„Josefe! Dej tomu maximum!“ V Ostravě mají premiéru Tři přání

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s jedním z protagonistů dnešní premiéry, basistou Josefem Škarkou

Bohuslav Martinů: Tři přání - Josef Škarka (Arthur de Sainte Barbe / Juste) - NDM 2015 (foto Martin Popelář)
Bohuslav Martinů: Tři přání – Josef Škarka (Arthur de Sainte Barbe / Juste) – NDM 2015 (foto Martin Popelář)

Pokud se nemýlím, s ostravskou operou spolupracujete poprvé. Vaše pocity?

Ostravská operní scéna má dlouhodobě pověst jednoho z nejlepších souborů v České republice. Vzpomínám si, na moment, když jsem z Ostravy dostal tuto nabídku. Byl jsem tehdy opravdu velmi potěšený, a vlastně i hrdý. Jenže hned za tím se ohlásila zodpovědnost: Josefe! Dej tomu maximum! K tomuto respektu se brzy přidal také pocit pohody a to díky týmu opery Národního divadla moravskoslezského, který svou práci zvládá na špičkové úrovni.

Je to také váš první Martinů – alespoň v opeře, že? Jaký vztah k jeho muzice máte? A jak se vám Martinů zpívá?

Martinů patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším skladatelům. Stále mě něčím novým překvapuje, stejně jako opera Tři přání. Ač toto dílo má pro moje ucho „nový zvuk“, stále je v tom čitelný Martinů rukopis. Martinů prošel, jako mnoho jeho současníků cestou avantgardy, neoklasicismu, neofolklorismu, a přitom je jednoznačně svým hudebním jazykem rozpoznatelný a nezaměnitelný. Abych ještě odpověděl na otázku: na brněnské konzervatoři jsem zpíval ve studentském představení jeho Hlasu lesa, a pokud si dobře vzpomínám, tak pod taktovkou Jakuba Kleckera, se kterým se v Ostravě po mnoha letech u Martinů opět setkávám. Tři přání jsou i pěvecká výzva. Zrovna v mé roli Justa se během celé opery trochu zvláštně střídají basbarytonový a ryze barytonový obor a k tomu je ještě třeba zvládnout prózu. Takže si musím zvláště pečlivě rozvrhnout síly.

S režisérem Jiřím Nekvasilem jste se už setkal, při inscenaci Pucciniho Děvčete ze Západu v pražském Národním. Jak se vám s ním pracuje a hlavně – co prozradíte o „vaší“ postavě Arthura i o samotné inscenaci?

To máte dobré informace. Tehdy jsem zpíval jednoho z kovbojů. Myslím, že v alternaci s Vaškem Siberou. Pan Nekvasil po letech vtipně poznamenal, že v tom velkém obsazení tehdy zpíval každý, kdo měl ruce a nohy, dokonce tam tenkrát zazářil mladý Adam Plachetka a já jsem moc rád, že jsem tehdy mohl být u toho. Studoval jsem první ročník na AMU u pana Tučka, přišel za mnou pan Kusnjer, že v Národním hledají zpěváky pro malé role. Udělal jsem tedy předzpívání, no a pak jsem už jen nábožně sledoval ty velké umělce, jako byla Eva Urbanová, Anda – Louise Bogza, John Fiore, Jan Vacík, Richard Haan, a tetelil se blahem, že jsem součástí toho spektáklu. Léta plynula a teď se setkávám s panem Nekvasilem na dalším velkém projektu a tím jsou Tři přání. Mimo jiné obdivuji jeho přehled. Občas nám zajímavě vypráví o historickém pozadí této opery. Těch letopočtů, co si pamatuje! Já si sotva pamatuju svoje telefonní číslo. Baví mě, že naše spolupráce je vzájemně tvůrčí. Vyhovuje mi přinášet nápady a pak je nechávat panu režisérovi ke zpracování, dopilování, ponechání, nebo vynechání. Takto se pomalu rodí moje postava Arthura de Saint Barbe. Je to filmový herec, který si už delší čas udržuje vztah s kolegyní herečkou Ninou Valencií. Nina je mu nevěrná s mladším hereckým kolegou Sergem a s ním Arthurovi nakonec uteče do Ameriky a ubohému hrdinovi zanechá jen dopis na rozloučenou. To je ta, řekněme, rovina civilního příběhu, jenž tvoří rámec tomu filmovému. Všichni tři totiž hrají ve stejném filmu jakousi pohádku – podobenství o třech nevydařených přáních, která skončí dosti podobně jako osud skutečného Arthura. Závěr opery pak krásně doznívá v nejasném polosnu a polo-realitě…. Ale víc už nebudu prozrazovat.

Čím myslíte, že by Martinů Tři přání mohly ostravského diváka hlavně zaujmout?

Mám pocit, že především skvělým obsazením všech alternací. Období zkoušení bylo velmi náročné. Hudební zkoušky střídaly choreografické a ty zase aranžovací, ale stále jsem měl pocit, že to co děláme, má smysl a to mi dávalo novou sílu. Celé dílo vyžaduje téměř muzikálovou průpravu, takže představení je náročné nejen na hlas, ale i na fyzičku. Často jsme pozdě večer po zkouškách padali na ústa, ale stejně jsem přes tu velkou únavu ze svých kolegů cítil příjemné nadšení a radost ze hry, takže druhý den jsme do toho zase šli naplno. Doufám, že tento zápal půjde i přes barevný orchestr také do hlediště k divákům. Užíváme si skvělou „partneřinu“. Nesmím ale zapomenout na efektní scénu pana Dvořáka a elegantní kostýmy paní Hanákové. Mimochodem, dlouho jsem nezažil, aby všechny dámy v ansámblu byly jednohlasně nadšené ze svých kostýmů tak jako ve Třech přáních.

Ta opera je mimo jiné také o tom, že splněná přání nemusejí člověku vždy přinést jen štěstí. Jak vy to v životě máte?

To víte, že mám svá přání a touhy. Rozděluju si je do kategorií: uskutečnitelné, bláznivé a praštěné. Jenže čas pak většinou ukáže, které přání kam zařadit. Nebudu říkat, jaká kategorie kterému přání patří, ale chtěl bych: vyhrát na olympiádě, natočit film, udržet si zdravý rozum alespoň do důchodu, být tenor, projet si na vlastní pěst Asii, dělat zajímavé projekty jako jsou Tři přání, kamošit se s Michaelem Hanekem a především splatit rodičům tu jejich nekonečnou trpělivost se kterou mě provázeli po celou mou dosavadní kariéru.

Patříte k mladým zpěvákům bez stálého angažmá. Třeba zrovna v tomto směru žádné přání nemáte?

Víte, že jsem nad tím nikdy takto neuvažoval? Snažím se věcem dát volný průběh a doufat, že Pán Bůh mi pošle jen to, co je pro mě zrovna vhodné.

Jak se vám vůbec bez onoho trvalého angažmá žije? Jaké klady a naopak zápory to z vašeho pohledu obnáší?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Tři přání (NDM Ostrava)

[Total: 31    Average: 3.6/5]

Související články


Napsat komentář