včetně dirigenta Valerije Gergieva, který strávil dva předešlé večery v Carnegie Hall, kde řídil náročný program sestavený z ruských děl v podání Mariinského orchestru.

Vše chvílemi působilo nejistým a nedotaženým dojmem. Je to škoda, protože mnohé aspekty inscenace nápaditého polského režiséra Mariusze Trelińského, který v Met debutoval, byly působivé. Výkony byly téměř dokonalé, zejména charismatická ruská sopranistka Anna Netrebko v titulní roli Jolanty, mladé slepé princezny, a svůdná německá sopranistka Nadja Michael v roli Judity, manželky sklíčeného, tajnůstkářského Modrovouse.

Tato inscenace by se měla s přibývajícím množstvím repríz zlepšovat. Už teď nabízí mnohé k vychutnání i k přemýšlení.

Pan Treliński, umělecký ředitel Teatru Wielkiego (Polské národní opery), spolu s dramaturgem Piotrem Gruszczyńskim prokázali velkou dávku představivosti, když koncipovali tento dvojitý program v koprodukci s Met. Jolanta, Čajkovského poslední opera, je zdánlivě nevinná pohádka o půvabné princezně, která se narodila slepá. Její přehnaně ochranitelský otec, král René, zařídí, aby Jolanta vyrůstala v zahradě na samotě v péči milujícího služebnictva, které jí nikdy neprozradí, že existuje něco jako zrak. Jolantinu slepotu vyléčí maurský lékař podporovaný uzdravující láskou čestného rytíře.

Bartókův Modrovousův hrad, uváděný v maďarském originále, je znepokojivý psychothriller o ženě přitahované nešťastnou povahou strašlivého Modrovouse a jeho strádáním, a to navzdory šířícím se řečem, že možná zavraždil své předešlé manželky. Judita je přesvědčena, že svojí láskou vnese do Modrovousova ponurého života světlo. Neskutečný příběh však končí mrazivě.

Pan Treliński nedávno vysvětlil, že obě opery, podle jeho názoru, zobrazují ovládající vztahy. V jedné je panovačný otec přesvědčen, že chrání svou dceru tím, že ji udržuje v nevědomosti o jejím vlastním stavu; ve druhé žena poníženě ztrácí sebe samu vlivem posedlé oddanosti ustaranému muži. A obě opery se zabývají touhou nahlížet hluboko do druhých.

Přesto, ve snaze, aby se tato dvě velmi odlišná díla doplňovala, jim pan Treliński vnucuje tematickou souvislost, která působí nuceně, zejména v případě Jolanty. Jevištní poznámky v libretu popisují scénu jako krásnou, svěží zahradu s kvetoucími růžovými keři a ovocnými stromy. Pan Treliński se ve spolupráci se scénografem Borisem Kudličkou, kostýmním výtvarníkem Markem Adamskim a designérem videoprojekcí Bartkem Maciasem rozhodl pro strašidelnou metaforickou obraznost. Jolanta v podání paní Netrebko pobývá v bíle obložené ložnici, skromném obydlí s jelení hlavou zavěšenou na zadní stěně. Pokoj, který se otáčí kolem dokola, je obklopen tajemnými povívajícími stromy, jejichž spletité kořeny jsou obnažené. Videa ukazují zlověstně dorážející větve a podivné obrazy obřího jelena. Králův posel říká, že tahle zahrada je jako „ráj“. Ne však v této inscenaci.

Přesto tato metafora funguje. Tak jako tak, základní myšlenka této opery je krutá. Opravdu Jolantin otec drží dceru v osamění, aby ji chránil? Nebo se cítí provinile, že je jeho dcera slepá? Nebo se za to dokonce stydí?Je dojemné vidět rozohněnou paní Netrebko, tak strhující v roli Lady Macbeth na počátku sezony v Met, která se pokouší vyjádřit, jak by se chovala a co by cítila slepá mladá žena. Čajkovského hudba pro Jolantu zahloubaná, rozechvělá a plná touhy, což jsou vlastnosti, které paní Netrebko vyjadřuje prostřednictvím svého sladkobolného zpěvu. Přesto se v něm objevují záblesky hlasové intenzity, pro paní Netrebko tak charakteristické, když Jolanta líčí své narůstající rozpaky. V jedné pronikavé pasáži se Jolanta ptá, zda jsou oči jenom pro pláč.

Maurský lékař (Elchin Azizov, solidní barytonista debutující v Met) brzy přijde spolu s králem René (měkký bas Ilyi Bannika, který v Met rovněž debutoval). Lékař může Jolantu uzdravit, jak sám říká, jedině když si bude vědoma svého stavu. Musí chtít vidět.

Mužný, impozantní barytonista Aleksei Markov představuje švarného vévodu Roberta, který byl v dětství zasnouben s Jolantou, ale teď miluje mladou hraběnku. Jeho společník, rytíř Vaudémont, se zamiluje do Jolanty při pouhém pohledu na její andělský půvab a vřelost plnou nadšení. Role Vaudémonta se výborně hodí pro skvělého tenoristu Piotra Beczału. Nejsilnější okamžiky během představení byly ty, v nichž pan Beczała vášnivě rozmlouvá s paní Netrebko.

Pan Gergiev vyloudil z orchestru Met temný, dojemný zvuk. Přesto však v několika zdlouhavých pasážích a lyrických linkách ztratil tvar a plynulost.

Účinkující se možná měli na pozoru před vypuknutím případných protestů. Když přicházeli diváci, demonstranti před Met odsuzovali pana Gergieva a paní Netrebko jako nesmlouvavé spojence ruského prezidenta Vladimira Putina, přičemž poukazovali na politiku jeho vlády zaměřenou proti homosexuálům a vojenský vpád na Ukrajinu. Když si na konci Jolanty paní Netrebko užívala ovace, vystoupil jeden z nich na jeviště a rozvinul protestní transparent. Byl odveden do zákulisí a později zatčen.

Bartókův Modrovousův hrad, poprvé uvedený roku 1918, je dílo tak symbolické a dvojznačné, že je v inscenaci možné téměř vše. Když Judita dorazí do strašidelného hradu svého nového manžela (v této inscenaci ji vysadí z auta), zaměří se na dveře opatřené sedmi zámky. Co za nimi je? Prosí a nakonec nutí Modrovouse, aby jí dal klíče. Zmatený muž před ní chce uzavřít svůj vnitřní život, ale přesto, jak se zdá, nemá jiné východisku, než ji do něj vtáhnout. Otevřou se dveře vedoucí do fantastických, strašidelných míst, včetně mučírny, zbrojnice či pokladnice plné zkrvavených šperků. Jedny dveře vedou k ohromnému moři slz.

Součástí inscenace je fascinující videoprojekce a jevištní efekty, které názorně představují popisy v libretu. Komůrka se šperky je honosná koupelna, v níž paní Michael v roli Judity zpívá téměř nahá, naklání se z vany a pohupuje perlovým náhrdelníkem, když si najednou všimne, že je na něm krev. A moře slz? To je bíle vykachlíkovaná umývárna se sprchou a mokrými, zapařenými stěnami.

Paní Michael vnáší do role Judity pevný, jasný hlas a hlubokou vnitřní intenzitu. Basista Mikhail Petrenko, přestože byl toho večera hlasově poddimenzovaný, má zrnitý a podlý hlas a většinou vystihuje Modrovousovy zlovolné sklony.V Gergievově pojetí tohoto strhujícího Bartókova díla s expresionistickou úzkostí a debussyovskou svěžestí byly ohromující pasáže. V hudbě zdůraznil venkovské, folkloristické prvky, které působily svěže. Některé pasáže však vyzněly malátně a neutuchající zvučnost byla neměnná.

Během závěrečného aplausu po Modrovousovi stáli po obou stranách propadla uvaděči střežící jeviště Met. Tak tomu možná bude pokaždé, když zde budou vystupovat ruští umělci.

(The New York Times – 30. ledna 2015 – Anthony Tommasini)
***

Podivný večer s premiérou Modrovouse a Jolanty v Met

Demonstranti z organizace Art Against Aggression (Umění proti agresi), kteří pokojně protestovali před budovou Metropolitní opery v den čtvrteční odložené premiéry společného uvedení Jolanty a Modrovousova hradu, tiše obvinili hvězdnou sopranistku Annu Netrebko, že „světoznámá operní pěvkyně je zastánkyně teroristů“. Uvnitř se poněkud agresivnějšímu demonstrantovi nějak podařilo dostat se na jeviště během závěrečného potlesku po Jolantě a rozvinout transparent zobrazující společně Annu Netrebko, Valerie Gergieva a Vladimira Putina s hitlerovským knírkem. Potlesk se prudce změnil v projevy nevole publika. Demonstrant byl z jeviště rychle vyveden.

Jak se lidově říká: „A krom toho, paní Lincolnová, jaké bylo to představení?“

Bez ohledu na politické názory byl takový protest velice znepokojující. Při návratu na druhou polovinu – Modrovousův hrad – jste se cítili podivně rozrušeni. Část z vás zůstala ve sféře „co kdyby“, přestože vizuální pojetí této inscenace v režii geniálního novátorského polského režiséra Mariusze Trelińského jelo v Modrovousovi na daleko vyšší obrátky než v Jolantě.

Poté, co jsem Trelińského objevil díky jeho inscenaci Madame Butterfly a Andrea Chéniera ve Washingtonské národní opeře, očekával jsem, že z Jolanty i Modrovouse budu odcházet příjemně vyděšený rozletem a hloubkou fantazie, jaké jsem si v jeho případě užíval předtím. Tak tomu bylo u Modrovouse; Treliński v opeře ponechal často vynechávaný prolog v maďarštině, jímž se publikum zve do tohoto podivného ponurého příběhu – v němž Modrovousova poslední žena Judita objeví za hradními dveřmi ještě slavnější a otřesnější věci – uprostřed opadaného lesa v pohybu, který vypadal jako živý.

A pak, počítačová obraznost kombinovaná s poněkud tradičnějšími kulisami připomínaly průmyslovou výtahovou šachtu, mučírnu z Orwellova románu 1984 a strašidelné podsvětí, v němž existovaly Modrovousovy předešlé manželky. Podstoupila Modrovousova žena zkoušku ohněm a vodou? Halucinační noční můrou? Senzibilizační zkušeností ve stylu Mechanického pomeranče? Nic takového jsem snad na jevišti Met ještě neviděl. Bartókova smělá opera se často uvádí z bezpečné vzdálenosti. S Trelińským působil Modrovousův hrad nebezpečně – a to ne jen kvůli incidentu s demonstrantem.Cena však byla vysoká. Jeden z mnoha kejklů způsoboval, že se zdálo, že je zpěvák či zpěvačka přemisťován teleportem na různá místa v okolí hradu prostřednictvím počítačem generovaných kulis. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba protáhnout Bartókovy přechodové pasáže – o hodně více, než byla jejich zamýšlená délka. Tempa byla rozvleklá. Netušil jsem, že tato opera může být tak dlouhá. Většina tvrdohlavých dirigentů by na tuto hru nepřistoupila tak ochotně. Pan Gergiev také postupem času nalezl mnohá tajemství ve spletitých houštinách Bartókova složitého komponování.

Zpěváci to také měli těžké, do té míry, že jen Nadja Michael a Mikhail Petrenko měli ideálně silné hlasy pro své role Judity a Modrovouse a maďarský text zpívali s obdivuhodnou zřetelností. Jejich interpretace se však zdály přehlušeny vším, co kolem nich na jevišti vířilo, a rozličnými způsoby, jimiž na to museli reagovat. Petrenko byl příliš často slyšet ze zákulisí, zpoza hradních dveří či v jiných hlas omezujících situacích. Paní Michael měla na jevišti nejvíc práce, včetně nahé scény ve vaně. Nerad bych vyzněl nevděčně: je pravděpodobné, že tato inscenace trvale ovlivní vnímání Modrovousova hradu. Ale opravdu chytří režiséři dokáží vymyslet řešení hudbou zdůrazňovaných problémů.

Jolanta byla z inscenačního hlediska méně úspěšná, možná proto, že je méně dramatická. Příběh slepé princezny, inspirované láskou k uzdravení se ze svého postižení, je roztomilá drobnůstka, ovšem s takovou spoustou do nitra směřující hudby, že je mnohem více introspektivní než většina Čajkovského komorních skladeb. Treliński dodal opeře zajímavou, stylovou rovinu tím, že umístil hlavní postavu do velké, jasně vymezené krychle (čímž naznačil omezenost jejího světa) a postavy oblékl do stylového moderního oblečení.

Valery Gergiev působil zhruba během první půl hodiny nezaujatým dojmem, ale v průběhu představení jeho zájem rostl. Jako muž, který zachrání Jolantu, nemohl být italský lyricismus Piotra Beczały využit lépe než v dlouhých rapsodických monolozích. Jeho zpěv však měl vše, co zpěv paní Netrebko postrádal, a toto srovnání jí moc nelichotilo.Je zřejmé, že paní Netrebko byla ovlivněna vnějšími okolnostmi. Ovšem zklamání, které jsem cítil, se pravidelně opakuje od její Manon. Hlasová linka paní Netrebko postrádala čistě držené tóny. Podobné problémy s frázováním zatemňují interpretační detaily. Zpívá mnohem působivěji než během svého koloraturněsopránového období, ale stále více připomíná slabší dny Galiny Gorchakové. Upadá snad paní Netrebko? Ne. Potřebuje však volno uprostřed kariéry a hlasový odpočinek – a to co nejdříve.

(Operavore – 30. ledna 2015 – David Patrick Stearns)

Petr Iljič Čajkovskij:
Iolanta
Béla Bartók:
Bluebeard’s Castle
(A kékszakállú herceg vára)
Dirigent: Valery Gergiev
Režie: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Světla: Marc Heinz
Choreografie: Tomasz Wygoda
Video: Bartek Macias
Zvuk: Mark Grey
Dramaturgie: Piotr Gruszczyński
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 29. ledna 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 14. 2. 2015)

Iolanta
Iolanta – Anna Netrebko
Vaudémont – Piotr Beczała
Robert – Aleksei Markov
King René – Ilya Bannik
Bertrand – Matt Boehler
Alméric – Keith Jameson
Ibn-Hakia – Elchin Azizov
Marta – Mzia Nioradze
Brigitte – Katherine Whyte
Laura – Cassandra Zoé Velasco

Bluebeard’s Castle
Judith –  Nadja Michael
Bluebeard – Mikhail Petrenko

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
Foto Met/Marty Sohl