Jsem členem České filharmonie

11.10.2010 00:00 René Vácha

Více než dvacet let působím jako tutti hráč v České filharmonii. Toto období mi přineslo mnoho intenzivních zážitků, pozitivních i negativních. Umělecké očekávání a naplnění, ale i chvíle rozčarování a pochybností o tom, zda profese orchestrálního hudebníka má ještě v dnešní době smysl. Nikdy mě ale neopustila hrdost na to, že jsem součástí právě tohoto orchestru. Orchestru jedněmi vynášeného, druhými šmahem zatracovaného. Orchestru s výjimečnou tradicí, který je po generace nositelem jedinečného uměleckého cítění, na druhou stranu orchestru vypjatě kritizovaného, kterému je podsouváno kdeco, včetně pýchy a arogance. Orchestru, který se už po řadu let potýká s důsledky rozhodování svých v různé míře nekompetentních ředitelů.

Skutečnost, že umělecké výsledky ČF mají být hodnoceny podle nejpřísnějších kritérií, bez výhrad přijímám, nechápu však různé kampaně, které záměrně zkreslují minulost orchestru a snaží se vyvolat vůči němu odpor veřejnosti například i tím, že jej prezentují jako partu namyšlených lenochů, kterým jde jen o peníze.

Kdysi muzikolog Jiří Pilka, který se na základě nepřesných informací vyjadřoval účelově k dění v České filharmonii, poté co mu jeden člen orchestru nabízel k nahlédnutí dokumenty, ze kterých bylo jasné, že se mýlí, řekl: „Svoje názory neměním ani ve světle nových skutečností.“ a odmítl tyto materiály převzít.

Zdá se, že podobný trend v debatách o ČF obecně přetrvává dodneška. Nikdo nechce vidět problémy tohoto orchestru v souvislostech a důsledky pochybení orchestrálního managementu se šmahem házejí na jeho bedra. Když se proti těmto křivdám orchestr ozve, je opět pranýřován a je mu tak upírána možnost jakékoliv obrany.

Proto se chci pokusit některé ustálené nepravdy uvést na pravou míru z pohledu člověka, který vše zažil na vlastní kůži.

Za sametové revoluce se stala ČF jedním z iniciátorů otevřeného občanského odporu. Zřejmě jako uznání tohoto postoje získali členové orchestru poprvé a naposledy možnost zvolit si sami šéfdirigenta, což plně korespondovalo s ovzduším rodící se demokracie, které u nás po převratu obecně panovalo.

Jako tehdejší úřadující šéf byl na kandidáta automaticky nominován Jiří Bělohlávek. Velká část filharmoniků jej považovala za velmi dobrého dirigenta, ovšem převažovaly výhrady k jeho jisté emocionální odtažitosti či strojenosti, zejména ve srovnání s hudební spontaneitou bývalého šéfa Václava Neumanna, kterého orchestr miloval.

Hudebníci měli tehdy v živé paměti hostování dirigenta Gerda Albrechta, který byl v tomto ohledu naprostým Bělohlávkovým opakem. Navíc vynikal až pedantskou pečlivostí a smyslem pro systematickou práci, což orchestr ještě z Neumannovy doby velmi postrádal a potřeboval. Proto byl Gerd Albrecht osloven jako alternativa Jiřího Bělohlávka. Toto rozhodnutí bylo ovšem interpretováno tak, že orchestr je líný a chamtivý a než by zvolil cestu pečlivé práce a přípravy s českým dirigentem, volí radši Němce, s nímž bude mít práci snazší a vedoucí k lehce vydělaným penězům.

Následně právě národnostní spor roznítil vášně. Např. Ivan Medek, kterého jsem si léta vážil jako pravého Evropana a demokrata tělem i duší, prohlásil, že Českou filharmonii přece nemůže vést Němec. Dokonce ještě těsně před volbou šéfdirigenta předával filharmonikům letáky apelující na naše češství. Tuto rétoriku převzala média i část orchestru a posuzování uměleckých kvalit kandidátů nahradila šovinistická argumentace.

Přesto byla většina hlasů dána dirigentu Albrechtovi, pod jehož vedením jsme následně zahráli doma i v cizině množství nádherných koncertů. Jeho podání Brucknera, Brahmse, ale i Dvořáka patřilo k těm nejkrásnějším, která jsem kdy zažil. Provedl české premiéry skladeb terezínských autorů, uváděl dosud neznámou českou tvorbu, zasadil se o zakázky pro přední současné české skladatele. Jeho umělecká práce byla v zahraničí nesporně ceněna, u nás přehlížena. Nikdo nechválil jeho výbornou dramaturgii, nikdo si nevšiml, že orchestr umělecky ukáznil, že jsme se znovu naučili frázovat a dýchat spolu, tak jak to zřejmě bývalo běžné za obdivované éry Karla Ančerla. O to víc se ovšem zdůrazňovalo Albrechtovo nečešství při interpretaci skladeb našich národních autorů.Vystaven neustálým útokům, ukončil G.A. spolupráci s ČF poté, co byl křivě obviněn z obohacování se na úkor ČF, z neoprávněného účtování nákladů a dokonce finanční zpronevěry. O nesmyslnosti těchto nařčení vyšlo v tisku nenápadné dementi, rozhodnutí G.A. to již však nemohlo ovlivnit.

Přestože bylo následující období angažmá Vladimira Ashkenazyho mediálně hodnoceno kladně, bylo opět rozporuplné, ale z jiného důvodu. Skvělý klavírista, ale velmi problematický dirigent uvrhl orchestr do hlubokého uměleckého i mravního zmatku. Agentura zastupující Ashkenazyho sice stoprocentně zpeněžila jeho jméno, ale orchestr se dostal do role trenažéru, kdy zkoušel donekonečna nikoliv proto, aby provedení skladby bylo co nejdokonalejší, ale proto, aby se ji dirigent naučil dirigovat. Přestože jsme stále měli nabídky k účinkování na nejlepších světových pódiích, nedostatky způsobené jeho dirigentskou nezkušeností neušly pozornosti kritiků a těžce poškodily i celkové umělecké úsilí orchestru. Naštěstí dostal v té době Ashkenazy nabídku do NHK v Japonsku, takže rozvázal spolupráci s ČF bez následných mediálních afér.

Ve funkci ho vystřídal dirigent Zdeněk Mácal, který se po roce 89 vrátil z americké emigrace do vlasti. Orchestr jeho nástup uvítal s velkým očekáváním. Excentrický, sebestředný, ale umělecky přesvědčivý Brňák si nás zprvu podmanil. Začátek jeho působení na postu šéfdirigenta se dá považovat za přínosné a tvůrčí období, s tou výhradou, že ani on, jako další v řadě, s orchestrem nežil, nepracoval a neřídil ho. Částečně i vinou opatření, které ještě cílené na Albrechta v novém Statutu ČF, zbavovalo šéfdirigenta téměř všech pravomocí. Často si nám velmi emocionálně stěžoval, že nemůže ovlivnit prakticky nic, od dramaturgie až po výběr sólistů, dokonce ani pro svoje koncerty.

Další kapitolou v historii ČF jsou ředitelé. Po éře Jiřího Pauera, který byl sice svázán s komunistickou stranou, ale práci orchestru rozuměl a dokázal se ho zastat před totalitní mašinérií, přes neviditelného Ctirada Kohoutka, typického angažovaného komunistického skladatele, či nomenklaturního pracovníka Čížka, který své funkce využíval především pro dovoz olejových topných těles ze zahraničních zájezdů, přišlo po roce 89 období novodobých kádrů . Ekonom Milan Lášek přišel s vizí Rudolfina jako budovy, která bude financovat chod orchestru, bohužel za cenu, že se objekt promění v jakési lepší kasino. Frontmann skupiny C. a K. Vocal Ladislav Kantor z ODA po sobě zanechal dojem pitoreskní, věčně přiopilé osůbky s vychlazenou Becherovkou v ruce, ale také pachuť po intrikách, kterými velmi poškodil ČF a její mediální obraz a svým pletichařením výrazně pomohl k předčasnému odchodu dirigenta Albrechta.

Kantora vystřídal na ředitelském postu Jiří Kovář, někdejší nomenklaturní cenzor rockových muzikantů, který sice nevěděl o hudbě vůbec nic a neuměl žádný cizí jazyk, zato byl naprosto dokonalým byrokratem. Svoji zálibu v statistikách a výkazech práce povýšil nad řešení uměleckých problémů, jeho způsob reprezentace orchestru se stal pověstným. Při slavnostní recepci na japonském zájezdu ČF, stihnul během krátkého několikavětého projevu nejprve naprosto zkomolit jméno dirigenta, který celý zájezd dirigoval, aby nás vzápětí vybídl k přípitku slovy: „Děkuji, děkuji a ještě jednou na zdraví.“. Jako z humoristického časopisu působí scénka, která patří k filharmonickým legendám: manažerka orchestru byla při vstupu do ředitelny vyzvána k tichosti, neboť pan ředitel prý pracuje. Poslouchá nahrávku skladby, kterou má orchestr v blízké budoucnosti provést a počítá množství lesních rohů, které jsou na koncert potřeba. Ať už je tato historka pravdivá, či ne (pí Sedláková to již dnes zřejmě nepotvrdí), podobné absurdní situace byly s ředitelem Kovářem na denním pořádku.

Po těchto amatérech se zdál být hudebník a skladatel Václav Riedlbauch vhodným kandidátem, jakkoliv bylo jasné, že se jedná o komunistu, který se v době událostí r. 89 projevil jako zastánce starých pořádků. Počátky jeho působení ve funkci dávaly naději, že se soustředí na zajištění chodu a prosperity instituce, která mu byla svěřena. Ve spolupráci s odbory byla podepsána léta chybějící Kolektivní smlouva, Riedlbauch se vstřícně postavil k plánu abonentní komorní řady pro soubory složené ze členů České filharmonie, spolupracoval s Unií orchestrálních hudebníků při vyjednávání o nové platové politice státu. Postupem času však bylo stále patrnější, že soukromé aktivity ředitele stojí nad zájmy orchestru. Přestaly být respektovány dohody uzavřené mezi managementem a orchestrálními odbory, rovněž jako i stanoviska Umělecké rady orchestru.

Jeho nevstřícná dramaturgie nám postupně vyhnala posluchače ze sálu, neschopnost sehnat jakýkoliv sponzoring, tím méně sponzoring sálu pro snížení ceny vstupného na únosnou míru, nám odradily letité abonenty. Vývoz lokálních českých dirigentů na zahraniční zájezdy a neobratnost při jednání o podmínkách zájezdů nás zařadily v hodnocení agentur mezi podřadné orchestry. Vytvoření skupiny „odborných“ poradců odčerpalo bezúčelně značné prostředky z rozpočtu orchestru. Z rezervního fondu byl financován festival Pražské premiéry, založený ředitelem Riedelbauchem, zřejmě především k uspokojení spřízněných skladatelských kruhů. Osm milionů korun ročně stál přibližně týden koncertů s průměrnou návštěvností 50 posluchačů. Popularizace současné hudby je jistě potřebná, ale rozpočet České filharmonie k tomu není určen. Ve funkci ředitele rozhodl Václav Riedlbauch také o vydávání nekomerčního čtvrtletníku Rudolfinum revue, kterým pověřil svou budoucí manželku a který přišel ročně na 1 000 000 korun (pro ilustraci – každý jednotlivý výtisk časopisu stál Českou filharmonii kolem 125 korun). Pět a půl milionu korun dostal externí spolupracovník Daniel Sobotka na projekt, který měl orchestr propagovat , nikdy se však neuskutečnil. Všechny tyto kroky se ovšem děly podle Riedlbaucha s vědomím Ministerstva kultury, takže legálně.

Věcí, které znepříjemňovaly život filharmonika bylo samozřejmě více. Věčné handrkování o počet pracovních hodin, které neodpovídaly Kolektivní smlouvě či dokonce Zákoníku práce, organizace zájezdů orchestru v rozporu se Zájezdovým řádem, neochota tyto problémy řešit, to byla každodenní kyselá jablíčka, která jsme museli spolknout.

Zásadní se ale ukázal Riedlbauchův výklad změny v Zákoníku práce v odstavci o „Služebním díle“. Zprvu prohlašoval, že dohodu s orchestrem mu zapovídá zákon. Po předložení právního rozboru, ze kterého vyplynulo, že vzájemná dohoda možná je, se Riedlbauch odvolal na nesouhlas Ministerstva kultury. To však na přímý dotaz pověřených zástupců orchestru a odborů odpovědělo, že takové dohodě nic nebrání. Po delší době, když ředitel neprojevil ochotu rozpor řešit, se orchestr rozhodl protestovat zrušením nahrávání – tedy přímých přenosů. Byla to vlastně jediná možnost, jak poukázat na krajně neuspokojivou situaci v ČF a nakonec to byl také důvod, proč Riedlbauchovi nebyla prodloužena smlouva.

Nově jmenovaný Vladimír Darjanin způsobil svým autoritativním vystoupením na úvodní tiskové konferencí mezi filharmoniky zprvu dojem, že je jen další změnou k horšímu. Jeho záměr, jak ČF vést, nás však přesvědčil o opaku. Začala se rodit spolupráce založená na vzájemné důvěře . Nešlo o zvýšení platů, jak nám bylo podsouváno, ale o Darjaninovu zajímavou dramaturgickou vizi, o zajištění špičkových umělců pro naše koncerty, perspektivní nahrávací projekty a kontakty na významná zahraniční hostování. Naděje na znovunastolení standardu, v jakém Filharmonie ve svých lepších dobách pracovala, způsobila, že se orchestr oklepal z křivd a neprofesionalit svých předchozích managementů a hleděl vstříc další sezóně s nadějí, kterou již léta nepamatuji, když tu přišla další rána.

Odvolání Vladimíra Darjanina z postu ředitele z důvodu špatného hospodaření, chápe orchestr jako akt zlovolné odvety. Václav Riedlbauch (který za svého ředitelování ČF výše zmíněným způsobem rozpustil v rezervních fondech ČF 80 milionů korun – viz Finanční audit) tak učinil jako dočasný ministr v úřednické vládě. Jmenování Václava Kasíka, jehož působení v čele Českého rozhlasu předčasně ukončila Rada pro rozhlasové vysílání především kvůli rozsáhlému finančnímu schodku, už jen potvrzuje účelovost celé akce.

Nyní zbývá jen popřát současnému ministru kultury lepší odhad při výběru nového ředitele ČF, ta by si kvalitní management již opravdu zasloužila.

Autor je členem violové skupiny České filharmonie od roku 1989 a bývalým členem výboru Unie ČF

Související články

Komentáře: 20

Anonymous dne 10.10.2010 v 22:45

To je velice dobře napsaný článek!
Bohužel u nás v současné době řídí kulturní instituce jen diletanti – lidé, kteří o kultuře vůbec nic nevědí. Vždyť v čele kultury může být i zubař! Tak proč ne?
Slyšel jsem ČF naposledy v létě, kdy pod taktovkou Ch. Eschenbacha hrála Mahlerovu II. symfonii. A protože jsem krátce před tím slyšel tuto symfonii se SOČR s V. Válkem – mám srovnání. ČF podala o několik tříd vyšší výkon a prokázala, že je stále špičkovým evropským orchestrem. Jen bude záležet na tom, kdo bude stát v jejím čele a kdo za dirigentským pultem!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 11.10.2010 v 11:54

Zajímavý postřeh. Z druhé strany. Ale řekněme si otevřeně, že tu nemáme kulturní manažery a že se to napravit hned tak nedá. Takže se asi budou muset smířit s dalším diletantem v čele.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Evan dne 11.10.2010 v 12:08

Je dobré mít vždy co nejúplnější informace. Super díky panu Váchovi za ně. Jinak to dopadá, jako v případě většiny diskusí tady – hádanice bez argumentů.

Dobře, že jste otiskli toto vyjádření.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 11.10.2010 v 12:16

Dobré a odvážné!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
sofokles dne 11.10.2010 v 19:48

Dekuji panu Vachovi za vsechny tyto informace. Bohuzel z vlastnich zkusenosti nejsem timto bahnem kolem diletujicich radoby-manazeru v cele Ceske filharmonie vubec prekvapen. Tady v Berline se v jedne podobne situaci ujal pojem Prazske bahno ("Prager Sumpf"). Je to typicke pro polistopadovy vyvoj, jenze te tzv. revoluci je uz take 21 let, tedy vek dospelosti davno dosazen. Riedlbauchem jsem osobne tez zklaman, jeho zakroky a cenzura jeho i Ivana Medka nese rysy gottwaldovske ery. Dodnes jsem nepochopil, jaky cert to prave pritele Medka hnal, aby se pletl do veci, do kterych mu nic nebylo.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 11.10.2010 v 22:28

Celý článek se čte jedním dechem a informace jsou to jistě zajímavé, o kom a o čem vypovídají si však můžeme vybrat, což zde já činit nehodlám. Pana Váchu za jeho odvahu obdivuji, sám bych si veřejně o svých šéfech – a v mém případě i šéfkách – takto mluvit nedovolil, docela bych se obával, že bych za pár dní neměl kde pracovat a to i v situaci, že by se jednalo o šéfy bývalé. I kdyby jejich návrat zpět nehrozil, ten zítřejší by totiž věděl, že nemůže tušit, kdy se o sobě dočte, že je např. „emocionálně odtažitý“. To je totiž jediný argument (?), který v článku zaznívá proti Jiřímu Bělohlávkovi, čímž pro něj nijak nepléduji oproti Gerdu Albrechtovi. V zájmu uvádění „nepravd na pravou míru“ bych jen ještě uvedl, že angažmá Vladimira Ashkenazyho rozhodně nebylo mediálně hodnoceno naprosto kladně. Pamatuji si několik článků, z nichž vyplývalo, že jeho dirigentské výkony, resp. související práce s orchestrem, nebyly na nejlepší úrovni, o tom, že by orchestr uvedl do mravního zmatku (sic!) se však nehovořilo. Věřím, že „umělecky přesvědčivý Brňák“ Mácal si orchestr zprvu zcela podmanil, z jeho nedávného rozhovoru vyplývá, že okouzlení i rozčarování bylo ovšem oboustranné. Orchestru si „velmi emocionálně stěžoval, že nemůže prakticky nic ovlivnit“, médiím pak, že se mu pro odpor orchestru nepodařilo prosadit ani rovnou podlahu na pódiu.

A páni ředitelé z toho vycházejí ještě hůř, tady je autorova odvaha opravdu obdivuhodná (naprosto bez ironie!). A že s mnohým souhlasím! Pro příštího šéfa (a co třeba šéfku? Říká se, že v politice ženy dokážou vyvážit různé spory…) to je opět situace nelehká. Každý jeho krok bude zevrubně posouzen a ze zdánlivě bohulibé činnosti (podpora uvádění současné hudby) se lehce může stát téměř tzv. tunel.

Důrazně prosím čtenářskou obec o povšimnutí, že jsem se zatím zdržel jakýchkoliv hodnotících soudů.

Situace u České filharmonie je v současné době jistě nedobrá a pro orchestr musí být stresující. I přesto dokáže odvádět skvělé výkony, o kterých jsem zde v poslední době několikrát psal. Přeji mu, ať v jeho čele (na pódiu i v kanceláři) stojí osoba, která si získá jeho důvěru a ať je důvěra oboustranná.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.10.2010 v 08:56

Obdivuji odvahu pisatele!!! Bohuzel podobne clanky by se bohuzel daly napsat napr. o Narodnim divadle, Statni opere ad. Ministerstvo kultury misto toho aby kulturu ridilo ji jmenovanim nekompetentnich lidi do vedoucich funkci vlasne systematicky likviduje. Je to smutne …

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.10.2010 v 10:48

Diky, Rene, konecne nekdo rekl s odvahou, jak se veci maji. Je to uzasne trefne napsane. Clovek nachazi opet viru v Cechy.Petra Froese

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.10.2010 v 12:26

díky za zajímavý článek, zajímalo by mne ještě, zda si pan Vácha myslí, že je správné stávkovat formou neodehrání koncertu, když posluchači za problémy ČF vůbec nemohou? Myslíte si, že to bylo správné? Vrátili jste posluchačům peníze za lístky?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.10.2010 v 12:39

asi by bylo dobre dat prostor i protistranam. Jiri Belohlavek se k tomuto asi nebude chtit vyjadrovat, ale Vaclav Riedlbauch by mohl. Bylo by zajimave vedet, jak celou vec vidi on (a taky jak by si obhajil jmenovani Kasika:))

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.10.2010 v 14:15

Při četbě hořekování pana Váchy jsem si vzpomněl na spílání protagonisty vynikající Sueskindovy jednoaktovky "Kontrabas", což vyšlo již před čtvrt stoletím a je výstižnou charakteristikou poměrů v orchestru, jak je vidět, běžných i v jiných prostředích. Velmi hustá kádrovací zálivka (nálepkování "komunista" – "spjatý s tím a onakým režimem", kterou je tento produkt marinovaný, ovšem ukazuje, že problém bude nejen v neuvěřitelně dlouhé sérii nekvalitních "GMD", ale tolik žehrané intriky budou mít své kořeny zřejmě i v hlubinách orchestru samotného. Česká filharmonie již není přední světové těleso, což není dávno novinka – a při procesu degradace sám autor, jak patrno, celou dobu asistoval. Vcelku se diívím, že – vycházím z toho, že se považuje za schopného – že tedy dávno nesbalil svá fidlátka (v tomto případě violu) a neucházel se o angažmá v nějakém renomovaném hudebním tělese? Nebo – že by chtěl být v ČF ředitelem?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.10.2010 v 13:26

Aha, takže když pekaři řeknete, že dnes se housky příliš nepovedly, vyplývá z toho, že usilujete o jeho místo a chcete se stát pekařem?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.10.2010 v 13:28

K vrácení peněz za lístky: probíhalo okamžitě poté v pokladně.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.10.2010 v 16:25

Hezky, byť nechtěně, popsaná bolest ČF, která se pomalu ale jistě sune na konec světové dvacítky. Před ní není jen Berlín a Vídeň, ale i Drážďany a Budapešt. Přes pýchu hráčů na jejich jasnozřivost stojí za to se vrátit k počátku. Orchestr kvůli emocionální odtažitosti odpálil Jiřího Bělohlávka, jehož hvězda od té doby neustále stoupala až do Londýna, Berlína nebo Metropolitní opery a ze země vydupal Pražskou komorní filharmonii, dnes nejžádanější české těleso. Naopak pražské angažmá Gerda Albrechta bylo vrcholem jeho kariéry.

A charakteristický je i výčet pozitiv uváděných u pana Darjanina. Na čelném místě nahrávky a zájezdy. Nelze nevzpomenout toho, co říkal o Slovenské a potažmo i České filharmonii Peter Feranec (zde, 2.7.2010), když znechucen provinciálními poměry z Bratislavy odcházel. MB

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.10.2010 v 20:01

Když se řekne, že naše basketbalistky jsou druhé na mistrovství světa, je to informace. Když se řekne, že Česká filharmonie se sune na konec světové dvacítky, je to hloupost. Pisatel minulého komentáře zřejmě vychází z hodnocení časopisu Gramophone z roku 2008, kde byla ČF skutečně zařazena na 20. místo a před ní se umístily výše zmíněné orchestry. Sami zadavatelé tohoto hodnocení však o něm říkají, že „výsledky jistě vyvolají nesouhlas a diskusi“. U takových žebříčků je důležité si povšimnout kritérií, které byly zadány pro jeho sestavení. V tomto případě se zejména hledělo na přínos orchestru společnosti na lokální i národní úrovni, míra schopnosti udržet si svůj status v ovzduší stále rostoucí konkurence, výjimečnou dramaturgii nahrávek nebo výrazný nahrávací projekt, hledání nových cest s pomocí mladého šéfdirigenta, vlastní festival, originální zvuk, udržování historického dědictví, značné rozšíření repertoáru, progresivní management. Jiná kritéria a jiné obsazení poroty by zjevně zamíchalo pořadím. Zajímavé je také, že BBC Symphony Orchestra Jiřího Bělohlávka se do první dvacítky vůbec nevešel. O čem to vypovídá? O ničem. Neumím si představit způsob, jak sestavit opravdu objektivní žebříček kvality všech symfonických orchestrů světa, nehledě na to, že je to buď zbytečné, nebo účelové. Důležitý je přece zážitek, který člověk z koncertu má. Kdyby byl pisatel předchozího příspěvku na pátečním koncertě v Rudolfinu, nejspíš by mu bylo jedno, že je ČF na dvacátém místě, protože jak zahrála Šostakovičovu 5. symfonii bylo úžasné.
Pro rozšíření obzorů pisatele předchozího příspěvku bych mu doporučila nečíst pouze titulky z novin, ale i obsah článků, které k nim patří. Například pojednání Luboše Stehlíka na stránkách serveru http://www.muzikus.cz ze dne 13.3.2009.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.10.2010 v 21:33

Leonora3:
Cesku filharmoniu poznam leda tak z TV prenosov pri zahajeni Prazskeho jara a tak sa k CF nebudem vobec vyjadrovat.Zareagujem vsak na dva predchadzajuce anonymne prispevky, ktore vyprovokovali moju zvedavost tak, ze som si vygooglovala "best world orchestras". Chcela som skratka vediet, koho tam zaradili(samozrejme mozeme spochybnovat metodiku, ale zoznam existuje a bol uvedeny v casopise Gramophone, december 2008). Ratingy "Best opera houses of the world, Best 100universities", sportovych teamov atd. patria obvykle k respektovanym hodnoteniam a neviem, preco by sa nemohli uplatnit i pri filharmonickych orchestroch, zvlast ked hodnotenie robili uznavani kritici z vyznamnych hudobnych casopisov. Zvlast ked citame ich kritiky a uznavame udelovanie roznych Grammy a dalsich cien v oblasti vaznej hudby. Vahu ratingu znizuju len ti, ktori sa tam nedostali. A to nie je pripad Ceskej filharmonie, k 20 miestu jej mozno len pogratulovat! Laik, ktory sleduje tento blog, ktory dost husto informuje o turbulenciach v tomto telese, tak si musi pomysliet,ze zazraky sa predsa deju! Je iste, ze CF pamatuje aj lepsie casy, ale obsadit 20 priecku vo svete je skvele! (Co by dala Karlova univerzita za to, aby bola medzi prvymi 200 univerzitami !)
Ovsem, pokial by citatel cital i dalej a nielen tento zoznam, ale i dalsie komentare a prispevky jak odbornikov, tak laickej verejnosti (milovnikov hudby) taktiez by narazil na pochybnosti o ratingu, (podobne ako anonym 22:01).
P.S. v zozname napr. nie je Philadelpia Orchestra, najstarsi v USA a jeden z "Big Five". Na rozdiel od CF som si ich koncert v poslednych rokoch niekolkokrat dopriala v nadhernej mahagonom vylozenej Verizon Hall vo Philadelpii, pripominajuci vnutrajsok obrovskeho violoncela. Dirigoval ich sef Christoph Eshenbach, o ktorom som tu na tomto blogu citala len same chvaly
po jeho dirigovani CF v Prahe. Jeden z koncertov, ktory som pocula bol vlastne taka generalka pred turnem po Europe a koncertom v Musikverein vo Viedni. Mimochodom, kedy naposledy Ceska filharmonia vystupovala v takej mekke hudby ako Musikverein Vieden?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 20.10.2010 v 05:32

Dobrý den, Leonoro, kdy naposled nevím (ale on nám to někdo z ČF napíše),avšak můžete se na ČF v Musikvereinu těšit ještě tuto sezónu: 29. a 30. května. Hraje se Janáček, Foerster (!!!) a Dvořák, sólistou bude Ivan Ženatý a dirigentem Ion Marin.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 20.10.2010 v 06:28

Dovolím si ještě jeden delší příspěvek, ale je to potěšující zpráva (a souvisí s Leonorou):
Univerzita Karlova (UK) se umístila na šestém místě v regionu východní Evropy a jako jediná z českých univerzit v první třístovce celosvětového hodnocení Scimago Institutions Ranking, které hodnotí nejen univerzity, ale zahrnuje i ostatní vědecké organizace z celého světa.

SCImago Institutions Ranking (SIR) je žebříček, který porovnává vědecké výstupy, mezinárodní vědeckou spolupráci, výstupy v impaktovaných periodicích a publikační aktivitu univerzit a vědeckých institucí. Do žebříčku SIR bylo zařazeno celkem 2833 univerzit a vědeckých institucí z 87 zemí celého světa.

Podle objemu vědecké publikační produkce se v něm Univerzita Karlova umístila na 231. místě v celkovém pořadí. Byla vyhodnocena jako šestá nejproduktivnější vědecká instituce ve východní Evropě, za ní zůstává 171 institucí v tomto regionu. Z univerzit v tomto regionu se UK umístila na druhém místě, zbývající čtyři instituce na prvních místech jsou akademie věd (včetně české).

„Hodnocení Scimago Institutions Ranking je výjimečné v tom, že se nesoustředí jen na organizace univerzitního typu, ale zahrnuje také další relevantní vědecké a výzkumné ústavy,“ říká Václav Hampl, rektor UK a dodává: „O to více mě těší, že i v takové konkurenci má Univerzita Karlova velmi solidní postavení

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.10.2010 v 14:54

Leonora3:
Pavle, to je potesujuca zprava o CF (i UK). Mate lepsie informacie o CF ako mam ja. V tlstej brozure Musikverein na sezonu 10/11 je na datum 29.maja v Grosser Saal avizovany Orchestre de Paris s dirigentom Paavo Jarvi
(budu hrat medzi inym Dvorakov Violoncelovy koncert), 30.5.je (zatial) bez programu a 31. 5. Munchner Philharmoniker s dir. Thielemanom. Tento program uvadzaju i webove stranky. V kazdom pripade to CF prajem, dokonca som myslela, ze si na nedelny koncert (29.5.) kupime listky, pretoze to mame blizsie nez do Prahy.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 20.10.2010 v 16:02

pro Leonoru: Pozor! Chybu jsem udělal já a kupodivu i stránka Musikvereinu. 29. je koncert v Musikvereinu, koná se již v 16.30 a je ve Spielplanu označen jako Tonkunstler-Orchester Niederosterreich (možná ho ale pořádá tento orchestr a pak nejde o chybu, ale jen mírné matení Leonory3 :-) Až po rozkliknutí se Vám objeví ČF. Koncert 30. 5. je v Sankt Polten (moje chyba).

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.