Josef Suk? Ten nejmilejší strejčánek!

  1. 1
  2. 2

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta
Texty Ivana Medka (80)

Ivan MedekIvan Medek se ve druhé polovině šedesátých let před mikrofonem setkával s uměleckými osobnostmi českého hudebního života. Několikrát s Karlem Ančerlem, pravidelně s Ivanem Moravcem, Václavem Neumannem, ale také Iljou Hurníkem, Václavem Snítilem či Alfrédem Holečkem. Zapadnout by však neměla ani setkání s osobnostmi, jejichž jména čas téměř už vymazal z naší paměti. Jednou z nich byl prvorepublikový ředitel České filharmonie Jaromír Žid (třídílný přepis rozhovoru s ním jsme uvedli před časem, první část najdete zde), další byla Dagmar Šetlíková, jíž se věnujeme tentokrát. Byla dcerou primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna, byla kvartetní „sekretářkou“ a později dlouholetou nepostradatelnou bytostí na sekretariátu České filharmonie. V první části přinášíme její vzpomínky na zkoušky Českého kvarteta, na velký poválečný zájezd do Paříže a Londýna, ale také na skladatele Josefa Suka a legendární premiéru jeho symfonické skladby Zrání pod taktovkou Václava Talicha 30. října 1918.
***

Ivan Medek: Kdykoli se člověk setká s Dášou Šetlíkovou, má z toho radost. A setká-li se s ní před mikrofonem, je to radost dvojnásobná, protože to je gejzír myšlenek, vzpomínání, faktů a zajímavostí z muzikantského života. Bodejť by ne! Je to dcera Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta. Ona je vlastně dítě Českého kvarteta a dítě celé řady českých muzikantů.

České kvarteto (foto archiv)
České kvarteto (foto archiv)

Holčička, která vyrůstala v jednom z nejkrásnějších muzikantských prostředí Prahy, a paní, která byla skutečně první dámou České filharmonie. A já bych řekl, že je pořád jednou z prvních dam české muziky – a myslím to „dam“ v nejlepším slova smyslu. Já doufám, že se na mě Dášenka nebude zlobit.

Když už si s ní budeme za chvilku povídat, mohli bychom si předtím zahrát alespoň kousek skladby, kterou hrával její otec velmi často a jejíž premiéru ostatně hrál. A to je Sukova Fantazie. Poslechneme si ji v nahrávce s Josefem Sukem, Českou filharmonií a Karlem Ančerlem.

(hudba: Josek Suk – Fantazie pro housle a orchestr)

Ivan Medek: Budeme teď trochu vzpomínat. Já vím, že to není to nejlepší, co člověk může dělat, protože naštěstí se oba dva ještě můžeme dívat spíš dopředu než zpátky, ale přesto myslím, že vzpomínat trošku můžeme…

Dagmar Šetlíková: Já teď velice ráda vzpomínám. Čím je člověk starší, tím víc se vrací k hezkým dobám, když byl mlád a vesel a svižný. Svižná už tedy bohužel nejsem. Ale jinak to nevadí.

Ivan Medek: Když jsme teď šli sem do studia, a to jsou dvě patra po úzkých schodech, tak jsem si právě říkal, že to je naopak. Ale to jenom tak na okraj… Já bych začal rokem 1947, kdy se v České filharmonii objevila najednou, po zkušenostech z předchozího roku z Pražského jara, u stolu sekretářky, tajemnice a později čím dál víc naprosto nezbytné osoby pro život České filharmonie – Dagmar Šetlíková. A tehdy mně Talich říkal: „Tuhletu paní já znám jako malou holčičku.“

Dagmar Šetlíková: A to bylo právě to hezké. Na Talicha si vzpomínám jako na „strejdu Talicha“, když chodil na zkoušky Českého kvarteta, s kterým často hrával, samozřejmě i veřejně, na violu.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

Vzpomínám si, jak to u nás bylo veselé. Když kvarteto zkoušelo, vždycky byla báječná nálada. Zkoušelo se sice velice pilně a velice poctivě, ale byly pauzy. A protože jsme bydleli u Koulů, u slavného uzenáře pana Kouly, o přestávce se vždycky řeklo: „Teď budou čerstvé kouláčky.“ A rychle se poslalo dolů. Často jsem pro ně šla já. A přinesly se čerstvé kouláčky. A teď si všichni dali sklenku dobrého vína a kouláčky k tomu. Pak se povídalo a bylo veselo. A pak se zase znovu rychle dalo do práce.

Chodil k nám pochopitelně Novák a Štěpán a Roman Veselý a Heřman. A kuly se plány. Mluvilo se o programech, které se budou dělat. A bylo to neskonale krásné. Já jsem vyrůstala právě v nádherném prostředí Českého kvarteta.

Ivan Medek: Bylo by možné vrátit se řekněme úplně do dětských let? Ke zkouškám Českého kvarteta. Tatínek Karel Hoffmann přece nemohl mít vždycky dobrou náladu z toho, když se mu motala mezi pulty malinká holčička.

Dagmar Šetlíková: No, ale protože jsem byla jedináček, milovaný jedináček, tak mně bylo všecko dovoleno. Muziku jsem měla ráda už od dětství. Tak jsem si sedla na stoličku a poslouchala. A vydržela jsem strašně dlouho sedět a pozorovat, jak hrají, co si povídají, jaké dělají poznámky. A potom když už mě to omrzelo, byla jsem prostě vyexpedována pryč.

Ivan Medek: A kdo povídal při těch zkouškách nejvíc?

Dagmar Šetlíková: Nejvíc povídal taťka Hoffmann a Suk. Ti velice pilně študovali, přemýšleli jak a co a velice se tomu věnovali. To jsou jenom matné vzpomínky. Bohužel, víc nic o tom nemohu povídat.

Josef Suk (foto archiv)
Josef Suk (foto archiv)

Vzpomínám si ale například na krásné historky s Janem Heřmanem, který byl báječně veselý člověk a měl smysl pro všecky možné legrace. Vzpomínám si, že jsme společně byli na návštěvě u Růžičků ve Špindlerově Mlýně a tam taťka Hoffmann s Heřmanem hráli Lannerovy valčíky, Straussovy valčíky – a k tomu se různě oblékali. A byla taková nálada, kterou si dnes těžko dovedeme představit, jak se tito vážní muzikanti dovedli přenést úplně do jiného, bezstarostného světa. A nacházeli právě i v tom Lannerovi i v tom Straussovi kouzla rytmů a melodií. A moc se jim to líbilo.

Ivan Medek: Já myslím, že ta kouzla tam skutečně byla a jsou.

Dagmar Šetlíková: Ta kouzla tam jsou, jistě.

Ivan Medek: Kdy jste se poprvé dostala s kvartetem někam ven?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář