Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    10.6.2011 00:00 Redakce

Ve dnech, kdy se u nás často hodně vzrušeně debatuje o rozhodnutí ministra kultury Jiřího Bessera, týkajícího se budoucnosti opery v Praze, ale též třeba o postupu ve věci zbourání jednoho z domů na Václavském náměstí, nás zaujal nejnovější článek přední americké mezzosopranistky, rodačky z Kansasu Joyce DiDonato, který publikovala na svém známém blogu Yankeediva. Bezpochyby inspirativní text zveřejňujeme bez dalšího komentáře.

Přemýšlení nahlas

Silné emoce mně nejsou cizí. Možná ventil v podobě obrovského jeviště s ostrými světly a kvílícím orchestrem čas od času tu bestii ukonejší. „To je nejlepší terapie,“ prohlašuje mnoho pěvců. V tom výroku spočívá mnoho pravdy. Ale tu a tam mi schází onen přepad pro mé prudké emoce, které by mohly být snadno považovány za „kontroverzní“. Učí nás, že bychom se měli snažit nenadělat moc povyku, což obvykle poslušně dodržuji.

Ale pak se stalo toto:

„Republikánský guvernér Sam Brownback učinil hlavní krok k privatizaci umění v Kansasu a postrčil tím hodiny zpět do doby před šedesátými lety minulého století. Guvernér smazal veškeré státní financování uměleckých programů, takže kansaská umělecká komise zůstala bez rozpočtu, bez zaměstnanců a bez kanceláří.“

To není jen tak nějaký pomýlený stát pečlivě vražený v přezku biblického pásu, pozor – to je můj domovský stát. Však víte, ten slunečný Slunečnicový stát, který vychvaluji a propaguji po celém světě, který bráním i tváří v tvář nevlídným, tázavým pohledům pochybovačů („Ty žiješ KDE?“). Jo. Ten. Stát mého prvního klavírního recitálu a sborového koncertu, domácí pole mé umělecké zvědavosti a výchovy, domovina, která mě naučila mít velké sny bez omezení. Jo. Ten.

Ale, prosím, nechtějte po mně, abych vysvětlila toto. Vůbec poprvé jsem úplně a naprosto bezradná, jak osvětlit nebo pochopit tuto dle mého názoru hrůzu. Hrůzu, která je, obávám se, jen mikrokosmem větších věcí ve hře. A já jsem optimistka, vzpomínáte? Zoufale se snažím držet strach na uzdě. Toto monstrum mě však možná přemůže.

Oficiálně jsem se obrátila na svého editora, abych se ujistila, že jakékoli nevhodné komentáře, které ŽADONÍ o to být vypuštěny pod tento článek, budou patřičně vymazány, a já můžu jen říct, že toto ignorantské, krátkozraké, otřesné a nevyslovitelně škodlivé gesto politika – gaunera, který jedná BEZ většinového souhlasu zákonodárného sboru, posvěceného mnoha lidmi, kteří nesou, říkám to nerada, tytéž ostudné povahové vlastnosti, je neskutečně hluboce špatný.

Tento typ argumentu je házení hrachu na stěnu, vím – a povede k odpornému minovému poli politických machinací, kterým jsem se chtěla vyhnout a které tu, upřímně řečeno, nemají místo. Nejsem politik, ani historik, ani nemám intelektuální vybavení, abych vyrazila na zteč s těmi hroznými odpůrci. Jsem jen pokorná pěvkyně, která raději investuje energii do hudby. Jsem jen domácí produkt zemědělského státu, který si ceníval umění, stejně jako všechny skvělé společnosti a kultury minulosti. Moje představivost válčí s ničivou silou starého dobrého kansaského tornáda kategorie 5, když pomyslím, kde bych byla bez výchovy stimulované uměním, které zformovalo můj způsob nekonvenčního myšlení, bez místního divadla nebo sboru nebo galerie, které mi byly útěchou a nouzovým východem z nejtěžších krizí v mém životě, nemluvě o možnosti ventilovat se účastí na expresivní činnosti, která mi pomohla porozumět sama sobě a tajemství života o maličko lépe. Ale což, jaký to má užitek? Nemůžete to OTESTOVAT. Nemůžete na to dát CENOVKU. Tak to asi žádnou cenu nemá.

A přesto, když to nebudu hájit? Zapadnu do řady s těmi, kdo jen pokrčí rameny a řeknou, „ale co na tom sejde?“ Já jsem důkazem toho, že na tom sejde VŠECHNO. Ale znovu, já jsem naivní. Nebo možná jen přilévám olej do ohně a zhoršuji situaci tím, že pokřikuji na „druhou stranu“? Jsme odsouzeni k polarizaci a slepým uličkám navždycky? Není už žádná možnost smíření?

Aha, takže možná je lepší debatovat nad financemi, jelikož to je, zdá se, jediná věc, které si dnes ceníme? To přenechám skvělému článku jistého Alexe Aldricha, přesně takového člověka, kterého guvernér dává za příklad toho, proč takové škrty jsou „dobré“. Pan Aldrich namítá:

Takže, nehledě na jakékoli kulturní, umělecké námitky, je to prostě špatné vedení byznysu. Ale stejně, jak můžete vyčíslit penězi to, že se děti učí věci, které bychom nechtěli, aby se učily? Nene, tyhle nesmysly tam musíme zapasovat. Dobře. Už končím.

Takže, jak jen na tohle můžu nasadit „Joyceovskou faleš“? Kde je ta dobrá stránka věci? Kromě lidí jako Alex Aldrich, kteří vystupují se svými argumenty, můj DRUHÝ stát, skvělý „Show-Me-State“ Missouri (Kansas City je rozděleno na dvě části státní hranicí mezi Kansasem a Missouri) se má znovu dostat na mapu se smělým, chvályhodným, drzým projektem, který se má uskutečnit letos na podzim. Ano, veškeré náklady na výstavbu jdou ze soukromých fondů (dobrá práce, obyvatelé KC!), ALE budou v ní sídlit tři celonárodně uznávané společnosti, které VŠECHNY obdrží státní a národní dotace a budou mocně přispívat místní ekonomice. Dva naprosto rozdílné přístupy k hodnotě (ani nebudu zmiňovat „nezbytnosti“) kultury. Schválně, pro který bych zvedla ruku?

Sice to s tím tak úplně nesouvisí, ale já se prostě potřebuji vracet k věcem, které dávají smysl, když se zdá, že se svět zbláznil, a tohle video to vždycky spraví:

Takže tak. Rozvláčné, emočně nabité, možná toho mám nad hlavu. Ale nebudu zticha. Nene, zticha ne.

Překlad Jana Fridrichovská

Odkazy:
- Blog Joyce DiDonato Yankeediva
- Zpráva o eliminaci státních dotací
- Otevřený dopis Alexe Aldricha
- Otevřený dopis Laury Zabel
- Studie Ekonomický vliv umění ve Vermontu

Související články

• Joyce DiDonato: Hrabě Ory? Nesmírně obtížné
• Joyce DiDonato hovoří o své nové rossiniovské roli
• Joyce DiDonato: Chovat se jako diva se mně nedařilo