Jozef Zajko, první slovenský choreograf

  1. 1
  2. 2

Dne 13. března si připomínáme pětadvacáté výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností slovenského baletu druhé poloviny dvacátého století, vynikajícího sólisty a posléze choreografa Slovenského národného divadla Jozefa Zajka. S jeho uměním jsou spjata léta prudkého rozvoje slovenského baletu od konce čtyřicátých do osmdesátých let, kdy se balet na Slovensku definitivně zbavil cejchu obslužného tělesa a po všech stránkách vyzrál v uznávaný, sebevědomý žánr.

Jozef Zajko se narodil 27. dubna 1943 v malé vesničce Borčany nedaleko města Bánovce nad Bebravou v okrese Trenčín. Na počátku čtyřicátých let studoval tanec v baletní škole Ljubomira Pančeva v Bratislavě. V roce 1944 se stal členem baletního souboru Slovenského národného divadla.

Jozef Zajko (foto archiv SND)
Jozef Zajko (foto archiv SND)

Významný nejen pro Jozefa Zajka, ale pro celý budoucí vývoj slovenského baletu byl rok 1947. V inscenaci baletní pohádky Oskara Nedbala Hlúpý Jano (Pohádka o Honzovi) se poprvé jako choreograf představil tehdy třiatřicetiletý tanečník a choreograf s bohatými zkušenostmi z českých a německých scén, Stanislav Remar. A Jozef Zajko v této inscenaci ztvárnil titulní roli.

O rok později byl Stanislav Remar jmenován šéfem souboru. Jeho zásluhy o vývoj slovenského baletu si připomeneme letos v červenci, kdy uplyne deset let od jeho smrti. V této chvíli je nutné zdůraznit, že sedm let jeho působení ve funkci šéfa souboru (1948-1955) bylo dobou, kdy se Balet Slovenského národného divadla skutečně emancipoval. Projevilo se to ve tvorbě repertoáru, v promyšleném a citlivém budování souboru a stanovení koncepce jeho vývoje. Remar přivedl do divadla řadu mladých slovenských sólistek a sólistů (Trúda Boudová-Tašká, Augusta Herényiová-Starostová, primabalerina Galina Basová-Oniščenková, která zemřela ve věku jednadevadesáti let letošního 1. března, Jitka Mňačková, pozdější významná brněnská sólistka Kateřina Gratzerová, Milan Herényi, František Oldřich Bernatík a další). Poskytl také azyl Miroslavu Kůrovi v době, kdy musel odejít z pražského Národního divadla. A čelné místo v souboru zaujal tanečník vybavený mimořádnými přirozenými vlohami, elegancí projevu, brilantní technikou, vynikající partnerskou spoluprací stejně jako přirozenou jevištní inteligencí a schopností přijímat nejrůznorodější podněty, Jozef Zajko.

Koncepčně budovaný repertoár Zajkovi přinesl řadu příležitostí jak v klasickém repertoáru, tak v uváděných novinkách, kterých bez zbytku využil, a vypracoval se ve vedoucí sólistickou osobnost pánského souboru. V roce 1949 tančil roli Cerbera v prvním slovenském baletu, kterým byl Orfeus a Eurydika skladatele Tibora Andrašovana na libreto Stanislava Remara, který byl rovněž tvůrcem inscenace.

V sezoně 1950-1951 si Jozef Zajko na chvíli odskočil do Brna, kde tančil například v Dvořákových Slovanských tancích a v Labutím jezeře Petra Iljiče Čajkovského. Pod vedením vynikajícího znalce ruské taneční školy Ivo Váni Psoty měl Zajko možnost výrazně si prohloubit své znalosti a dovednosti, kterých pak využíval jako tanečník a zejména posléze jako choreograf.

Uveďme alespoň některé ze Zajkových stěžejních rolí, kterými se zapsal do historie slovenského baletu: Tančil titulní roli v prvním slovenském uvedení Prokofjevova Romea a Julie, Prince v Labutím jezeře, Jeana de Brienne v Glazunovově Raymondě.

Sergej Prokofjev: Romeo a Júlia (1954) - Trúda Tašká-Boudová, Jozef Zajko (foto Gejza Podhorský)
Sergej Prokofjev: Romeo a Júlia (1954) – Trúda Boudová-Tašká, Jozef Zajko (foto Gejza Podhorský)

V československých premiérách baletů Borise Asafjeva ztvárnil roli Václava v Bachčisarajské fontáně a Filipa v Plamenech Paříže.

Po odchodu Stanislava Renata do Košic se v roce 1955 stal Jozef Zajko šéfem bratislavského baletního souboru. Jako choreograf se uvedl inscenací Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, z dalších připomeňme například Ples kadetů Johanna Strausse, titul, s nímž se Zajko seznámil během svého brněnského působení, či balet, k němuž se posléze opakovaně vracel i v jiných divadlech, Adamova Giselle.

Adolf Charles Adam: Giselle (choreografie: Jozef Zajko) - Viera Zlochová (Giselle) (premiéra 22. 2. 1975) (foto archiv SND Bratislava)
Adolf Charles Adam: Giselle (choreografie: Jozef Zajko) – Viera Zlochová (Giselle) (premiéra 22. 2. 1975) (foto archiv SND Bratislava)

Šéfovskou funkci Zajko vykonával dva roky, pak jej vystřídal Milan Herényi. Měl jsem později možnost poznat Jozefa Zajka trochu blíže během jeho ostravského hostování. Myslím si, že šéfování nebylo jeho parketou, zvláště ne v té podobě, která je v našich specificky československých podmínkách občas vyžadována dosud, kdy se po šéfovi chce, aby byl do značné míry zdatným úředníkem.

V roce 1957 absolvoval Zajko další studia na moskevském choreografickém učilišti u profesora Alexandra Maximoviče Ruděnka a od toho roku až do svého odchodu do důchodu v roce 1985 v něm působil jako choreograf. V prvních letech své choreografické činnosti vystupoval občas ještě jako tanečník, například v roli Andrého ve Fadetě. Jeho repertoár jako choreografa byl velmi široký, ať už se jednalo o oblast klasické tvorby, v níž byl specialistou na slovo vzatým (Adamova Giselle, Héroldova a Lanchberyho Marná opatrnost či Čajkovského Spící krasavice), tak v dalších titulech, z nichž jmenujme alespoň některé – Dvořákovy Slovanské tance, Chačaturjanův balet Gajané, Prokofjevova Popelka, Glazunovova Raymonda, Třírohý klobouk Manuela de Fally, Šeherezáda Rimského-Korsakova, Bartókův Podivuhodný mandarín či Francesca da Rimini Petra Iljiče Čajkovského. Vrátil se k Asafjevově Bachčisarajské fontáně.

Boris Vladimirovič Asafjev: Bachčisarajská fontána (choreografie: Jozef Zajko) - Žofia Tothová, Ján Haľama (premiéra 6. 5. 1973) (foto archiv SND Bratislava)
Boris Vladimirovič Asafjev: Bachčisarajská fontána (choreografie: Jozef Zajko) – Žofia Tothová, Ján Haľama (premiéra 6. 5. 1973) (foto archiv SND Bratislava)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama